30 Cdo 1534/2003
Datum rozhodnutí: 12.05.2004
Dotčené předpisy: § 218b předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1534/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců A) J. Š., a B) K. Š., proti žalovaným 1) V. N., 2) J. H., 3) J. N., a 4) B. H., o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 18 C 29/2001, dovolání žalovaných Jany Hajné a Boženy Holzeplové proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích

ze dne 2. dubna 2002 č.j. 6 Co 2650/2001-95, takto:

I. Dovolání žalovaných J. H. a B. H. se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci J. Š. a K. Š. se domáhali určení, že vůči nim jsou právně neúčinné právní úkony, a to darovací smlouva ze dne 6.12.1998, jíž J. H. darovala V. N. pozemek par. č. 757/5 o výměře 1957 m2 v obci a katastrálním území S., a dále notářský zápis prohlášení o právně významné skutečnosti ze dne 19.2.1999, kde jsou konstatovány v odst. 3 spoluvlastnické podíly k rozestavěné stavbě rodinného domu na parcele č. 757/5 kat. úz. S., v rozsahu ½ na B. H., v rozsahu ¼ na J. H. a v rozsahu ¼ na manžele V. a J. N.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 30.10.2001 č.j.

18 C 29/2001-75 určil, že darovací smlouva ze dne 6.12.1998, jíž žalovaná J. H. darovala žalovanému V. N. pozemek par. č. 757/5 o výměře 1957 m2 v obci a katastrálním území S., je vůči žalobcům J. Š. a K. Š. právně neúčinná (výrok I.). Na podkladě zjištěného skutkového stavu učinil v této souvislosti závěr, že se žalobcům podařilo prokázat, že vůči žalované J. H. mají vymahatelnou pohledávku ve výši 1.590.000,- Kč a že v době, kdy tato žalovaná měla vědomost o tom, že pro výše uvedený dluh je proti ní vedeno řízení o zaplacení, uzavřela jako dárkyně se žalovaným V. N., který byl vůči ní v postavení zetě, smlouvu o darování označeného pozemku. Soud dovodil, že k odporovanému úkonu vedla žalovanou J. H. snaha zkrátit žalobce jako věřitele a že tímto úkonem byl její majetek zkrácen tak, že nestačí k uspokojení vymahatelné pohledávky žalobců. Žalovaný jako zeť žalované H., tedy jako osoba jí blízká ve smyslu ust.

§ 116 obč. zák. musel mít podle závěrů okresního soudu vědomost o dluzích druhé žalované a manželky, a při vynaložení jen obvyklé pečlivosti musel předpokládat, že tímto úkonem žalované J. H. může dojít ke zkrácení žalobců. Žalobě ve smyslu ust. § 42a obč. zák. v této části vyhověl. Výrokem II. zamítl žalobu směřující proti žalovaným V. N., J. H., J. N. a B. H. s požadavkem na určení neúčinnosti vůči žalobcům prohlášení ze dne 19.2.1999

o právně významné skutečnosti, kde jsou konstatovány v odst. 3 spoluvlastnické podíly žalovaných k rozestavěné stavbě na parc. č. 757/5 kat. úz. S. Předpoklad pro rozhodnutí o právní neúčinnosti tohoto prohlášení žalovaných neshledal, neboť rozestavěná stavba nebyla zapsána v katastru nemovitostí a označený notářský zápis s odporovaným prohlášením nebyl předložen ke vkladu do katastru nemovitostí. Výrokem III. soud s odkazem na ust. § 142 odst. 3 o.s.ř. rozhodl o náhradě nákladů řízení a žalovaného a žalovanou J. H. zavázal povinností hradit žalobcům náklady řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. a III. podali odvolání žalovaný V. N. a žalovaná J. H. Z odvolatelů převážně jen žalovaný V. N. snášel důvody proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně o vědomosti žalovaného o zadluženosti Jany H. vůči žalobcům a o tom, že při náležité pečlivosti mohl tvrzený úmysl této žalované zkrátit žalobce jako věřitele. Uvedl, že v právním úkonu, jímž mu žalovaná J. H. darovala označený pozemek, viděl ocenění své práce, neboť jako zedník zajišťoval celou stavbu prováděním stavebních prací.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. ve vztahu k žalovanému (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); odvolání žalované Jany Hajné odmítl (výrok III. rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok IV. rozsudku odvolacího soudu). Při rozhodování o odvolání žalovaného V. N. odvolací soud vycházel

ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně; právní závěry ve věci učiněné soudem prvního stupně podle ust. § 42a obč. zák. a jeho aplikaci na posuzovanou věc

ve vztahu k žalovanému uznal správnými. I podle odvolacího soudu mohl žalovaný jako osoba blízká dlužnici žalobců J. H. poznat při náležité pečlivosti její úmysl zkrátit odporovaným právním úkonem žalobce v uspokojení jejich vymahatelné pohledávky. Uvedl dále, že odporovaná darovací smlouva byla uzavřena ve prospěch žalovaného, toliko žalovaný je ve sporu vedeném podle ust. § 42a obč. zák. věcně pasivně legitimován. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o věci a ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému jako správný potvrdil. Odvolání žalované J. H. podle ust. § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že tato žalovaná není v části řízení o žalobě podle ust. § 42a odst. 3 obč. zák. účastníkem a nebyla proto oprávněna odvolání podat. Rozsudečným výrokem IV. v podstatě konstatoval právní stav ve vztahu k výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, proti němuž nebylo odvolání podáno.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním všichni žalovaní.

Žalovaný V. N. odvodil přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Odůvodnil je nesprávným právním posouzením věci a navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vznášel především námitky nesprávně zjištěného skutkového stavu a na něj navazujících chybných právních závěrů soudů obou stupňů, podle nichž si žalovaný měl ověřit úmysl dárkyně v souvislosti s darováním nemovitosti a v tomto směru sám vyvinout aktivitu. Opakoval, že v době uzavření darovací smlouvy neměl vědomost o dluzích J. H. (tchýně) ani J. N. (manželky) vůči žalobcům. Jako zedník pracoval na stavbě budované na pozemku, o zdroje, z nichž byla stavba financována se nezajímal, byl i v zaměstnání mimořádně pracovně vytížen. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná J. H. v dovolání navrhla, aby dovolací soud proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. a do výroku I., III. a chybějícího výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení žalované J. N. a B. H. připustil dovolání. Co do důvodů odkázala na ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., v jeho rámci vznesla námitky proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Vytkla, že soud prvního stupně měl žalobu i ve vztahu k uvedeným žalovaným zamítnout, neboť nebyly účastnicemi odporované darovací smlouvy a měl rozhodnout o náhradě nákladů řízení těchto žalovaných. Odvolací soud se uvedenými vadami nezabýval, řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Rovněž žalované J. N. a B. H. v dovolání odkázaly na ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., co do důvodů na ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Obě vytkly, že soud prvního stupně výrokem I. nerozhodl vůči ním jako žalovaným o této části žaloby , ani se ve vztahu k nim touto otázkou nezabýval a nevypořádal se s ní ani v odůvodnění rozsudku. Odkázaly na důvody dovolání žalovaného a zdůraznily, že soud prvního stupně nerozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu k nim.

Všechny žalované navrhly, aby dovolací soud připustil dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v napadených výrocích, rozsudek odvolacího soudu v těchto výrocích a v rámci těchto výroků i rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobci se k dovoláním nevyjádřili.

Dovolací soud konstatoval, že všechna dovolání byla podána ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolatelé byli v souvislosti s podáním dovolání zastoupeni advokátem, jak ukládá ust. § 241 odst. 1 o.s.ř., když původní nedostatek povinného zastoupení advokátem J. H. byl následně odstraněn. Vedle obecných náležitostí podání ve smyslu ust. § 42 odst. 4 o.s.ř. obsahovala dovolání i údaje požadované v ust.

§ 241a odst. 1 o.s.ř.

Přes splnění všech požadavků na dovolání stanovených procesními předpisy se dovolací soud dovoláními V. N. a J. N. dále nezabýval.

Podáním dovolání vznikla žalovaným poplatková povinnost ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích č. 549/1991 Sb. ze dne 5.12.1991

ve znění pozdějších předpisů. Žalovaní V. N. a J. N., kterým soud nepřiznal osvobození od poplatkové povinnosti (§ 138 odst. 1 o.s.ř.), určený soudní poplatek nezaplatili, a to ani dodatečně. Okresní soud v Českých Budějovicích usneseními ze dne 23. května 2003 č.j. 18 C 29/2001-196 a č.j. 18 C 29/2001-198 dovolací řízení ve vztahu k oběma žalovaným podle ust. § 9 odst. 1 zák. o soudních poplatcích zastavil. Tato pravomocná rozhodnutí věcně a místně příslušného soudu dovolacímu soudu nedovolují, aby se zabýval mimořádnými opravnými prostředky V. N. a J. N. jak z hlediska jejich přípustnosti, tak důvodnosti, a to ve vztahu ke všem rozsudečným výrokům dotčeným podanými dovoláními.

Žalobci J. Š. a K. Š. se domáhali určení, že vůči nim jsou právně neúčinné právní úkony, a to darovací smlouva ze dne 6.12.1998, jíž J. H. darovala V. N. pozemek ve smlouvě přesně označený a notářský zápis prohlášení ze dne 19.2.1999 o právně významné skutečnosti, a to, že B. H., J. H. a manželé V. a J. N. jsou stavebníky a spoluvlastníky rozestavěného rodiného domu na pozemku par. č. 757/5 v obci a kat. úz. S.,

ve stanovených podílech celku. V žalobě podané s odkazem na ust. § 42a obč. zák. tak kumulovali dva nároky z rozdílných právních úkonů vůči více žalovaným jako jejich subjektům. Občanský soudní řád připouští jak objektivní kumulaci nároku, tj. uplatnění více nároků v jedné žalobě, tak kumulaci subjektivní, procesní společenství, kdy na straně žalobce nebo žalovaného vystupuje více účastníků. Podle ust. § 91 odst. 1 o.s.ř., je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý sám za sebe. Avšak jde-li o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní, přičemž ke změně návrhu, k jeho zpětvzetí, k uznání nároku a k uzavření smíru je třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují na jedné straně (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Posouzení, zda jde o procesní společenství samostatné nebo nerozlučné odvisí od povahy předmětu řízení vyplývající z hmotného práva.

Podle žaloby vystupují u obou uplatněných nároků jako žalobci J. a K. Š., z účastníků označených jako žalovaní ve vztahu k oběma uplatněným nárokům se však žaloba o určení právní neúčinnosti označené darovací smlouvy ze dne 6.12.1998 ve smyslu ust. § 42a obč. zák. dotýká jen žalovaného V. N., v jehož prospěch J. H. smlouvu uzavřela (§ 42a odst. 3 obč. zák.). Vztah nerozlučného společenství na straně žalovaných nebyl v řízení založen ať ve vztahu k určení právní neúčinnosti uvedené již darovací smlouvy nebo k označenému prohlášení žalovaných ze dne 19.2.1999. Každý ze žalovaných jednal sám za sebe, proto žádný ze žalovaných nemohl pro sebe cokoli odvozovat z procesních úkonů dalších žalovaných. K podání dovolání byl věcně legitimován toliko žalovaný V. N., vůči němu však bylo dovolací řízení zastaveno.

Podle ust. § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. K podání dovolání je oprávněn subjekt, který byl účastníkem řízení, které ve vztahu k němu pravomocně skončilo rozhodnutím odvolacího soudu ve věci a jemuž byla výrokem odvolacího soudu způsobena újma v jeho právech. Žalovaná J. H., jejíž odvolání bylo odvolacím soudem odmítnuto podle ust. § 218 písm. b) o.s.ř. ani B. H., která odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala, účastníky odvolacího řízení nebyly. V rozsudku odvolacího soudu obsažený výrok o odmítnutí odvolání žalované J. H. není rozhodnutím ve věci samé. Má povahu procesního rozhodnutí, jímž odvolací soud reagoval na procesní situaci vzniklou podáním odvolání subjektem, který k tomu nebyl oprávněn. O výroku o odmítnutí odvolání žalované J. H., pojatém do rozsudečného výroku, by jinak příslušelo rozhodnout formou usnesení, proti němuž však dovolání není přípustné ze žádných důvodů taxativně uvedených v ust. § 237

odst. 1, § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 písm. a), b),

odst. 3 o.s.ř.

Nad rámec posuzované problematiky považuje dovolací soud za vhodné dodat, že pokud žalované postrádaly ve vztahu k nim v rozsudku soudu prvního stupně výslovný výrok o náhradě nákladů řízení, mohly výtku v tomto směru uplatnit v návrhu na doplnění rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 166 odst. 1 o.s.ř. Podle obsahu spisu tak ale neučinily.

Žalované J. H. a B. H. nebyly účastníky odvolacího řízení, nejsou proto k podání dovolání proti rozsudku odvolacího soudu oprávněny (ust. § 236 odst. 1, § 240 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto dovolání obou jmenovaných žalovaných podle ust. § 218 písm. b) o.s.ř. odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř.).

V dovolacím řízení úspěšným žalobcům, kteří by měli ve smyslu ust. § 142

odst. 1 o.s.ř. právo na náhradu nákladů tohoto řízení (§ 224 odst. 1, § 243b odst. 5 o.s.ř.), náklady nevznikly. Bylo proto rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. května 2004

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu