30 Cdo 1531/2013
Datum rozhodnutí: 24.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012




30 Cdo 1531/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 10,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 35/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 69 Co 474/2010-67, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 10,000.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se výše uvedeného domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu policejního orgánu při vyřizování jeho trestního oznámení ze dne 15. 5. 2006. Uvedené podání bylo postoupeno Inspekci ministra vnitra. Dne 26. 2. 2007 podal žalobce znovu trestní oznámení a dne 6. 4. 2007 zaslal orgán Inspekce ministra vnitra žalobci sdělení, s nímž však žalobce nesouhlasí a tvrdí, že neexistuje žádné rozhodnutí, které by řešilo merit dané věci .
Odvolací soud poukázal na to, že žalobce podal podnět k prošetření, zda nedošlo ke spáchání trestného činu, neboť podle jeho tvrzení mělo dojít k manipulaci s jeho trestním spisem. Protože z jeho podání ani z ostatních listin založených ve spise nevyplývá, že by žalobce uplatňoval vzniklou škodu, a že by tudíž vystupoval jako poškozený (a netvrdil to ani v průběhu řízení), neměl příslušný orgán inspekce povinnost žalobci jako oznamovateli usnesení o odložení věci doručit, nýbrž podle § 159a odst. 6 trestního řádu postačovalo stručné vyrozumění o tom, že věc byla odložena. Z tohoto důvodu nelze postup Inspekce ministra vnitra považovat za nesprávný, bylo-li žalobci sděleno, že věc týkající se jeho oznámení byla odložena.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle dovolatele na nesprávném právním posouzení věci, a řízení před odvolacím soudem bylo navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Oba soudy též podle dovolatele učinily nesprávná skutková zjištění. Dovolatel nesouhlasí s právními závěry obou soudů a je přesvědčen, že postavení poškozeného neurčuje dle trestního řádu poškozený sám tím, že se za takovou osobu sám označí. Postavení poškozeného je dáno zákonnou úpravou v §43 trestního řádu. Jestliže bylo manipulováno s trestním spisem dovolatele, je poškozeným právě on. Inspekce ministra vnitra mu odňala právo na opravný prostředek proti usnesení o odložení věci, když jej jako poškozeného neinformovala o odložení věci. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolatel neformuluje právní otázku, na jejímž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, a která by tak mohla být označena za otázku po právní stránce zásadně významnou. Dovolatel jinými slovy nebrojí proti právním závěrům vysloveným odvolacím soudem v dovoláním napadeném rozsudku, resp. nekonkretizuje své námitky proti právnímu posouzení věci.
Namítá-li snad dovolatel, že měl být na základě svého trestního oznámení pokládán za osobu poškozenou domnělým trestným činem, je nutno zopakovat skutková zjištění soudů obou stupňů, že v předmětném trestním oznámení dovolatel neuvedl, že mu bylo ublíženo na zdraví, že by mu byla způsobena majetková, morální či jiná škoda (§ 43 odst. 1 trestního řádu). Proto vystupoval v pozici oznamovatele trestného činu, nikoliv v pozici osoby poškozené (k tomu srov. Šámal, P. a kolektiv. Trestní řád. Komentář. 6. vydání, Praha: C. H. Beck, 2008, str. 310 a násl.).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto je odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. července 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu