30 Cdo 1566/2013
Datum rozhodnutí: 11.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 1566/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce B.-O. T. , státní příslušník Mongolska, zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 360/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2012, č. j. 64 Co 14/2012 70, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 20. 4. 2011, č. j. 4 C 360/2009, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 10.000,- Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do 240.000,- Kč s příslušenstvím z 250.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 10.000,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Uložení výše uvedené povinnosti žalované se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem cizinecké policie. Skutkově případ vylíčil tak, že dne 20. 8. 2008 se dostavil na oddělení cizinecké policie za účelem podání žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu. Příslušník cizinecké policie s ním jednal bez přítomnosti tlumočníka a nechal jej následující den podepsat protokol, jehož obsah nebyl žalobci znám. Ve skutečnosti se jednalo o usnesení o zastavení řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (z toho důvodu, že žádost byla podána po uplynutí zákonem stanovené doby) s doložkou, že se žadatel vzdává práva na odvolání, vlastnoručně žalobcem vepsanou na pokyn policisty do protokolu. Uvedené usnesení bylo k odvolání žalobce potvrzeno příslušným orgánem cizinecké policie dne 1. 10. 2008. Dne 2. 9. 2008 byl se žalobcem v důsledku zastaveného správního řízení rozvázán pracovní poměr. Následně v přezkumném řízení byla uvedená usnesení rozhodnutím Ministerstva vnitra zrušena jako nezákonná, a to usnesením ze dne 17. 12. 2008. Po dobu téměř čtyř měsíců, kdy bylo správní řízení vedeno, se žalobce ocitl v závažné existenční situaci, neboť byl bez zaměstnání a bez finančních prostředků. Vedle toho na něj bylo pohlíženo jako na cizince pobývajícího na území České republiky neoprávněně. Dotčený příslušník cizinecké policie byl v souvislosti s postupem v této věci stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele a útisku, přičemž věc byla následně postoupena k projednání služebnímu funkcionáři jako kázeňský přestupek.
Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku uznala jen nárok žalobce na náhradu škody spočívající v ušlém zisku v důsledku ztráty zaměstnání a vynaložení prostředků na právní zastoupení.
Soud prvního stupně s odkazem na § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále též jen OdpŠk , vzal v úvahu, že žalobce byl po dobu téměř čtyř měsíců v nejistotě ohledně svého statutu v České republice, neboť neměl prodlouženou platnost pobytového povolení, a to právě v důsledku nezákonných rozhodnutí orgánů cizinecké policie, přičemž žalovaná mu již poskytla náhradu škody spočívající v ušlém výdělku a nákladech na právní zastoupení. Za tohoto stavu považoval s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4041/2009 za přiměřené zadostiučinění 10.000,- Kč. Mimo ztráty zaměstnání žalobce nic jiného nepostihlo.
Odvolací soud k tomu uvedl, že soud prvního stupně správně uzavřel, že v daném případě bylo třeba poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích. Nepřiléhavě sice použil judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k újmě způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nicméně přiměřenost zadostiučinění zvážil správně. Význam řízení o povolení k pobytu byl pro žalobce objektivně významný, nicméně v souvislosti se zahájením řízení o vyhoštění nedošlo k významnému omezení osobní svobody, ani k realizaci vyhoštění, neboť současně se zahájením řízení o vyhoštění bylo toto řízení přerušeno v důsledku žalobcem podaného podnětu k zahájení přezkumného řízení. Významné též bylo, že orgán cizinecké policie v rámci vyřizování žádosti o prodloužení platnosti povolení k pobytu nepřizval tlumočníka, a neumožnil žalobci jednat v mateřském jazyce. Správně ale soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaná žalobci zcela nahradila majetkovou škodu. Za tohoto stavu byla peněžitá satisfakce ve výši 10.000,- Kč přiměřená. Nesprávně však soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněný nárok na úroky z prodlení, a proto v tomto smyslu odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Po stručné rekapitulaci dosavadního průběhu řízení dovolatel poukázal na to, že nezákonné rozhodnutí o zastavení dotčeného správního řízení bylo vydáno v důsledku počítání lhůt, které bylo v rozporu se správním řádem. Chybný postup při počítání lhůt k podání žádosti byl ovšem závazně řešen již ve služebním pokynu Ředitelství cizinecké policie č. 125 ze dne 18. 11. 2005 o pobytu cizinců. Usnesení o zastavení řízení bylo sice později zrušeno, ale v mezidobí odvolatel ztratil zaměstnání, ocitl se v závažné finanční situaci a bylo proti němu zahájeno řízení o vyhoštění. Dovolatel namítá, že odvolací soud nezdůvodnil adekvátnost již přiznaného zadostiučinění, neuvedl, jakými úvahami se řídil a jak k výsledné částce dospěl. Nadto soudy nepřihlédly k argumentu, že nemajetková újma byla žalobci způsobena již v důsledku nezákonnosti samotného služebního pokynu, který byl závazný pro všechny inspektoráty cizinecké policie. K pochybení tedy nedošlo jen v důsledku selhání jednotlivce, ale jednalo se o celorepublikový nezákonný postup ze strany orgánů veřejné moci. O to více žalobce tuto skutečnost vnímá negativně ve své nemajetkové sféře. Soudy se s touto skutečností nevypořádaly. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel v daném případě brojí proti výši zadostiučinění, které pokládá za nepřiměřeně nízké.
Nejvyšší soud však již mnohokrát zdůraznil, že pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, neboť tento nesouhlas není opřen o právní argumenty přesahující rámec daného sporu. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu, a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud též upozornil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013).
V souzeném případě dovolatel zpochybňuje dosud přiznané zadostiučinění jen tak, že soudy nedostatečně zdůvodnily jeho výši a nepřihlédly k tomu, že nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk bylo vydáno na základě služebního pokynu s celostátní působností.
Odvolací soud nicméně v napadeném rozsudku zcela konkrétně vymezil důvody, pro které shledal soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění za přiměřené. Odvolací soud uvedl, že řízení o povolení k pobytu sice mělo pro žalobce zvýšený význam, ale na straně žalobce v podstatě nedošlo k nejistotě ohledně jeho dalšího setrvání na území České republiky. Navíc bylo relevantní, že žalovaná mimo soudní řízení kompenzovala žalobci zcela jemu vzniklou majetkovou škodu.
Dovolatel proti těmto argumentům nijak nebrojil. Přitom tvrzení, že jemu způsobená újma byla významně intenzivnější proto, že nezákonné rozhodnutí bylo vydáno v důsledku nesprávného interního pokynu Ředitelství cizinecké policie, je zjevně nepřípadný. Není ani zřejmé, jak by se tato okolnost mohla v intenzitě dovolatelem utrpěné újmy projevit. V této souvisdlosti Nejvyšší soud připomíná, že smyslem odškodnění podle § 31a odst. 2 OdpŠk je poskytnutí satisfakce poškozenému za porušení jeho práv, nikoli sankcionování státu za to, že k porušení žalobcových práv došlo (viz např. rozsudek 30 Cdo 3936/2010), byť se tak stalo v důsledku systémového selhání.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto je odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. září 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu