30 Cdo 1583/2003
Datum rozhodnutí: 27.05.2004
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb., § 13 předpisu č. 40/1964Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1583/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce RNDr. J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pod sp. zn. 23 C 117/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. března 2003, č.j. 1 Co 136/2002-186, takto:

I. Dovolání žalobce se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovaného částku 6.325,- Kč jeho zástupkyni advokátce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. května 2002, č.j. 23 C 117/98-140, rozhodl výrokem I., že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč

do 3 dnů od právní moci rozhodnutí. Žalobu na zaplacení dalších 1,300.000,- Kč zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. března 2003, č.j. 1 Co 136/2002-186, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části ve výroku I. změnil tak, že zamítl návrh, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč. Na závěr rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Vrchní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu a došel k závěru, že soud prvního stupně sice učinil správná skutková zjištění, avšak nedovodil z nich správné právní závěry. Z upřesněné žaloby podané žalobcem vyplynulo, že do jeho osobnostních práv měl neoprávněně zasáhnout žalovaný tvrzením, že si žalobce půjčil 100.000,- australských dolarů a že zastavil budovu zastupitelského úřadu České republiky. Toto tvrzení poskytl redaktoru časopisu "T." D. Š., poslanci PhDr. L. Z., ministrům Z. a Š. a Generální inspekci Ministerstva zahraničních věcí.

V průběhu řízení před soudem prvního stupně vyplynulo, že tvrzený zásah spočívá v poskytnutí výše uvedené informace redaktoru časopisu "T.". Tento zásah nebyl žalobcem prokázán a tudíž nemohl žalovaný zapříčinit "skandalizaci" žalobce hromadnými sdělovacími prostředky. V ostatních případech však zásah do osobnostních práv žalobce byl prokázán. Pouze bylo třeba posoudit, zda se jednalo o zásah neoprávněný. Šlo jen o tvrzení o tom, že žalobce zastavil budovu zastupitelského úřadu pro získání úvěru u banky. Zde odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně, který dovodil, že jde o objektivní odpovědnost žalovaného za výsledek, uzavřel, že jde o tzv. zákonnou licenci, tedy právo a v tomto případě i povinnost žalovaného oznámit to, co zjistil, příslušným státním orgánům, (v tomto případě zaměstnavateli, popř. se obrátit na voleného zástupce - poslance). V takovém případě ovšem nemůže jít o neoprávněný zásah.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci 25. dubna 2003, přičemž zástupci žalobce byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 6. června 2003 včasné dovolání, doplněné podáním ze dne 2. září 2003. Dovolání vychází obsahově

z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.), když se žalobce domnívá, že se Vrchní soud

v Olomouci nedostatečně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí ve věci a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Žalobce uvedl, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že tvrzení žalovaného o tom, že žalobce zastavil budovu zastupitelského úřadu nebylo objektivně pravdivé. Za zásadní otázku považuje, z čeho žalovaný čerpal poznatky pro svá tvrzení a jaké závěry z toho vyvodily soudy obou stupňů. Právě závěry odvolacího soudu o tom, že žalovaný se právem mohl spoléhat na pravdivost údajů v původním dopise banky nejsou podle žalobce spolehlivě podloženy. Zejména zde měl odvolací soud provést důkaz výslechem svědka M.

Dovolatel též polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že jednání žalovaného bylo tzv. zákonnou licencí, když toto tvrzení soud neopřel o žádné ustanovení, které by takovouto povinnost žalovanému ukládalo. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se vyjádřil žalovaný podáním ze dne 21. července 2003,

ve kterém mimo jiné uvedl, že dovolání žalobce neobsahuje žádné nové skutečnosti, týkající se obsahu dopisu banky a že žalobou vymezené tvrzení o neoprávněném zásahu do osobnostních práv žalobce nebylo v průběhu řízení prokázáno. Navrhl proto, aby dovolací soud zamítl dovolání žalobce a přiznal žalovanému náklady řízení.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání vychází

z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Opírá se

o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu lze z pohledu výtek obsažených v dovolání žalobce považovat za správné (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady však

z obsahu spisu seznány nebyly.

Jak již bylo uvedeno, dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení

§ 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. První z dovolacích důvodů reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.

Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze též vytýkat pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a které nemá oporu v provedeném dokazování (jde tedy o případ, kdy nesprávné skutkové zjištění bylo příčinou nesprávného rozhodnutí). Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesu účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, resp. vyšly za řízení najevo, nebo v hodnocení důkazů po případě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z ustanovení

§ 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného, resp. procesního práva.

Podle ustanovení § 11 občanského zákona (dále jen "o.z") má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Podle ustanovení § 13 odst. 1, 2 a 3 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy

v penězích. Výši náhrady pak podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Základním předpokladem domoci se sankce v souvislosti s uplatněním práva na ochranu osobnosti fyzické osoby je prokázání neoprávněného zásahu do této osobnostní sféry. V posuzovaném případě odvolací soud zcela adekvátně posoudil zásah žalovaného do osobnostní sféry žalobce jako využití práva (povinnosti) žalovaného

v rámci zákonné licence. K zásahu do všeobecného osobnostního práva fyzických osob a tím k jeho omezení může dojít

a) z vůle dotčené fyzické osoby

b) v případech stanovených zákony, a to

aa) občanským zákoníkem

bb) jinými zákony z různých oblastní veřejnoprávního řádu.

Pokud se žalovaný obracel se stížností na svého zaměstnavatele, činil tak bezpochyby v souladu s ustanovením § 171 zákoníku práce. Přičemž požadavek obsažený v tomto ustanovení, ukládající zaměstnanci povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a majetku ani k bezdůvodnému obohacení na úkor společnosti nebo jednotlivce, lze bezpochyby vykládat šířeji. V souvislosti s působením žalobce jako zástupce státu tak mohlo jít o předcházení vzniku škod, ohrožujících zájmy, které zaměstnavatel hájí. V daném případě by se jednalo o zájmy České republiky.

Pokud se pak žalovaný obracel se svou stížností na poslance lze v této souvislosti zmínit petiční právo každého občana, zaručené Listinou základních práv a svobod, kde

v ustanovení čl. 18 je uvedeno: "Petiční právo je zaručeno: ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi."

Z pohledu výše vyloženého pak nelze charakterizovat zásah do osobnostní sféry žalobce jako neoprávněný.

Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je třeba z uvedených důvodů pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § ll odst. l písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů

za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen vyhláška ).

Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec l).

V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odst. 2).

Podle § 10 odst.3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny v této věci

12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalovaného snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč.

Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení u žalovaného proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí Kč 6.325,- Kč.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu