30 Cdo 1556/2013
Datum rozhodnutí: 31.07.2013
Dotčené předpisy: § 38 odst. 2 obč. zák.




30 Cdo 1556/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) J. H. , a b) M. K. , obou zastoupených JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovaným 1) M. S. , a 2) E. S. , oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/13, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 247/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 19. června 2012, č. j. 35 Co 61/2012-212, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 19. června 2012, č. j. 35 Co 61/2012-212, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále již soud prvního stupně ) v pořadí druhým rozsudkem [poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 8. dubna 2010, č. j. 17 C 247/2004-152, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále již odvolací soud ) ze dne 10. února 2011, č. j. 35 Co 283/2010-163] ze dne 10. února 2011, č. j. 17 C 247/2004-192, zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 14. srpna 2003 mezi dárkyní M. S. a obdarovanou E. S. , kterou byl darován spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na domu a st. p. o výměře 258 m2, - zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.149 m2, p. o výměře 902 m2 a p. o výměře 1268 m2 (dále též předmětné nemovitosti ) , nemovitostí zapsaných na LV pro katastrální území D. u F., obec D., okres L. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Frýdlant, je neplatná (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem a žalovaný je ve věci pasivně legitimován. Ze znaleckých posudků MUDr. J. T., prof. M. Z. a Psychiatrického centra v Praze soud prvního stupně zjistil, že dárkyně M. S. v době uzavření darovací smlouvy trpěla demencí Alzheimerova typu v kombinaci s vaskulární demencí, která do ledna 2003 postupovala plíživě a pak se progresivně zhoršovala, v důsledku čehož nebyla schopna předmětnou darovací smlouvu plně hodnotit. Z výpovědi znalkyně Psychiatrického centra Praha MUDr. L. B. M., Ph.D., pak soud prvního stupně zjistil, že M. S. mohla předmětnou smlouvu podepsat v lucidním okamžiku, demence nebyla tak pokročilá, aby se takový interval nemohl vyskytnout a znalkyně považovala za pravděpodobnější, že M. S. světlý okamžik měla. Další svědci (primář z nemocnice ve F., sousedky dárkyně, její bratr, rodinný přítel i žalovaný 1/) potvrdili, že s M. S. v předmětné době komunikovali a že byla orientovaná. Proto soud prvního stupně uzavřel, že dárkyně jednala při uzavření smlouvy v tzv. lucidním intervalu, kdy byla přechodně obnovena její rozpoznávací a ovládací schopnost, a proto je tato smlouva platná.
K odvolání žalobkyň odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětná darovací smlouva, uzavřená dne 14. srpna 2003, je neplatná (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro jeho změnu. Odvolací soud uzavřel, že pro posouzení otázky, zda se u dárkyně M. S. v okamžiku uzavření předmětné smlouvy vyskytly tzv. světlé okamžiky, v průběhu kterých byla po přechodnou dobu schopna jak posoudit následky uzavření této smlouvy, tak ovládnout své jednání, je třeba odborných znalostí, přičemž svědci je nemají. Proto za rozhodující důkaz považoval odvolací soud posudek a výpověď znalkyně MUDr. L. B. M., Ph.D., která připustila možnost výskytu lucidních okamžiků u M. S., avšak vzhledem ke stanovené diagnóze ho považovala za málo pravděpodobný. Znalkyně vysvětlila, že světlý okamžik je v medicíně definován jako období relativního prozření na terénu existující poruchy nejčastěji organického původu, jako je demence či delirium, a že možnost výskytu lucidního intervalu nic nemění na nálezu, že M. S. trpěla demencí, což byla její základní diagnóza, která vedla k tomu, že nebyla schopna plně hodnotit uvedenou smlouvu. Proto ani v případě výskytu lucidního intervalu nebyla rozumová schopnost u M. S. obnovena natolik, aby byla schopna posoudit následky uzavřené darovací smlouvy. Odvolací soud tedy uzavřel, že M. S. jednala dne 14. srpna 2003 při podpisu darovací smlouvy v duševní poruše (demenci), která ji činila k uzavření předmětné smlouvy neschopnou; proto je tato smlouva podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatňují v něm všechny zákonem předvídané dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 cit. par. o. s. ř., které v dovolání podrobně rozvádějí. Zdůrazňují, že celé důkazní řízení bylo vedeno nesprávně, když se soudy měly pečlivě zabývat otázkou, zda byla u dárkyně ke dni 14. srpna 2003 dána duševní porucha, která ji činila neschopnou k darování. Domnívají se, že měli být vyslechnuti před vytvořením znaleckých posudků svědci, kteří byli s to vyjádřit se k osobě dárkyně, k jejímu životu v době, kdy činila předmětný právní úkon, aby soud mohl formulovat správně a úplně otázky pro znalce, kteří posuzovali zdravotní stav dárkyně v době jejího jednání (dne 14. srpna 2003). Tato podmínka je vyjádřena již v rámci rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. Cdon 24/94 a sp. zn. 30 Cdo 3614/2009. Závěry o neplatnosti darovací smlouvy byly odvolacím soudem postaveny výlučně na znaleckých posudcích, tedy výlučně pouze na určité míře pravděpodobnosti, nikoli na bezpečném závěru znalců o existenci duševní poruchy u dárkyně. Za tohoto stavu měl odvolací soud vyslovit, že dárkyně byla způsobilou k uzavření darovací smlouvy, neboť nebyla bezpečně zjištěna její duševní porucha, která by ji činila nezpůsobilou k darování. Důkazy tak nebyly správně hodnoceny ve vzájemné souvislosti, a to zejména pokud se týkalo znaleckých posudků a dalších důkazů prokazujících stav dárkyně. Za vadu řízení spatřují dovolatelé okolnost, že znalci nebyli ve svých posudcích zcela konfrontováni s výpověďmi jednotlivých svědků. Stávající judikatura Nejvyššího soudu je tedy odlišná od právního názoru odvolacího soudu. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalovaných písemně nevyjádřily.
Úvodem Nejvyšší soud předesílá, že tuto věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen o. s. ř. ). Dále konstatuje, že dovolání proti shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými (účastníky řízení), řádně zastoupenými advokátem, obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je (jak bude rozvedeno níže) i důvodné.
V posuzované věci odvolací soud přezkoumával věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, který po provedeném řízení dospěl k závěru, že darovací smlouva, kterou dne 14. srpna 2003 uzavřela jako dárkyně (dnes již zemřelá) M. S. s obdarovanou (snachou) E. S., a jejímž předmětem bylo darování spoluvlastnického podílu v rozsahu jedné ideální poloviny specifikovaných nemovitostí, je platným právním úkonem, tedy nebyly splněny (hmotněprávní) podmínky pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. , podle kterého rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.
Odvolací soud uvedené právní posouzení věc soudem prvního stupně nesdílel a po zopakování některých důkazů a především s ohledem na zjištění, které učinil ze znaleckého posudku Psychiatrického centra v Praze (dále již Ústav ) a jeho následného písemného sdělení ze dne 22. května 2012, uzavřel, že M. S. dne 14. srpna 2003, při uzavření předmětné darovací smlouvy, jednala v duševní poruše (demenci), která ji k uzavření tohoto právního úkonu činila neschopnou; proto je uvedená darovací smlouva podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná.
Pokud jde o znalecký posudek Ústavu, ten se sestává z úvodu (I.), z výpisu ze spisu, kde je konstatována předmětná darovací smlouva a posudky vypracované MUDr. J. T., prof. MUDr. M. Z., či odborné vyjádření MUDr. P. K. (II.), z výpisu ze zdravotnické dokumentace (III.), kde např. v období před a krátce po uzavření předmětné darovací smlouvy jsou následující záznamy: 30.5.03, 10,20 leží, orientovaná, má prosáknutí kolem kotníku (dokumentace MUDr. Z. O., PL), 7.7. 2003 dle paní K. (dcery pacientky) má oteklé nohy, zmatená? (dokumentace MUDr. Z. O., PL), 18.8.2003-22.8.2003 interní oddělení Nemocnice Frýdlant s.r.o.: pacientka přijata febrilní, dekomp. AS, stav stabilizován, neurol. bez čerstvé neurol léze, nechodící, dominují znaky pokročilé AS cerebri, intermitentní noční zmatenosti; obj. nález z 18.8.03 odpovědi ze 2/3 přiléhavé, klidná, dysarthrie není, při vědomí, místem orientovaná je, časem ne (MUDr. F.) , z vlastního rozboru (IV), ze souhrnu a závěru (V.) a ze znalecké doložky (VI.). Ústav v části V. svého posudku dospívá k závěru, že Ve shodě se všemi předchozími posudky uzavíráme, že se jednalo o demenci. Upřesňujeme, že se jednalo o demenci smíšenou. Dynamika vývoje na základě zápisů tedy svěd (č) í pro progredující mozkové onemocnění, demenci Alzheimerova typu v kombinaci s vaskulární demencí. Z dokumentace lze usoudit, že až do ledna 2003 postupovala demence plíživě, pak se progresivně zhoršovala, přičemž teoreticky by se mohly vyskytovat lucidní intervaly, tedy stavy krátkodobého prozření, ty jsou však na původním terénu již diagnostikované Alzheimerovy demence málo pravděpodobné. Lze tudíž předpokládat, že 14. 8. 2003, v den podpisu smlouvy, nebyla paní S. schopna zhodnotit uvedenou smlouvu plně.
MUDr. L. B. M., Ph.D., která se podílela na zpracování posudku Ústavu, při jednání před soudem prvního stupně dne 14. září 2011 (viz protokol o jednání na č.l. 179) na otázku Jaká je pravděpodobnost, že se u zemřelé M. S. vyskytly lucidní okamžiky v den uzavření darovací smlouvy? odpověděla: Je pravděpodobnost, že se světlý okamžik vyskytl, podepsání darovací smlouvy není otázka světlého okamžiku a musím dodat, podle dokumentace vypsané v posudku 18. 8. 2003 paní odpovídala ze dvou třetin přiléhavě na otázky lékařů, z toho dovozuji, že 4 dny předtím byla natolik komponovaná, aby odpovídala a konala ze dvou třetin přiléhavě. 2/3 jsou takový rozsah, kdy mohla učinit akt podpisu darovací smlouvy, koho mohla obdarovat. Na další otázku, zda Považuje znalkyně na základě dostupných důkazů za pravděpodobné, že 14. 8. 2003 měla M. S. při uzavření smlouvy 'světlý okamžik', či považuje za pravděpodobnější, že nikoliv? , jmenovaná odpověděla: Považuji za pravědpodobné, že ho měla.
Odvolací soud s odkazem na § 127 odst. 2, větu první, o. s. ř. správně vyzval Ústav, aby vysvětlil rozpor mezi písemným znaleckým posudkem z 10. 8. 2009 a výpovědí MUDr. B. M., Ph.D., ohledně pravděpodobnosti výskytu lucidního intervalu u M. S. v den podpisu darovací smlouvy 14. 8. 2003 , neboť podle odvolacího soudu Zatímco písemný znalecký posudek hodnotí pravděpodobnost výskytu lucidního intervalu u M. S. v den podpisu darovací smlouvy 14. 8. 2003 jako malou, MUDr. B. M., Ph.D., považuje za pravděpodobnější, že ho M. S. měla.
Ústav v písemné reakci na uvedenou výzvu přípisem ze dne 22. 5. 2012 (č. l. 203) odvolacímu soudu mj. sdělil, že se domnívá, že mezi písemnou podobou a výpovědí není obsahový rozpor. A to proto, že písemný souhrn a závěr posudku, konkrétně text 'lze tudíž předpokládat, že 14. 8. 2003 v den podpisu smlouvy nebyla paní S. schopna hodnotit uvedenou smlouvu plně', se vztahuje ke skutečnosti, že paní S. trpěla ke 14. 8. 2003 demencí a z důvodu demence nebyla schopná hodnotit uvedenou smlouvu plně. Uvedl také, že v přímé návaznosti na odpověď na otázku první, kdy se znalkyně opírala o zdravotní dokumentaci a zápis ze dne 18. 8. 2003, v níž znalkyně tedy při tomto retrospektivním posuzování dovodila, že se lucidní interval vyskytovat v tomto období mohl. Zároveň si ale znalecký ústav dovoluje upozornit na odpověď na první otázku, v níž znalkyně zdůrazňuje, že . Světlý okamžik (lucidní interval) je v medicíně definován jako období relativního prozření na terénu existující poruchy, nejčastěji organického původu, jako demence či delirium. Tedy možnost výskytu lucidního intervalu nemění nic na nálezu znalce, že paní trpěla demencí, což byla její základní diagnóza, která vedla k tomu, že paní nebyla schopná hodnotit uvedenou smlouvu plně (viz písemný posudek).
S ohledem na znění ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. je zapotřebí zdůraznit, že nikoliv každá duševní porucha fyzické osoby, která činí právní úkon, vede k jeho (absolutní) neplatnosti, nýbrž (pouze) ta duševní porucha, která jednající osobu činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou (z důvodu, že nemůže posoudit následky svého úkonu /a/ nebo své jednání ovládnout). Důvodem neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. je tedy duševní porucha trvalá nebo jen přechodné povahy, a to za předpokladu, že jednající osoba nebyla v důsledku působení duševní poruchy schopna ovládnout své jednání (a) nebo rozpoznat jeho následky. V případě spornosti prokazuje v občanském soudním řízení důvody neplatnosti právního úkonu žalobce. Závěr o neplatnosti právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. bude opodstatněným jen tehdy, bude-li dokazováním prokázáno (postaveno na jisto), že předmětná osoba učinila v duševní poruše alespoň přechodné povahy, která vylučovala jeho schopnost rozpoznávací (schopnost posoudit následky svého jednání) a schopnost určovací (schopnost ovládnout své jednání) popřípadě alespoň jednu z nich (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011; všechna zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Judikatura, převážně se upínající k interpretaci a aplikaci ustanovení § 38 odst. 1 obč. zák. tj. k institutu omezení, resp. zbavení způsobilosti k právním úkonům, kterou lze ovšem přiměřeně použít i při posuzování platnosti právního úkonu ve smyslu § 38 odst. 2 obč. zák., opakovaně zaujala právní názor, že v těchto věcech je povinností soudu umožnit znalcům (psychiatrům, psychologům), aby konfrontovali výsledky svého odborného vyšetření s ostatními výsledky dokazování a aby na základě této konfrontace bezpečně usoudili, do jaké míry projevy duševní choroby vyžadují zbavení, případně omezení způsobilosti k právním úkonům. K tomuto účelu je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech vyšetřované osoby, přičemž nedostatek takových skutkových zjištění nelze nahradit posudkem znalců. Zvláště je nutno zdůraznit požadavek zjištění údajů o tom, jak se vyšetřovaný chová v každodenním životě, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti, jak se chová v různých životních situacích apod. Uvedeným požadavkům neodpovídá takový postup, při němž k ustanovení znalce a k vyžádání znaleckého posudku dochází na samém počátku řízení, někdy dokonce v rámci přípravy jednání, dříve než si soud opatřil ostatní podklady pro své rozhodnutí. Jinak řečeno, má-li se znalec odpovědně vyjádřit o zdravotním stavu vyšetřovaného, musí mít o všem náležitě zjištěný skutkový stav věci, aby při podání posudku mohl přihlédnout ke všem skutečnostem, které vyšly v řízení najevo. Jde-li o zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům, je zvlášť nezbytné, aby soud před znaleckým dokazováním provedl takové důkazy, které by objasnily chování a vystupování toho, kdo má být zbaven či omezen ve své způsobilosti k právním úkonům, v každodenních situacích. Jen tak může mít znalec dostatečně široký a spolehlivý skutkový základ pro znalecké posouzení (srov. R 14/1977, R 3/1979).
V odborné literatuře bylo také zdůrazněno, že při posuzování způsobilosti již zemřelých osob k jednotlivému právnímu aktu je znalcova role podstatně snížena. Nemůže se v takovém případě spolehnout na výtěžek vlastní verbální explorace posuzovaného, ale vychází pouze ze spisového materiálu. Byl zaujat a odůvodněn názor, že při znaleckém zkoumání se má vycházet také jen z některých svědeckých výpovědí, a to nejlépe z těch, jimž soud uvěřil a o jejichž znalecké zhodnocení soudce požádal. Jinak by se měl zaměřit spíš na zdravotnické nálezy, zejména na záznamy z doby nejbližší posuzovanému právnímu úkonu (Brichcín, S., Soudně psychiatrická expertíza z pohledu znalecké praxe, Bulletin advokacie č. 4/1998, str. 23 a násl.).
Poněvadž neplatnost právního úkonu podle § 38 odst. 2 obč. zák. vyžaduje bezpečné zjištění, že účastník právního úkonu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout (srov. např. Sborník IV, ročník 1970, str. 456), je vyloučeno činit závěr o jednání v duševní poruše na základě pravděpodobnosti či za skutkových okolností, které i přes důkazní verifikaci soudu ve smyslu § 132 o. s. ř. neumožňují učinit v uvedeném směru zcela jednoznačný skutkový závěr, na nějž by bylo lze aplikovat ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. Jakkoli esenciálním důkazním podkladem v řízení, v němž je posuzováno, zda předmětné právní jednání fyzické osoby bylo učiněno v duševní poruše či nikoliv, je znalecký posudek z příslušného oboru, nezbavuje to ještě soud povinností, aby se při hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. zabýval úplností a přesvědčivostí zpracovaného posudku a tento důkazní prostředek - způsobem předvídaným v ustanovení § 132 o. s. ř. hodnotil s dalšími důkazními prostředky a s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5226/2009).
V posuzované věci znalecký posudek Ústavu, z nějž odvolací soud učinil zásadně významná skutková zjištění pro právní posouzení věci, ponechal - při odborném posouzení - zcela stranou hodnocení výpovědí v řízení před soudem prvního stupně vyslechnutých svědků, kteří se (mnohdy podrobně) vyjadřovali k okolnostem, jež mohly mít právně relevantní význam z hlediska posuzování okolností, jež souvisely s jednáním M. S. při uzavření předmětné darovací smlouvy.
Lze tedy uzavřít, že pokud odvolací soud v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. primárně vycházel (učinil z něj pro rozhodnutí zásadně významná skutková zjištění) ze znaleckého posudku Ústavu, který zatěžoval (ve vztahu k učiněnému odbornému závěru o duševní poruše posuzovaného) zmíněný skutkový deficit, dovolatelům se tak podařilo osvědčit jimi uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci. Toto pochybení spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadná. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože a) soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, resp. ani jinak nevyšly za řízení najevo, b) soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, c) v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor nebo d) jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř.. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (obdobně srovnej Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání, Praha, C.H. Beck, 2006, str. 1268).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 (publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 7-8/2012) vyložil a odůvodnil právní názor, že pokud výčet okolností tvořících skutkový nález (z nějž znalec vycházel při zpracování posudku stran zjištění duševní poruchy jednající osoby) pro nedostatek popisu informací nevytváří skutkovou oporu v konkrétně přijatém posudku (odborných odpovědí na soudem zformulované otázky), neboť přijatý posudek duševní poruchu jednající osoby (z důvodu, že není konkrétně a logicky spjat se skutkovým nálezem) spíše předpokládá, než zjišťuje, nelze na podkladě takového znaleckého posudku přistoupit k aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák.
Jestliže v posuzovaném případě Ústavem přijaté závěry v posudku nemají (podle přesvědčení Nejvyššího soudu) oporu ve skutkovém nálezu, neboť ten se sestává z výčtu okolností, jež z věcného a logického hlediska nemohly - při absenci zhodnocení učiněných výpovědí předmětných osob k jednání M. S. v inkriminovaném období - tvořit nezpochybnitelný podklad pro jejich odborné posouzení (posuzováno výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti podaného odborného textu za užití logických metod při jeho interpretaci), je Nejvyšší soud toho názoru, že předpoklady pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. na takto zjištěný skutkový stav věci (dosud) splněny nebyly. V tomto směru se tedy Nejvyšší soud (v intencích jím shora cit. judikatury) odchyluje od posouzení věci odvolacím soudem, jakkoliv (s přihlédnutím k obsahu spisu) je třeba zdůraznit, že odvolací soud v řízení postupoval ve zjevné snaze verifikovat právně významné skutečnosti a svým (řádně odůvodněným) rozhodnutím dosáhnout věcně správného a spravedlivého rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první téhož procesního předpisu jej vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení bude (odvolací) soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvolací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. července 2013

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu