30 Cdo 1557/2011
Datum rozhodnutí: 12.12.2012
Dotčené předpisy: § 153a odst. 3 o. s. ř., § 114b odst. 5 o. s. ř., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1557/2011

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. T. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované České republice-Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zaplacení 6.094,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 29 C 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2010, č.j. 19 Co 299/2010-38, takto:

Dovolání žalobce se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):


Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem pro uznání (podle ustanovení § 153a odst. 3 o.s.ř.) ze dne 26. dubna 2010, č.j. 29 C 44/2010-20, uložil žalované zaplatit žalobci 6.094,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou žalobce uplatňoval dva samostatné nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. Vydání rozsudku pro uznání odůvodnil tím, že vyjádření žalované k usnesení ze dne 5. 3. 2010 (vydané s odkazem na § 114b o.s.ř.) bylo nedostatečné a navíc opožděné. Dovodil proto zákonnou fikci uznání podle § 114b odst. 5 o.s.ř.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. září 2010, č.j. 19 Co 299/2010-38, rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že se žalovaná na výzvu soudu kvalifikovaně vyjádřila ve stanovené lhůtě ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 3.000,- Kč a stejným podáním navrhla i zamítnutí žaloby ohledně náhrady škody ve výši 3.094 Kč s tím, že si musí vyžádat podklady od příslušného odboru ministerstva vnitra a poté se vyjádří, což podáním dne 23.4.2010 učinila. Nebyly tedy dány podmínky pro vydání rozsudku pro uznání celé žalované částky. Dále soud připomněl, že zákon sleduje ustanovením § 114b odst. 5 o.s.ř sankcionovat především nečinnost žalované a její neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak se kvalitně ve věci vyjádří.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) dovolání. Přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z obsahu dovolání pak lze dovodit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatel namítá nezákonnost rozhodnutí odvolacího soudu, když se toto odklonilo od ustálené judikatury (přiměřeně uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3084/2006) a došlo jím k porušení práva na spravedlivý proces (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1077/2008). Podle jeho názoru žalovaná nesplnila požadavek kvalifikovaného vyjádření k výzvě podle § 114b o.s.ř. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu, kdy smyslem kvalifikovaného vyjádření je zjistit okruh sporných skutečností, které budou předmětem dokazování , a ne pouhé zjištění souhlasu nebo nesouhlasu žalované se žalobou. Je proto nesprávným právním posouzením, pokud takovýto obecný nesouhlas žalované, považuje odvolací soud za kvalifikovaný . Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl k vyjádření žalobce v podání ze dne 12. srpna 2010. Navíc, pokud soud neměl případně k dispozici vyjádření žalobce, neměl tak ani jeho výslovný souhlas k rozhodnutí bez nařízení jednání. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přiznal mu náhradu nákladů řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná podáním ze dne 16. března 2011 a navrhla jeho zamítnutí.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 8. září 2010, přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jak vyplývá napadeného výroku rozsudku Městského soudu v Praze, bylo jím rozhodnuto (ve věci nikoliv obchodní) pokud jím byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 6.094,-Kč s příslušenstvím, tedy peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč.
Nejvyššímu soudu ČR jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) proto nezbylo, než dovolání odmítnout jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona, aniž se tak mohl zabývat důvody tohoto dovolání. Na této skutečnosti nic nemění poučení o přípustnosti dovolání v rozhodnutí odvolacího soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 12. prosince 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu