30 Cdo 1569/2006
Datum rozhodnutí: 05.09.2006
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 1569/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce K., výrobní družstvo B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, o určení neplatnosti rozhodnutí a o určení trvání práva trvalého užívání změněného


na výpůjčku, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 8 C 632/99,


o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2005, č. j. 54 Co 60/2003 - 148, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 54 Co 60/2003 - 148, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno - venkov ze dne 24. 5. 2002, č. j.


8 C 632/99 - 112, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že rozhodnutí České republiky - Okresního úřadu B., č. j. Fin/2/158/98/poř. č. 1317/97/Fi,


ze dne 13. 3. 1998 včetně jeho nedílné součásti - rozhodnutí Zeměměřického


a katastrálního inspektorátu v B. č. j. 0 - 77/97 ze dne 16. 12. 1997 je neplatné (výrok I.), a že žalobcovo právo trvalého užívání k části pozemkového katastru, dále jen PK, pozemku parcela č. 3616, původně v PK označené jako parcela č. 3607


a parcela č. 3602, nyní dle geometrického plánu č. zak. 438-268/94 z 21. 3. 1995


v katastru nemovitostí označené a zapsané na LV č. 918 pro obec a k. ú. B., okres B.-venkov jako parcela č. 2913/4 ovocný sad o výměře 210 m2, parcela č. 2920/5 ostatní plocha o výměře 1665 m2 a parcela č. 2918/2 zastavěná plocha


bez stavby o výměře 234 m2 založené Opatřením o odevzdání pozemků do trvalého užívání právního předchůdce žalovaného, finančním odborem ONV B. - venkov č. j. Fin. 72-1491/64-III/Hor ze dne 28. 12. 1965, jímž byly do trvalého užívání žalobce odevzdány pozemky v k. ú. B. označené v evidenci u střediska geodézie


v pozemkové knize, vložka č. 2933 jako parcela č. 44-st. č. s domem čp. 400, parcela č. 445 - st. č. - hliniště a parcela č. 3616 - hliniště o celkové výměře 1,87 ha, změněné na výpůjčku na dobu určitou v trvání do 1. 1. 2004 ustanovením § 99 odst. 1 zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích


ve znění zák. č. 222/2001 Sb., kterým se mění zák. č. 219/2000 Sb., nadále trvá (výrok II.), a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů a o soudním poplatku, a rozhodl


o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považoval ve shodě se soudem prvního stupně za prokázané, že vlastníkem uvedených nemovitostí se podle darovací smlouvy ze dne 27. 11. 1952, zapsané v pozemkové knize pro k. ú. B. v knihovní vložce č. 1765, pod č. d. 577/53, stal Ing. F. N., který vlastnictví k těmto nemovitostem nikdy nepozbyl. Na základě hospodářské smlouvy ze dne 21. 12. 1965


o převodu vlastnictví národního majetku podle § 349 hospodářského zákoníku, uzavřené mezi předávající organizací C. G. K., n. p. B., a přejímající organizací K., lidovým družstvem cementářů a kamenosochařů B., jejímž předmětem byl národní majetek - základní prostředky, tj. budovy a zařízení bývalé cihelny, a na základě hospodářské smlouvy ze dne 21. 12. 1965 o převodu správy národního majetku podle § 347 hospodářského zákoníku, uzavřené mezi C. G. K., n. p. B. a Okresním národním výborem B. - venkov, jejímž předmětem byly pozemky betonárny B., zapsané ve vložce č. 2933 a vl. č. 943 pozemkové knihy uvedené v připojeném seznamu, vydal finanční odbor ONV B. - venkov dne 28. 12. 1965 pod č. j. Fin. 72-1491/65-III/Hor. opatření, kterým byl právnímu předchůdci žalobce K., lidovému družstvu cementářů a kamenosochařů, odevzdán (kromě jiného) do trvalého užívání i pozemek parc. č. 3616 - hliniště


o výměře 16 773 m2 v obci a k. ú. B. Rozhodnutím Zeměměřického


a katastrálního inspektorátu v B. ze dne 16. 12. 1977, sp. zn. O-77/97, bylo vyhověno odvolání Ing. F. N. proti rozhodnutí Katastrálního úřadu B. - venkov ze dne 21. 10. 1997, sp. zn. 3542 OR- 17/97, jímž byl založen list vlastnictví č. 1637


se zápisem duplicitního vlastnictví k části parcely evidované ve zjednodušené evidenci č. 3616 v kat. území B. pro vlastníky Ing. F. N. a ČR - Okresní úřad B. - venkov, a toto rozhodnutí bylo zrušeno, neboť v uvedené knihovní vložce se nenachází žádný zápis, podle kterého by některou z nemovitostí nebo jejich část pozbyl, a vyznačení duplicitního vlastnictví pro oba subjekty tedy nemá opory v žádné listině, přičemž způsob nápravy bude na KÚ B. - venkov. Opatřením finančního referátu - majetkoprávního oddělení Okresního úřadu B. - venkov ze dne 13. 3. 1998, č. j. Fin/2/158/98/poř. č. 1317/97/FI, v němž se výslovně uvádí, že není rozhodnutím


ve smyslu zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, bylo žalobci právo trvalého užívání k části PK pozemku parc. č. 3616, původně v PK označené jako parc. č. 3607 a 3602,


v obci a k. ú. B., nyní dle geometrického plánu č. zak. 438-268/94 z 21. 3. 1995


v KN označené na LV č. 918 pro obec a k. ú. B., okr. B. - venkov, jako parc. č. 2913/4 - ovocný sad o výměře 210 m2, parc. č. 2920/5 - ost. pl. o výměře 1665 m2


a parc. č. 2918/2 - zast. pl. bez stavby o výměře 234 m2, odňato s odůvodněním, že opatření ONV B. - venkov ze dne 28. 12. 1965 je částečně neplatné, neboť stát nemohl nakládat s majetkem, který do svého vlastnictví nenabyl. Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti rozhodnutí Okresního úřadu B. - venkov, č. j. Fin/2/158/98/poř. č. 1317/97/Fi, ze dne 13. 3. 1998, včetně jeho nedílné součásti - rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v B. č. j. 0 - 77/97 ze dne 16. 12. 1997, neboť posouzení této otázky má povahu otázky předběžné ve vztahu


k určení práva žalobce specifikovaného ve výroku II. rozhodnutí. Stejně tak je správný i závěr soudu prvního stupně, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimována, neboť není účastníkem hmotněprávního vztahu, o němž se v této věci jedná, když není vlastníkem ani nájemcem předmětných pozemků, ohledně nichž se žalobce domáhá určení, že jeho právo trvalého užívání změněné na výpůjčku trvá, a k těmto pozemkům nemá žádný právní vztah.


Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust.


§ 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále proto, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že soudy obou stupňů nerespektovaly zásadu uvedenou ve Stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, 21/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, že vůle státu odčinit křivdy v co možná nejširším rozsahu je vždy možná jen v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění křivd přijaty a to jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném , když přiznaly bez právně správného posouzení legitimitu vlastnictví fyzické osobě, která postupem vybočujícím z rámce restitučních předpisů dosáhla za nezákonné součinnosti Zeměměřického a Katastrálního inspektorátu v B. zápisu vlastnických práv


do katastru nemovitostí . Soudům obou stupňů vytýká, že v rozporu s ust. § 120 o. s. ř. se nezabývaly okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci a v důsledku tohoto pochybení dospěly k nesprávnému závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem


ve smyslu ust. § 80 písm c) o. s. ř. na určení neplatnosti podle něj právně neplatných


a nicotných správních aktů , a na určení, že v důsledku této neplatnosti a nicotnosti nadále trvá právo trvalého užívání změněné na výpůjčku. Oproti soudům obou stupňů je dovolatel naopak toho názoru, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán tím, že na zastavěných pozemcích provozuje kamenosochařskou výrobu a řádně je užívá po celou dobu od jejich převzetí od státu, a dovozuje, že bez soudem vysloveného určení se jeho existující právo výpůjčky stává nejistým, je ohroženo a žalobce je vystaven i újmě, spočívající v tom, že Ing. F. N. jako domnělý vlastník pozemků se proti němu domáhá žalobou u soudu nájemného ve výši několika set tisíc korun. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou


k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podle ust. § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.


§ 237 o. s. ř.


Podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.


Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud


za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní právní význam skutečně má.


Žalobce v dané věci napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolacím soudem bylo zrušeno. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod číslem 21).


Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na právním závěru, že žalobce nemá ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že rozhodnutí České republiky Okresního úřadu B. - venkov, č. j. Fin/2/158/98/poř. č. 1317/97/Fi, ze dne 13. 3. 1998 včetně jeho nedílné součásti - rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v B. č. j. 0 - 77/97 ze dne 16. 12. 1997, je neplatné.


Jak konstatoval již Vrchní soud v Olomouci v usnesení ze dne 9. 10. 1998, č. j.


Na 409/98 - 25, jímž v posuzované věci rozhodl, že nesouhlas Krajského soudu v Brně


s postoupením věci Krajským obchodním soudem je důvodný, neboť ze žaloby není patrné, že by se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné správy


ve správním soudnictví podle části páté, hlavy druhé o. s. ř. ve znění účinném


do 31. 12. 2002, nýbrž, že žalobce se žalobou ze dne 30. 3. 1998, doručenou soudu prvního stupně dne 31. 3. 1998, domáhá podle § 80 písm. c) o. s. ř. vydání rozhodnutí


o určení neplatnosti určité listiny, tj. citovaného rozhodnutí Okresního úřadu B. - venkov ze dne 13. 3. 1998, jímž mu bylo odňato právo trvalého užívání části pozemku


v k. ú. B., obec B., a současně podal i návrh na vydání předběžného opatření.


Jestliže se žalobce žalobou podle třetí části o. s. ř. domáhá určení, že rozhodnutí České republiky Okresního úřadu B. - venkov, č. j. Fin/2/158/98/poř. č. 1317/97/Fi, ze dne 13. 3. 1998 včetně jeho nedílné součásti - rozhodnutí Zeměměřického


a katastrálního inspektorátu v B. č. j. 0 - 77/97 ze dne 16. 12. 1997, je neplatné , nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení, jestliže dospěl k závěru, že na takovém určení není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c)


o. s. ř. Mimo rámec správního soudnictví jsou totiž soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu


u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (srov. R 9/1999 či R 11/2000). Z tohoto vyplývá, že otázku, zda uvedené opatření je aktem nulitním či nikoliv, by soud řešil jako otázku předběžnou ve vztahu


k požadovanému určení existence či neexistence práva žalobce, že jeho právo trvalého užívání k části označeného pozemku, založené Opatřením o odevzdání pozemků


do trvalého užívání, vydaným finančním odborem ONV B. - venkov č. j. Fin. 72-1491/64-III/Hor ze dne 28. 12. 1965, změněné na výpůjčku na dobu určitou v trvání


do 1. 1. 2004, nadále trvá. I když důvod, pro něž odvolací soud neshledal existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, není zcela vyčerpávající, když


u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti


a obecné soudy takové akty nejsou oprávněny přezkoumávat, a to ani jako otázku předběžnou, je nepochybné, že naléhavý právní zájem žalobce na určení neplatnosti citovaného rozhodnutí Okresního úřadu B. - venkov ze dne 13. 3. 1998 není dán.


Pokud dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s ust. § 120 o. s. ř. se nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci a v důsledku toho dospěl


k nesprávnému závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že nadále trvá jeho právo trvalého užívání k předmětným nemovitostem změněné na výpůjčku, pak je třeba poukázat na to, že v této části je zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že není dána pasivní věcná legitimace žalované ve sporu z důvodu, že není vlastníkem předmětných pozemků, a nikoliv, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení.


Námitka dovolatele, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nerespektoval zásadu uvedenou ve Stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne


1. 11. 2005, 21/05, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005, že vůle státu odčinit křivdy v co možná nejširším rozsahu je vždy možná jen v rámci předpisů, které jsou ke zmírnění křivd přijaty a to jen ve věcném i časovém rozsahu těmito zákony určeném , když přiznaly bez právně správného posouzení legitimitu vlastnictví fyzické osobě, která postupem vybočujícím z rámce restitučních předpisů dosáhla za nezákonné součinnosti Zeměměřického a Katastrálního inspektorátu v B. zápisu vlastnických práv do katastru nemovitostí , není správná již z toho důvodu, že v řízení bylo zjištěno, že vlastníkem předmětných pozemků je na základě darovací smlouvy ze dne


27. 11. 1952, zapsané v pozemkové knize pro k. ú. B. v knihovní vložce č. 1765, pod č. d. 577/53, Ing. F. N., který vlastnictví k nim nikdy nepozbyl. Protože touto námitkou dovolatel polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, který byl podkladem pro právní posouzení věci, nemohl se jí dovolací soud zabývat, neboť námitky proti skutkovým závěrům nejsou námitkami podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tím méně pak mohou být otázkou zásadního právního významu


ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)


o. s. ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 5. září 2006


JUDr. Olga Puškinová, v. r.


předsedkyně senátu