30 Cdo 1585/2012
Datum rozhodnutí: 27.03.2013
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 13 odst. 1 obč. zák., § 13 obč. zák., § 420 obč. zák., § 12 obč. zák.




30 Cdo 1585/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně MUDr. E. K. , zastoupené JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti žalované obchodní společnosti Pfizer, spol. s.r.o. , se sídlem Praha 5, Stroupežnického 17, identifikační číslo osoby 492444809, právně zastoupené Mgr. Martinem Hrodkem, advokátem v advokátní kanceláři Barker & McKenzie, v.o.s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 195/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2011, č.j. 1 Co 144/2011 305, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované na nákladech dovolacího řízení 7.925,50,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Martina Hrodka, advokáta v advokátní kanceláři Barker & McKenzie, v.o.s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. dubna 2010, č.j. 34 C 195/2007 157, zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila v deníku MF Dnes omluvu žalobkyni za to, že ve svém sídle umožnila, bez jejího svolení, nezákonně, pořídit nahrávku jejího obchodního jednání (odst. I výroku) a aby jí zaplatila 150,000.000,- Kč (odst. II výroku), současně uložil žalobkyni, aby žalované na náhradě nákladů řízení zaplatila 31.800,- Kč (odst. III. výroku).
Při rozhodování podle ustanovení § 11 a násl. obč. zák. vycházel soud prvního stupně z toho, že žalobkyně neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v tom, že bez jejího souhlasu, popř. bez upozornění na možnost nahrávání, byla dne 26. 11. 2003 v prostorách tehdejšího sídla žalované pořízena nahrávka jednání, které měla se zaměstnancem žalované MUDr. P., o rozsahu inzerce v časopisech vydávaných společnostmi Presstempus, s.r.o., a Meditempus, s.r.o. jejichž byla jednatelkou a společnicí. Žalobkyně se o existenci nahrávky dozvěděla až 27. 11. 2005, kdy byla prezentována v reportáži ČT 1 a vyzněla tak, že žalobkyně za sjednanou inzerci v ceně až 3,000.000,- Kč nabídla sjednání schůzky s tehdejším prezidentem ČLK, MUDr. R. Soud prvního stupně konstatoval, že obchodní jednání nemůže být soukromé a není projevem osobní povahy a jako takové může být nahráváno a použito bez souhlasu dotčené osoby. V rámci řízení se nepodařilo prokázat, že by žalovaná záznam šířila a předala jej České televizi nebo policii. Má-li podle soudu žalobkyně za to, že došlo k zvlášť závažnému zásahu do osobnostních práv medializací záznamu a jednání žalobkyně s žalovanou společností, resp. MUDr. P., nelze to dávat do příčinné souvislosti s činností žalované, resp. taková příčinná souvislost nebyla prokázána. Jestliže žalobkyně v žalobě uváděla, že při obchodním jednání hovořila i o soukromých tématech, tak je toto tvrzení irelevantní, protože nic soukromého nebylo medializováno, ani zaznamenáno na dostupných záznamech jednání . Soud prvního stupně uzavřel, že nebyl prokázán protiprávní zásah do osobnostních práv žalované, a žalobu proto zamítl.
Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 30. srpna 2011, č.j. 1 Co 144/2011 305, zastavil řízení ohledně částky 149,000.000,- Kč (odst. I výroku odvolacího soudu), dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I, II co do částky 1,000.000,- Kč a III (odst. II výroku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se v zásadě ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, odchýlil se ale v názoru, že nelze činit jednoznačný obecný závěr, že pořízení záznamu obchodního jednání není nezákonné, neboť toto nelze vyloučit vzhledem k okolnostem konkrétního případu. Odvolací soud má za to, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, že jde pouze o domněnku žalobkyně, že nahrávku musel pořídit někdo ze zaměstnanců žalované a že ta byla následně použita s cílem ji poškodit. V řízení nebyl prokázán žádný podíl žalované na předmětné nahrávce a nebylo prokázáno, že byla pořízena s jejím vědomím. Sama skutečnost, že nahrávka byla pořízena v tehdejších prostorách žalované, nezakládá její odpovědnost. Ta nebyla prokázána ani v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 2 T 175/2006. Stejně tak nebylo možné dovodit odpovědnost žalované podle ustanovení § 415 obč. zák., kdy je sankcionována instituty odpovědnosti za škodu a vydání bezdůvodného obohacení, což není předmětem řízení o ochranu osobnosti a navíc je úprava ochrany osobnosti založena na principu objektivní odpovědnosti.
Proti výše uvedenému rozsudku podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) včasné dovolání do odstavců II a III výroku odvolacího soudu k Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen dovolací soud ). Dovolatelka je názoru, že její dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., kdy rozhodnutí řeší otázky zásadního právního významu, které vymezuje takto:
1) Je přípustné označit tvrzení žalobkyně za domněnky? A co za situace, kdy není provedeno dokazování v navrhovaném rozsahu?
2) Je či může být porušení prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. zároveň neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.?
Dovolatelka má za to, že stav dokazování je třeba označit za neúplný, přičemž na provedení všech navržených důkazů žalobkyně trvala. Jelikož odvolací soud změnil názor na povahu obchodní, resp. soukromé nahrávky, je logické, že měl soud doplnit dokazování. Navíc má dovolatelka za to, že názor odvolacího soudu ohledně ustanovení § 415 obč. zák. je nesprávný a v rozporu se stávající judikaturou, kdy je podle dovolatelky absurdní, aby subjekty byly povinny předcházet vzniku škod, ale nikoli zásahům do práva na ochranu osobnosti, kdy např. právo na zdraví je výslovně obsaženo jak v ustanovení § 415, tak i § 11 obč. zák. a není logické, aby právo na ochranu zdraví bylo speciálním osobnostním právem, které požívá vyšší míru ochrany než jiná osobnostní práva. Navrhla proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání podala žalovaná vyjádření. Uvedla, že první otázka položená dovolatelkou se týká vad dokazování a jako k takové se nepřihlíží pro účely posouzení přípustnosti dovolání. Druhá otázka pro danou věc nemá žádný význam, neboť sankcí za porušení obecné prevenční povinnosti je náhrada škody, avšak té se žalobkyně v tomto řízení nedomáhá, a proto nemůže mít zásadní právní význam a nemůže ani založit přípustnost dovolání. Žalovaná tak navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. V opačném případě poukázala na to, že odvolací soud se neodchýlil od závěrů soudu prvního stupně, pouze otázku zda nahrávka obsahovala projevy osobní povahy či nikoli posoudil jako irelevantní, a tudíž nemusel opakovat ani doplňovat dokazování. Žalovaná tedy navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, resp. zamítnuto a aby dovolací soud uložil žalobkyni nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. srpna 2011, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) dále jen o.s.ř. .
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Proto, aby dovolací soud dovodil přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání v označené věci je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť v napadeném rozhodnutí je řešena otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou, tj. otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Tato otázka spočívá v tom, zda porušení prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. může být posuzováno jako neoprávněný zásah do ochrany osobnosti podle ustanovení § 11 an. obč. zák.
K první otázce, kterou dovolatelka pokládá dovolacímu soudu je třeba nicméně podotknout, že se jedná o otázku týkající se dokazování, tudíž otázku skutkovou a nikoli otázku právní a jako taková sama o sobě nemůže založit přípustnost dovolání; přičemž platí, že neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Nadto, Nejvyšší soud dodává, že občanský zákoník v ustanovení § 12 používá termín písemnosti osobní povahy , kam sice už pojmově nespadají písemnosti k nimž dochází v rámci výkonu povolání a jiné obchodní písemnosti, ale Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 vztahuje ochranu na obsahově širší pojem korespondenci , kdy je ochrana písemností dovozována i tam, kde korespondence má profesní charakter. Přičemž obdobné závěry vyplývají i pro zvukové záznamy projevů osobní povahy (srov. publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 324 326). Proto lze konstatovat, že závěr odvolacího soudu, že předmětná nahrávka by mohla spadat do režimu ochrany projevů osobní povahy, je správný. Zde je třeba zkoumat k jakému zásahu zde konkrétně došlo, neboť neoprávněným zásahem do ochrany osobnosti může být nejen samotné neoprávněné zachycení hlasového projevu jiné fyzické osoby (tj. bez jejího souhlasu), ale i neoprávněné poskytování nahrávky dalším osobám.
Druhá otázka, kterou dovolatelka položila bylo, zda může být porušení prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. zároveň neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.
Podle ustanovení § 415 obč. zák. je každý povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Citované ustanovení upravuje obecnou preventivní povinnost, která platí pro výkon každého subjektivního práva. Zásady občanskoprávní prevence a zákazu komukoli škodit ( neminem laedere ) jsou základními zásadami občanského práva. Každý je povinen zachovávat vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který objektivně posuzováno je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1369/2006).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze klasifikovat jako neoprávněné. Musí tak jít o zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Neoprávněnost každého zásahu do právem chráněných statků, a tedy i zásahu do osobnosti fyzické osoby, tvoří objektivní kategorii představující záporné hodnocení zásahu do osobnosti fyzické osoby ze strany státu. Tuto objektivní kategorii je třeba odlišovat od zavinění jakožto subjektivní kategorie. Zásah podle § 13 obč. zák. může spočívat jak v aktivním chování původce zásahu, tak podle okolností případu v jeho pasivním chování, především spočívajícím v nesplnění konkrétní právní povinnosti (obdobně srovnej publikaci Karel Knap, Jiří Švestka a kol .: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 153 155).
V daném případě má Nejvyšší soud za to, že zde došlo k neoprávněnému zásahu dovolatelky do jejích osobnostních práv, když byla bez jejího souhlasu nahrávána při obchodním jednání a následně byla tato nahrávka dále šířena a byla vysílána v médiích. Tato nahrávka byla pořízena v rozporu s ustanovením § 12 odst. 1 a 3 obč. zák., neboť se zde nejednalo o žádnou z výjimek uvedených v ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. (zákonné licence). Ačkoli tato otázka nebyla soudem prvního stupně a částečně i odvolacím posouzena správně, je třeba posoudit, zda je možné přiznat žalované odpovědnost za tento zásah do osobnostních práv dovolatelky. V trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2T 175/2006, jasně vyplynulo, že se v tehdy vedeném trestním řízení nepodařilo zjistit kým a za jakým účelem byl videozáznam pořízen, tudíž nebyl nalezen a označen původce (pořizovatel) tohoto videozáznamu. Proto dovolatelka poukazovala na to, že žalovaná porušila preventivní povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák., když umožnila nahrání daného videozáznamu ve svém sídle, a nepředešla tak ohrožení práv druhých, tj. práv dovolatelky.
Aplikace ustanovení § 415 obč. zák. (upravujícího tzv. obecnou prevenční povinnost) přichází v úvahu tehdy, jestliže neexistuje konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. Jednání v rozporu s tímto ustanovením je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., tedy jedním ze základních předpokladů obecné odpovědnosti za škodu. Řečeno jinak, ustanovení § 415 nezakládá samostatnou skutkovou podstatu odpovědnosti za škodu, nýbrž porušení této povinnosti (namísto porušení konkrétní zákonné či smluvní povinnosti) představuje protiprávní jednání, které je-li příčinou vzniku škody znamená vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák. (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník I, 2. vydání, Praha 2009, str. 1187). Navíc i v případě odpovědnosti za škodu je vždy nutné posoudit, zda se žalovaná zachovala aspoň takový stupeň pozornosti, který po ní šlo vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat (v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 253/2001 ze dne 14. 11. 2002).
Porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. tak způsobuje protiprávnost zásahu, však odlišnou od zásahu do osobnostních práv podle ustanovení § 11 obč. zák., a tudíž nemůže vést ani k odpovědnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. Porušení ustanovení § 415 obč. zák. vede k odpovědnosti podle ustanovení § 420, která se obsahově odlišuje od náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 už tím, že je založena na jiném typu odpovědnosti a má rozdílné sankční důsledky. Odpovědnost toho, kdo neoprávněně zasáhl do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, je však v případě vzniku škody založena na rozdíl od sankcí podle § 13 na principu předpokládaného zavinění (§ 420 odst. 1, 3 obč. zák.).
Navíc v konkrétní situaci obecná preventivní povinnost, stejně jako princip neminem laedere stíhá obě jednající strany, zvláště pak za situace, kdy není zřejmé, kdo nahrávku pořídil a vynesl ji na veřejnost.
Dovolací soud tedy konstatuje, že právo na náhradu škody a právo na ochranu osobnosti fyzické osoby představují dvě zcela samostatná práva podmíněná různou sférou ochrany zabezpečované občanským zákoníkem .
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud správně posoudil vztah ustanovení na ochrany osobnosti a prevenční povinnosti podle ustanovení § 415 obč. zák. v souladu s výkladovými pravidly a v souladu se zákonem, když v této části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť v daném případě sice došlo do zásahu osobnostních práv, nicméně nelze žalovanou shledat odpovědnou za tento zásah. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. a nebyla zjištěna jiná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 2, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, a tak je dovolatelka povinna nahradit žalované její náklady dovolacího řízení. Tyto náklady se sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle ustanovení § 6 písm. a), § 14 odst. 1, § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky 484/2000 Sb. v částce 6.250,- Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a s připočtením náhrady za 21% daň z přidané hodnoty celkem činí 7.925,50 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. března 2013
JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D., v. r.
předseda senátu