30 Cdo 1583/2015
Datum rozhodnutí: 14.10.2015
Dotčené předpisy: čl. 236 odst. 1 o. s. ř., čl. 241a odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 1583/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 9/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2014, č. j. 23 C 9/2013-121, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 11 Co 383/2014-151, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. dubna 2014, č. j. 23 C 9/2013-121, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 11 Co 383/2014-151, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 23 C 9/2013-121, uložil žalované zaplatit žalobci částku 249 600 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), co do částky 2 564 000 Kč žalobu zamítl (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a žalované stanovil povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 47 493 Kč k rukám zástupce žalobce (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2014, č. j. 11 Co 383/2014-151, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 312 000 Kč, jinak jej v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a žalované stanovil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 57 596 Kč k rukám jeho zástupce (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Včas podaným dovoláním napadl žalobce nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, který však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Z ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení § 201 občanského soudního řádu je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu v daném rozsahu zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2014, č. j. 11 Co 383/2014-151, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále o. s. ř. .
Posuzované dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně by tato právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak. O kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva , jež dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, resp. jež má být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, se jedná, však žalobce ve svém dovolání nesděluje.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněném pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uvedl, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 14. října 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu