30 Cdo 154/2007
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 154/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně V. M., zastoupené advokátem, proti žalované K. n. T. B. a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně, pod sp. zn. 24 C 30/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2005, č.j. 1 Co 76/2005 - 181, takto:


Dovolání žalované se odmítá.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně mezitímním rozsudkem ze dne 1. října 2004, č.j.


24 C 30/2002-166, rozhodl, že žaloba na ochranu osobnosti žalobkyně je co do základu důvodná. Dospěl k závěru, že žalovaná (prostřednictvím svého zaměstnance primáře MUDr. J. S.) použila při léčení žalobkyně postupu non lege artis, v důsledku kterého u ní došlo na tkáni pravé plíce ke vzniku popálenin druhého a třetího stupně. Tímto nesprávným postupem zasáhla žalovaná do osobnostních práv žalobkyně na zdraví, důstojnost a soukromí chráněných ustanovením § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Uvedl, že v konečném rozsudku soud rozhodne o výši uplatněného nároku.


K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. října 2005, č.j. 1 Co 76/2005 - 181, mezitímní rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze závěru, že ústavním znaleckým posudkem F. n. N. B. ze dne 10. 12. 2003 (doplněným dne 6. 11. 2003) a dále výslechem znalce prof. MUDr. J. Z., CSc., bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná postupovala při léčbě žalobkyně non lege artis, když použitý léčebný postup byl již obsoletní, resp. překonaný. Kromě zjevného pochybení při léčbě nebyly dodrženy ani základní zvyklosti při vedení zdravotnické dokumentace, přičemž nesprávným postupem při léčbě byly žalobkyni způsobeny popáleniny druhého a třetího stupně. Tuto skutečnost žalovaná nepopírala a sama pochybení přiznala v zápisu z jednání Územní znalecké komise, které se konalo dne 14. 3. 2001 ve F. n. v B.


Odvolací soud posoudil věc podle ustanovení § 11 násl. o.z. a připomněl, že předmětem ochrany podle těchto ustanovení jsou ryze osobní práva občana, která ovlivňují rozvoj jeho osobnosti a jsou s ní úzce spjata. Z této úpravy je zřejmé, že ochrana je poskytována i právu občana na zdraví, lidskou důstojnost a soukromí. Uvedl, že i když soukromý život je širokým pojmem, s přihlédnutím ke zmíněné zásadě ochrany všestranného rozvoje občana z něj nepochybně vyplývá, že musí do určité míry zahrnovat i právo na seberealizaci, na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidmi i příbuznými. Součástí soukromého života je i rodinný život. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. II. ÚS 517/99. K námitce žalované, že žalobkyně uplatnila chybně nárok na ochranu osobnosti namísto nároku na náhradu škody, uvedl, že z žádného předpisu nevyplývá povinnost žalobkyně žalovat u soudu nejprve nároky na náhradu škody na zdraví a teprve následně nároky na ochranu osobnosti. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně správně posoudil otázku odpovědnosti žalované za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, když aplikoval ustanovení § 420 odst. 2 o.z., podle kterého je škoda způsobena právnickou osobou při její činnosti těmi, které k této činnosti použila, přičemž tyto osoby samy za škodu neodpovídají. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalovaná neposkytnutím odpovídající léčebné péče zasáhla do práva žalobkyně na zdraví, důstojnost a soukromí a porušila tak její práva chráněná ustanovením § 11 o.z.


Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalované dne


3. ledna 2006 a právní moci nabyl 4. ledna téhož roku.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 23. února 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Vytýká nesprávné právní posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.


Dovolatelka je přesvědčena, že žalobkyně k ochraně svého práva zvolila nepřiměřené prostředky a její žaloba je koncipována podle obsahu jako skrytá žaloba


o náhradu škody. Vzhledem k tomu, že byla podána po uplynutí promlčecí lhůty, bylo pro žalobkyni jediným možným řešením podat žalobu podle ustanovení § 11 násl. o.z. S odkazem na komentář k Občanskému zákoníku (Jehlička, O.Švestka, J., Škárová,


M: C.H. Beck, 9. vyd., Praha, 2004) je však i toto právo na peněžitou satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 právem majetkovým a mělo by podléhat promlčení. Dovolatelka popírá, že by zasáhla jakkoli do práva žalobkyně na ochranu osobnosti, když příčinná souvislost v tomto směru dosud nebyla prokázána. Žalobkyně byla žalovanou poučena o možnosti dojíždět za léčebnými výkony (ozařováním) na vybavenější pracoviště do B., O. či H., což však žalobkyně odmítla a dala svůj souhlas k ozařování v nemocnici žalované. Dnes je vyléčena bez vážnějších zdravotních problémů. Onkologický nález u žalobkyně vymizel, pouze nebylo použito vhodné techniky. I když použití ortovoltážního přístroje bylo pro žalobkyni zatěžující, účel byl splněn. Dovolatelka konstatuje, že ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti nemají nahrazovat, doplňovat či rozšiřovat rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442 a násl. téhož zákona. Podle názoru žalované se odvolací soud dále nedostatečně zabýval jejím odvoláním a rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumal ve všech bodech, ve kterých se přezkumu domáhala.


Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (stejně jako mezitímní rozsudek soudu prvního stupně) zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně podáním ze dne 4. ledna 2007. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam, neboť se nejedná o případ, kdy by žalovanou naznačené otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud řešeny nebo že by dovolací soud při posuzování této otázky dospěl k odlišným rozhodnutím. Nejedná se ani o případ, kdy by odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Je toho názoru, že je zcela v dispozici žalobkyně, z jakého titulu žalobu podala, do čehož žalované nepřísluší zasahovat. Navrhuje, aby dovolací soud podané dovolání jako nepřípustné odmítl.


Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (a současně též bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen o.s.ř. ) ve znění účinném


do 31. března 2005.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/


a b/ o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle


§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se


od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné (jak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se proto ani případný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.


Pokud dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání v označené věci však neobsahuje argumentaci, která by fakticky byla způsobilá zpochybnit správnost úvah odvolacího soudu při aplikaci ustanovení § 11 násl. o.z.


Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly, jak již bylo vyloženo, v tomto dovolacím řízení dány) soudy obou stupňů dospěly k závěru, že ve smyslu ustanovení § 11 násl. o.z. došlo popsaným způsobem k zásahu


do osobnostních práv žalobkyně, pak jde o závěr přiléhavý s ohledem na zjištěnou neoprávněnost zásahu, který je předmětem tohoto sporu.


Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené


v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).


Za osobnost lze považovat člověka jako jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální jednotku i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska psychologie se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek, systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z podstatných rysů osobnosti je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti. Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu "sebetvoření člověka" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí. Není možno opomenout ani takové složky osobnosti fyzické osoby, jako je úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase, apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti.


Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelně široké spektrum možných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a charakteristik. Protože přitom jde o nejvlastnější, nejniternější a nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je mnohdy dotčenou fyzickou osobou pociťováno se značně nepříznivou intenzitou, je proto věcí zákona této osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní.


Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly s přihlédnutím k ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby (předpokládaných ustanovením § 13 o.z.) musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem


a neoprávněností (protiprávností) takového zásahu.


Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby vycházející z uvedené úpravy se uplatní u těch zásahů do osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.


s právním řádem, přičemž, jak již bylo naznačeno, dotčena tak může být jakákoliv z chráněných složek osobnosti fyzické osoby. Právo na ochranu zdraví je pak


bez jakékoliv pochybnosti pro každého jedním z nejvýznamnějších, neboť má bezprostřední dopad na kvalitu existence fyzické osoby, resp. na její existenci vůbec. Lze proto uzavřít, že dovolatelka se mýlí, pokud dovozuje (případně spíše dovozuje účelově), že uplatnění nároků z titulu práva na ochranu osobnosti supluje resp. doplňuje a rozšiřuje rozsah náhrady škody podle ustanovení § 442násl. o.z. (resp. § 420násl. o.z.), neboť se jedná o zcela svébytné a samostatné nároky podmíněné rozrůzněnou sférou ochrany, kterou poskytuje občanský zákoník.


Pokud se týče v dovolání zmíněné otázky eventuálního promlčení uplatněného typu nároku, pak je třeba připomenout, že byla jednoznačně řešena v (samotnou dovolatelkou zmiňovaném) rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003-82, se závěrem, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. se nepromlčuje. Nadto dovolání tento problém v zásadě zmiňuje pouze v obecné rovině, přičemž v této souvislosti vůči rozhodnutí odvolacího soudu nečiní případné výtky. Dovolací soud proto neshledává eventuální předpoklady pro to, aby se do naznačeného řešení odchýlil.


Napadený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen mezitímní rozsudek Krajského soudu v Brně, proto nelze za popsané situace s ohledem na obsah dovolání považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Jestliže tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně 28. června 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu