30 Cdo 1528/2014
Datum rozhodnutí: 22.10.2014
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 do 31.12.2012, § 11 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 13 odst. 2 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 101 obč. zák. ve znění do 31.12.2013, § 3 odst. 1 obč. zák. ve znění do 31.12.2013




30 Cdo 1528/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně J. G. , zastoupené Mgr. Marií Jandovou, advokátkou se sídlem v Chomutově, Mostecká 39/3, proti žalované Krajské nemocnici, příspěvkové organizaci, se sídlem v Ústí nad Labem, Sociální péče 3316/12A, IČ 00673544 , zastoupené Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem se sídlem v Děčíně, Řetězová 2, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 99/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 384/2010-90, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 384/2010-90, ve výroku I. a (s výjimkou výroku III.) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. října 2010, č.j. 34 C 99/2008-67, ve znění výroku II. usnesení téhož soudu ze dne 11. července 2011, č.j. 34 C 99/2008-101, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2011, č.j. 1 Co 237/2011-119, ve výrocích o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání odmítá.

O d ů v o d n ě n í:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. října 2010, č.j. 34 C 99/2008-67, výrokem I. zamítl žalobu ze dne 25. srpna 2008, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalované bylo uloženo zaplatit jí 10.000.000,- Kč za provedení sterilizace bez jejího řádného souhlasu a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení a odměně advokáta ustanoveného žalobkyni.
Soud prvního stupně požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen obč. zák. ) zamítl z důvodu promlčení nároku, když sterilizace měla být provedena při porodu žalobkyně dne 19. listopadu 1997, takže promlčecí lhůta uplynula nejpozději v roce 2002.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 384/2010-90, rozsudek soudu prvního ve výroku I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a ve výroku II. zrušil. Odvolací soud věc posoudil podle § 11násl. obč. zák. Ve vztahu k otázce promlčení uvedl, že promlčecí doba uplynula marně v listopadu roku 2000, tedy osm let před podáním žaloby a vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Na marném uplynutí promlčecí doby žalovaná nenese jakýkoliv podíl a bylo způsobeno výlučně okolnostmi na straně žalobkyně. Za této situace žalovaná oprávněně využila právem akceptovatelnou procesní obranu, když důvodnou námitku promlčení nevznesla za okolností, které by se příčily dobrým mravům. Připomenul, že v otázce posuzování promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích je soudní praxe sjednocena již od počátku roku 2008 zveřejněním rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. února 2004, sp.zn. 1 Co 63/2003, pod R 4/2008, v němž byl obsažen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. podléhá promlčení. Shodně rozhodl i Velký senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 12. listopadu 2008, sp.zn. 31 Co 3161/2008, zveřejněném pod č. 73/2009 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek. K posouzení, zda námitka promlčení v daném případě není v rozporu s dobrými mravy, uvedl, že žalobkyně podala žalobu u soudu až po datu změny judikatury, přičemž nechala marně uplynout nepřiměřeně dlouhou dobu pro uplatnění svého majetkového práva. Rozsudek odvolacího soudu byl tehdejšímu zástupci žalobkyně doručen dne 28. června 2011.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 29. června 2011 včasné dovolání, doplněné později podáním její zástupkyně. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť se domnívá, že toto rozhodnutí není správné, protože podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž má zásadní právní význam. Zpochybňuje jednak otázku promlčitelnost práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích jednak posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 obč. zák., která by měla být podle dovolatelky vážena podle judikatury dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k tomu, že v době, kdy mělo dojít k neoprávněné sterilizaci dovolatelky, nemohla objektivně vědět, že k ní došlo, neboť na to nebyla lékaři upozorněna, kteří ji přes problémy, které měla s otěhotněním, ubezpečovali, že je zdravá. Teprve dne 16. dubna 2008 se domohla doporučení k odbornému vyšetření, které odhalilo její zdravotní postižení. Po té se rozhodla k podání předmětné žaloby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že žalobkyně pouze opakuje tvrzení, která vzaly v úvahu již soudy obou stupňů. Žalovaná se domnívá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, které nemá zásadní význam po stránce právní, a proto navrhuje jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009 do 31. prosince 2012. Dále se zabýval přípustností podaného dovolání.
Žalobkyně ve svém dovolání výslovně uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá v plném rozsahu, tj. i jeho výroky, na něž nedopadá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. v uvedeném znění. Z tohoto důvodu bylo proto dovolání v této části odmítnuto (§ 218 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5 téhož zákona).
Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Proto by mohlo být shledáno přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, pokud by rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
V souzené věci je odůvodněné pokládat dovolání žalobkyně za přípustné, podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím po právní stránce zásadního významu při řešení otázky uplatnění námitky promlčení v souvislosti s nárokem podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že přes patrnou snahu odvolacího soudu o opak, není toto rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Odvolací soud v napadeném rozsudku se správně byť dílčím způsobem - zaměřil na to, zda námitka promlčení, která byla v daném případě vznesena, není ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Přes tuto skutečnost je třeba odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012, č.j. 30 Cdo 3789/2010-133, v němž se uvádí, že v rozsudku téhož soudu ze dne 3. října 2011, sp.zn. 30 Cdo 57/2011, zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22. prosince 2010, sp.zn. III. ÚS 1275/10 konstatuje, že předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé.
V průběhu řízení v předmětné věci před odvolacím soudem Nejvyšší soud v kauze analogické změnil svoji dosavadní judikaturu, změnil svoji dosavadní interpretaci institutu promlčení práva plynoucího z ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Učinil tak rozsudkem velkého senátu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 ze dne 12. listopadu 2008, a to bez změněného skutkového základu ve stejné věci, v níž ve svém předchozím dovolacím kasačním rozhodnutí zaujal původní právní názor. Konstatoval přitom, že "dovolací soud není svými právními názory vázán, jak o tom svědčí právě důvod rozhodování jeho velkého senátu v této věci". Pouze jako obiter dictum na okraj uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, představujícího overruling ve vztahu k vlastní předchozí judikatuře, Ústavní soud konstatuje vybočení z ústavních kautel právního státu (daných principem ne bis in idem). V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/06 Ústavní soud vyslovil maximu vázanosti vlastními rozhodnutími, vydanými v téže věci bez změny skutkového základu. Vyšel přitom z teze vyslovené v nálezu sp. zn. III. ÚS 425/97, dle níž "vykonatelný nález Ústavního soudu je ... závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zákona č. 1/1993 Sb.), a tedy - jak se ostatně rozumí samo sebou - je závazný i pro samotný Ústavní soud a v důsledku toho pro jakékoli další řízení před ním, v němž by mělo být (byť odchylným způsobem) rozhodováno znovu, představuje nepominutelnou procesní překážku v tomto smyslu rei iudicatae (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.), která přirozeně brání jakémukoli dalšímu meritornímu přezkumu věci." Z uvedeného Ústavní soud pro posouzení věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/06 dovodil závěr, dle něhož v ní nemůže jít o znovuotevření otázek, posouzených předchozím kasačním nálezem v dané věci (sp. zn. III. ÚS 252/04), nýbrž zásadně jen o konfrontaci následného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu s požadavky závaznosti tohoto nálezu (sp. zn. III. ÚS 252/04). Uvedená maxima nepřípustnosti změny právního názoru (overruling) v důsledku překážky věci rozsouzené (při nezměněném skutkovém základu) platí plně nejen pro rozhodování Ústavního soudu, nýbrž i soudů obecných.
V posuzované věci, na rozdíl od věci precedenční, podmínka pro overruling, spočívající v překážce rei iudicatae, dotčena nebyla. Pro její posouzení ale v plném rozsahu dopadá právní názor, jenž Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. II. ÚS 3168/09. Dle něj "judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod. s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen shora uvedený princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení." Z uvedené obecné teze pak Ústavní soud vyvodil konkrétní důsledek: "Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současné nemožnosti poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhézního řízení (dovozovaná z ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu) došlo k neproporcionálnímu zvýhodnění poškozených uplatňujících nárok na náhradu majetkové škody. Ústavní soud neshledává žádný důvod, který by byl způsobilý odůvodnit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám poškozených. Obecné soudy rozhodující v občanskoprávním řízení musí svůj postup, resp. právní názor uvést do souladu s trestněprávní doktrínou a judikaturou tak, aby nedocházelo k porušení základních práv účastníků řízení."
Ústavní soud nejenže neshledal žádný důvod se od své předchozí judikatury k dané věci odchýlit, nýbrž k jejímu doplnění dodává následující: Intertemporální soudcovské právo (overruling) vyžaduje, obdobně jak je tomu u intertemporálního práva psaného, přijetí hledisek posuzování jeho přijatelnosti. Tato hlediska musí zohlednit ochranu uplatněného subjektivního práva, jakož i stanovení časového momentu pro určení relevantního hmotného práva pro posouzení věci, dále zajistit rovnost v uplatnění práv, ochranu oprávněné důvěry v právo, jakož i předvídatelnost soudních rozhodnutí. Musí ale zároveň zohlednit i nezbytnost vývoje soudní interpretace a aplikace zákonného práva, nutnost zabránit její strnulosti, jež by se stala překážkou dosažení účelů právní regulace.
Spolkový ústavní soud Spolkové republiky Německo na okraj uvedeného problému zformuloval tezi, dle níž hlediska posuzování nepřípustnosti retroaktivity zákonného práva nelze bez dalšího použít pro retroaktivní dopady změny soudní judikatury, přičemž ale soudy zatěžuje povinnost při změně judikatury zvážit míru negativních dopadů pro ochranu důvěry v právo (BVerfGE, 18, 224, 240). Právní doktrína jednak zastává obdobná stanoviska, jednak se kloní k přístupu, jenž klade na judiciální intertemporalitu obdobná hlediska, jak je tomu u intertemporality zákonného práva (poznámka pod čarou č. 1).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 11/02 zformuloval obecná hlediska vůči vlastní judikatuře dopadající na overruling: "Nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy). První možností, kdy Ústavní soud může překonat vlastní judikaturu, je změna sociálních a ekonomických poměrů v zemi nebo změna v jejich struktuře, anebo změna kulturních představ společnosti. Další možností je změna či posun právního prostředí tvořeného podústavními právními normami, které v souhrnu ovlivňují nahlížení ústavních principů a zásad, aniž by z nich ovšem vybočovaly, a především neomezují princip demokratické právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Další možností pro změnu judikatury Ústavního soudu je změna, resp. doplnění těch právních norem a principů, které tvoří závazná referenční hlediska pro Ústavní soud, tj. takových, které jsou obsaženy v ústavním pořádku ČR, nejde-li samozřejmě o změny odporující limitům stanoveným čl. 9 odst. 2 Ústavy, tj. nejde-li o změny podstatných náležitostí demokratického právního státu."
Promítnutí uvedených kautel obsahuje řada nálezů Ústavního soudu, obsahujících podmínky, jež je nutné vyžadovat pro změnu právního názoru obecných soudů. V nálezu sp. zn. III. ÚS 613/06 (následovaným nálezy dalšími: sp. zn. III. ÚS 117/07, II. ÚS 635/09) Ústavní soud vyslovil prioritu hodnoty stálosti judikatury, jíž lze prolomit pouze za podmínky splnění procedurálních a materiálních podmínek: "Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou zjevně je narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána." V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2170/08 pak Ústavní soud rozvedl obsah materiálních podmínek pro overruling: "Dokonce i kdyby takovéto procedury nebyly pro uvedené případy pozitivním právem zakotveny, nic by to neměnilo na povinnosti soudů přistupovat ke změně judikatury nejen opatrně a zdrženlivě (tj. výlučně v nezbytných případech opodstatňujících překročení principu předvídatelnosti), ale též s důkladným odůvodněním takového postupu; jeho součástí nezbytně by mělo být přesvědčivé vysvětlení toho, proč, vzdor očekávání respektu k dosavadní rozhodovací praxi, bylo rozhodnuto jinak."
Posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé musí vycházet ze zásady proporcionality. Jeho obsahem musí být pečlivé vážení negativních dopadů změny právního názoru soudů, promítajících se v zúžení možností uplatnění subjektivního práva pro účastníky řízení konajících v dobré víře v existenci práva, daného soudy ustálenou interpretací zákona. Jeho obsahem zároveň musí být i zohlednění společenské naléhavosti takovéto změny. Tyto úvahy soudu musí být transparentně předestřeny veřejnosti.
V uváděném rozsudku Nejvyšší soud dále konstatoval, že odvolací soud se v napadeném rozsudku současně nezabýval též otázkou, zda žalovaným uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). V této souvislosti je proto třeba poukázat na to, že ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však podle Ústavního soudu nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (bod 19). Vztahem námitky promlčení a dobrých mravů se Ústavní soud zabýval již v nálezu sp. zn. II. ÚS 309/95 ze dne 15. 1. 1997 [ ], ve kterém uvedl: Ustanovení § 3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení. Možnost rozporu námitky promlčení s dobrými mravy připouští i judikatura obecných soudů. Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001 sp. zn. 25 Cdo 2905/99). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Ústavněprávně je ustanovení § 3 odst. 1 OZ oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva. V nálezu sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. 9. 2005 [ ] uvedl Ústavní soud, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. srpna 2010 na pozadí stížnosti brojící proti závěrům soudů o promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích za zásah do osobnostních práv spočívající v eventuálním zanedbání lékařské péče Ústavní soud mimo jiné konstatoval: Na tomto místě Ústavní soud zdůrazňuje, že nemíní zpochybňovat právní závěr učiněný Nejvyšší soudem v uvedeném rozhodnutí velkého senátu ze dne 12. 11. 2008. Ústavní soud má nicméně za to, že v soudních řízeních zahájených před tímto rozhodnutím, respektive před publikací rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (R 4/2008) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, by měly obecné soudy otázku promlčení nárokovaného práva na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 občanského zákoníku posuzovat případ od případu velmi citlivě a měly by věnovat zvýšenou pozornost otázce, zda vznesení námitky promlčení neodporuje dobrým mravům. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být obdobně jako v dané věci značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině práva podústavního je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení (srov. nález ze dne 5. 8. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 3168/09). Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům (srov. mutatis mutandis nález ze dne 20. 4. 2010 ve věci sp. zn. II. ÚS 2087/08). Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 544/2000 [ ]).
Konečný závěr odvolacího soudu o tom, že uplatněním námitky promlčení žalovaná nezneužila svého práva na úkor žalobkyně, se dovolacímu soudu nejeví jako přesvědčivě zdůvodněný, resp.vůbec za dosavadního stavu řízení za opodstatněný. Je totiž nepochybné, že žalobkyně nárok uplatnila v době, kdy došlo ke změně nazírání dovolacího soudu na otázku nepromlčitelnosti, resp. promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., a tím i k zásadnímu obratu v jeho dosavadní ustálené rozhodovací praxi vycházející z premisy, že tento nárok se nepromlčuje. Je proto vcelku logické, že tato skutečnost byla způsobilá opodstatněně ovlivňovat případné právní očekávání postižené žalobkyně. Potud proto není zcela přiléhavý odkaz na to, že v minulosti nepanovala shoda na tuto otázku ani v právní teorii ani praxi.
Současně je ovšem třeba zmínit skutečnost, že lze usuzovat zcela odlišné odborné postavení obou sporných stran. Zatímco žalovaná jako poskytovatel zdravotní služby měla profesionální i etickou povinnost provést zdravotní úkon lege artis, resp. současně veškeré předpoklady k posouzení, zda takový výkon byl takto skutečně proveden, žalobkyně (ostatně jako v zásadě každý pacient) se nepochybně musila ve své podstatě primárně spolehnout na to, že tak žalovaná skutečně postupovala, resp. v případě následných zdravotních obtíží dovolatelky, že bude jejich podstata odborně zjištěna a pojmenována. Je nepochybné, že tato pozice účastníků je zcela nesouměřitelná, takže bylo na soudech vznesenou námitku žalovanou posuzovat se zvláštní pečlivostí a obezřetností. Na bedlivé ověření těchto aspektů věci se však soudy obou stupňů v podstatě nezaměřily.
Protože tedy nelze napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.), přičemž ze stejných důvodů je třeba takto hodnotit i rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud České republiky proto obě tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Soud prvního stupně (odvolací soud) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Pavel P a v l í k předseda senátu