30 Cdo 1588/2004
Datum rozhodnutí: 21.12.2004
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1588/2004

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce B. Z., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 16, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.zn. 19 C 48/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 368/2003-113, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. ledna 2004, č.j. 1 Co 368/2003-113 potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. října 2003, č.j. 19 C 48/2002-98, kterým byla zamítnuta žaloba s rozsudečným požadavkem náhrady nemajetkové újmy ve výši 290.768,60 Kč a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též

o náhradě nákladů dovolacího řízení.

Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen "o.z."). Sám se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně. Odvolací soud tak konstatoval, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje zásadně v obvinění z trestných činů podle § 242 odst. 1 a 2, § 243 trestního zákona a v (tvrzeném) neoprávněném vzetí do vazby, v níž byl nadto držen i poté, co již důvody vazby neexistovaly. V řízení bylo prokázáno, že trestní stíhání žalobce skončilo pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Sokolově, jímž byl žalobce zproštěn obžaloby.

Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že žalobci nelze upřít, že se subjektivně cítí dotčen na svých osobnostních právech. Přesto však v postupu orgánů činných

v trestním řízení nelze dovodit neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Jestliže je totiž vůči fyzické osobě v souladu s předpoklady stanovenými zákonem vzneseno obvinění z trestného činu, je vzata do vazby a je proti ní podána obžaloba, nepředstavují tyto úkony orgánů činných v trestním řízení neoprávněný zásah do práv dotčené fyzické osoby chráněných ustanovením § 11 násl. o.z., a to ani za situace, kdy následně dojde

ke zproštění obžaloby (jak tomu bylo také u žalobce). Zproštění obžaloby ještě neznamená, že ve věci nebyly podmínky, aby dotčená osoba byla obviněna, vzata

do vazby, popřípadě postavena před soud, a to i za situace, jak tomu je v posuzovaném případě. Takové jednání orgánů činných v trestním řízení je třeba považovat za výkon práva a povinností stanovených zákonem, který vylučuje neoprávněnost zásahu. Přípustnost těchto případů je odůvodněna významnějším veřejným zájmem převažujícím nad zájmem individuálním. Proto, jestliže (v dané věci) nebyl

z objektivního pohledu prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nebylo možno dovodit ani odpovědnost (žalovaného) z hlediska § 13 o.z.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 18. února 2004, přičemž zástupkyni žalobce byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 14. dubna 2004 včasné dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel vytýká, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).

Dovolatel je toho názoru, že mu měla být přiznána náhrada (nemajetkové újmy) v požadované výši za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Orgány činné

v trestním řízení na základě vykonstruovaného jednání bezdůvodně vzaly dovolatele

do vazby, kde byl zadržován přesto, že svědkové v přípravném řízení vypovídali

ve dnech 5. října, 23. října a 30. října 1995, a pedofilní orientace znalecky prokázána nebyla. Ve prospěch žalobce bylo rozhodováno s velkým zpožděním, z čehož dovolatel dovozuje neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Žádost o propuštění z vazby

na svobodu podal dne 10. listopadu 1995, avšak o jeho propuštění z vazby bylo rozhodnuto až 5. února 1996. Dovolatel (přitom) v době před vzetím do vazby žil řádným životem, angažoval se v politické straně, která ho vybrala na kandidátku

pro volby do Senátu a Parlamentu a zastával různé veřejné funkce. Dovolatel má zato, že se orgány činné v trestním řízení právě s ohledem na jeho osobu na něj zaměřily a daly průchod široké medializaci. To mělo za následek, že dovolatel nemohl být volen

do parlamentu a jeho jméno bylo pošpiněno, očerněno a v souvislosti s tím i jeho rodina. Bezdůvodně byl držen ve vazbě i přesto, že její důvody uvedené v § 67 písm. b) trestního řádu dávno pominuly. Pokud by na dovolatele nebyla uvalena vazba a nebyl v ní tak dlouho držen, rozhodně by věc neměla takovou publicitu a jméno dovolatele by nebylo vláčeno ve sdělovacích prostředcích.

Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází fakticky z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Pokud se týče otázky přípustnosti dovolání, pak toto napadá rozsudek jímž odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, avšak dovolací soud dospěl k závěru, že toto rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., takže dovolání je

v tomto případě přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je třeba z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Avšak ani samotný obsah podaného dovolání ve své podstatě neuvádí takové případné skutečnosti, které by správnost napadeného rozsudku ve výroku ve věci samé zpochybňovaly.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje především dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Tento dovolací důvod reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Jak již bylo naznačeno, soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dovolání žalobce však ve skutečnosti není svým obsahem způsobilé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zpochybnit.

Odvolací soud v posuzované věci při svém rozhodování vycházel z výkladu ustanovení § 11 násl o.z. (zde zejména § 13 tohoto zákona), když žalobce se domáhal přisouzení morální satisfakce v souvislosti s popisovaným zásahem do jeho práva

na ochranu osobnosti.

Zde je nutno uvážit, že různorodosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek vlastností a charakteristik. Protože se jedná o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou fyzickou osobou velmi často pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Z tohoto pohledu proto také občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Je třeba též uvážit, že ve své podstatě jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí byt jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv

z těchto předpokladů pak vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.

Je tedy i v souzeném případě nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z. přichází v úvahu pouze

u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.

s právním řádem. V některých případech však u konkrétních zásahů, ač se případně zdánlivě jeví jako odporující objektivnímu právu, není možno takové zásahy hodnotit jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.

O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné v případech, kde je zásah dovolen (resp. jeho možnost je předpokládána) zákonem. Do této skupiny patří především tzv. zákonné licence, resp. případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde - pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze - jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tak je tomu právě i tehdy, jestliže je do osobnosti fyzické osoby zasahováno orgány činnými v trestním řízení v rámci tohoto řízení (např. postupem podle § 67 násl., § 82 násl. trestního řádu, ale i třeba podle § 160 násl. ve spojení s § 32 téhož zákona, apod.). Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou pak ovšem zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Je pak nepochybné, že

o zákonnou licenci nepůjde tam, kde by jednající se při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustil excesu. Pro účely posuzované problematiky by mohlo jít o případné nepřípustné neprocesní úkony vyšetřovatele

ve vztahu k obviněnému apod.

Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud danou právní problematiku posuzoval souladně s vyloženým názorem. Je zřejmé, že k zásahu do osobnostních práv žalobce došlo v trestním řízení v rámci výkonu zákonem stanovených procesních oprávnění (resp. povinností) orgánů činných v trestním řízení (přičemž pro posouzení dané věci není ve své podstatě právně rozhodný výsledek dotčeného trestního řízení). Nebylo prokázáno (a ani ve své podstatě prokazováno), že by v rámci zmiňovaného trestního řízení orgány v něm činné vykročily z mezí tohoto řízení. Je pak současně zřejmé, že jinak není v pravomoci soudu v občanském soudním řízení přezkoumávat správnost vlastního postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci takového řízení, neboť se jedná o realizaci institutů trestního práva procesního. Jestliže tak tedy nebyl zásah do osobnostních práv žalobce seznán jako neoprávněný, pak této skutečnosti odpovídal i výsledek sporu o žalobcem podané žalobě.

Protože tedy z hlediska výtek žalobce obsažených v jeho dovolání, nelze dovodit, že by soud druhého stupně věc neposoudil správně, pak za situace, kdy je dovolací soud vázán obsahem podaného dovolání, bylo třeba, aby z tohoto důvodu klasifikoval napadený rozsudek odvolacího soudu jako správný. Proto bylo dovolání žalobce zamítnuto (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když

v dovolacím řízení úspěšné žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Dovolací soud ve věci rozhodoval, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. prosince 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu