30 Cdo 1531/2004
Datum rozhodnutí: 15.07.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1531/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce L. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. D., 2) M. S., oběma zastoupeným advokátem, o určení neexistence důvodů vydědění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 23 C 402/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2004, č.j. 53 Co 374/2003-82, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 6.2.2002, č.j. 23 C 402/2001-11, Obvodní soud pro Prahu 10 řízení zastavil, rozhodl o nákladech řízení a o vrácení soudního poplatku žalobci. Vycházel ze závěru, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené .

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 31.7.2002, č.j.

53 Co 196/2002-21, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6.2.2002, č.j.

23 C 402/2001-11, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 13.5.2003, č.j. 23 C 402/2001-61, Obvodní soud pro Prahu 10 určil, že důvody pro vydědění žalobce L. S., nar. 23.4.1965, jeho otcem L. S., nar. 12.2.1944, zemřelým dne 28.8.1998 v Praze, uvedené v závěti ze dne 20.9.1996, nejsou dány (výrok I.) a rozhodl, že žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok II.). Vycházel ze závěru, že nebyla prokázána žádná situace v životě zemř. pana S., před sepsáním listiny o vydědění, která by mohla být důvodem pro vydědění a že žalobce se snažil o usmíření se svým otcem, o jeho osobu tedy jako potomek opravdový zájem projevoval a není tedy dán důvod jeho vydědění .

K odvolání žalobce i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.1.2004, č.j. 53 Co 374/2003-82, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

Proti tomuto rozsudku podaly žalované dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.. Uvádějí, že otázkou zásadního právního významu, řešenou napadeným rozhodnutím, je relativní neplatnost části platné závěti, o které bylo v soudním řízení pravomocně rozhodnuto a právní význam napadeného rozsudku pro rozhodnutí soudu v dědickém řízení a že napadeným rozsudkem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud I. stupně ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil . Navrhly, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalobkyně napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.

Dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné, neboť ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Na tomto závěru nemění nic ani okolnost, že odvolací Městský soud v Praze v posuzovaném případě zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 6.2.2002, č.j. 23 C 402/2001-11, kterým bylo řízení zastaveno pro nedostatek podmínky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2000, sp.zn. 31 Cdo 575/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 121, ročník 2000).

Přípustnost dovolání by tedy v této věci mohla být založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalobkyně uvádějí, že otázkou zásadního právního významu, řešenou napadeným rozhodnutím, je relativní neplatnost části platné závěti, o které bylo v soudním řízení pravomocně rozhodnuto a právní význam napadeného rozsudku

pro rozhodnutí soudu v dědickém řízení .

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu