30 Cdo 1527/2012
Datum rozhodnutí: 02.04.2013
Dotčené předpisy: § 32 odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 113 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1527/2012


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Z. S. , zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Matouškem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 21 C 130/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 11. 2011, č. j. 21 Co 504/2011-80, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. 5. 2011, č. j. 21 C 130/2010-52, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.000.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která měla být žalobci způsobena nezákonným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2006, č. j. Nc 1202/2004-201, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, č. j. 21 Co 375/2006-249, jímž byl žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům.
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. 3. 2006, č. j. Nc 1202/2004-201, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 11. 2006, č. j. 21 Co 375/2006-249, byl žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopen nakládat s finančními prostředky převyšujícími částku 5.000,- Kč a s majetkem, jehož hodnota převyšuje částku 5.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2009, č. j. 0 P 214/2008-467 byl na návrh žalobce uvedený rozsudek zrušen, když soud měl posudkem znaleckého ústavu za prokázané, že žalobce duševní poruchou netrpí a nikdy jí netrpěl. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 6. 2009, č. j. 21 Co 204/2009-505, který nabyl právní moci dne 7. 7. 2009. Dle citovaného posudku znaleckého ústavu soudy obou stupňů zjistily, že žalobce netrpí žádnou duševní poruchou definovanou v 10. revizi Mezinárodní klasifikace nemocí, je schopen zajistit si právního zástupce, vyřídit si své záležitosti na úřadech, posoudit a uvědomit si důsledky uzavřených smluv, pochopit význam soudního jednání a soudního rozhodnutí. Dne 7. 10. 2009 uplatnil žalobce nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 2.000.000,- Kč u žalované. Žalovaná žádosti žalobce nevyhověla, což žalobci sdělila přípisem, který mu byl doručen dne 23. 9. 2010. Žaloba byla podána dne 28. 12. 2010.
Soudy obou stupňů měly žalobcův nárok za promlčený podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk). I pokud by promlčecí doba neuplynula, nebylo by možné žalobě vyhovět, neboť rozhodnutí, kterým byl žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nebylo pro nezákonnost zrušeno podle § 8 odst. 1 OdpŠk a není tedy nezákonným rozhodnutím ve smyslu ust. § 7 odst. 1 OdpŠk. Ke zrušení rozsudku, kterým byl žalobce omezen ve způsobilosti k právním úkonům, došlo postupem podle § 190 o. s. ř. na základě dalšího vypracovaného znaleckého posudku, tedy na základě nově zjištěného skutkového stavu. Námitku žalobce, že promlčecí doba neuplynula s odkazem na § 113 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále také obč. zák. ), pak soudy obou stupňů posoudily jako nedůvodnou, když žalobce od právní moci rozhodnutí, kterým došlo ke zrušení omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, nebyl osobou, která by musela mít zákonného zástupce. Jako nedůvodnou posoudily rovněž námitku žalobce, že vznesení námitky promlčení ze strany žalované představuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do celého jeho rozsahu, podal žalobce dovolání bez zákonných náležitostí, v němž zároveň požádal o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Usnesením ze dne 3. 2. 2012, č. j. 21 C 130/2010-107, soud prvního stupně žalobci ustanovil advokáta, prostřednictvím kterého žalobce podle § 241b odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ), své dovolání o zákonné náležitosti doplnil podáním ze dne 23. 2. 2012. Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod pak uplatňuje skutečnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za otázky zakládající zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu označuje otázku ústavní konformity délky promlčecí doby pro nárok na náhradu nemajetkové újmy (6 měsíců), posouzení běhu a skončení promlčecí doby za situace, kdy žalobce neměl ustanoveného opatrovníka, ačkoli se jednalo o případ, kdy tohoto bylo třeba k ochraně jeho zájmů v takto složité záležitosti, posouzení vznesené námitky promlčení z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy za situace, kdy to byl stát, kdo svou nečinností způsobil její uplynutí, a otázku, zda lze za nezákonné rozhodnutí považovat též později zrušené rozhodnutí soudu o omezení způsobilosti k právním úkonům, které bylo zrušeno v řízení o návrhu na zrušení omezení ve způsobilosti k právním úkonům.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl dovolání jako nepřípustné.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. 11. 2011, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být založena výlučně podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně právně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je zde přitom předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu je možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Posouzení otázky promlčení žalovaného nároku podle ust. § 32 odst. 3 OdpŠk odvolacím soudem nepředstavuje jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 117/12 1; zde odkazovaná rozhodnutí a stanovisko Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz), a to i s přihlédnutím k prodlevě žalované s předběžným projednáním žalobcova nároku a možné aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3152/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11; usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2011, sp. zn. III. ÚS 2312/11) a v otázce ústavní konformity šestiměsíční promlčecí doby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2651/2010 a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 3451/10, a ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1615/12).
Přípustnost dovolání nezakládá ani posouzení otázky vztahu ust. § 29 obč. zák. a ust. § 113 obč. zák., která byla vyřešena Nejvyšším soudem ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 202/2008 a odvolací soud se od tam uvedeného řešení neodchýlil zejména proto, že v případě žalobce neshledal naplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka podle § 29 obč. zák. Skutečnost, že byl žalobci v tomto řízení podle § 30 o. s. ř. usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 1. 2011, č. j. 21 C 130/2010-11, ustanoven zástupcem advokát z důvodu potřeby ochrany zájmů žalobce, na uvedeném závěru ničeho nemění, neboť podmínky pro ustanovení hmotněprávního opatrovníka podle § 29 obč. zák. a zástupce podle § 30 o. s. ř. nejsou totožné (nezbytnost zastoupení se posuzuje podle odlišných kritérií, a nikoli každá osoba, které má být ustanoven zástupce podle § 30 o. s. ř., musí mít hmotněprávního opatrovníka), na rozdíl od podmínek pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst. 1 a 3 o. s. ř. a § 29 obč. zák.
Posouzením otázky, zda za nezákonné rozhodnutí lze podle ust. § 7 a násl. OdpŠk považovat rovněž rozhodnutí soudu o omezení způsobilosti k právním úkonům, které bylo následně zrušeno v řízení o návrhu na vrácení způsobilosti k právním úkonům dle § 190 o. s. ř., se Nejvyšší soud nezabýval, když již posouzení otázky promlčení samo o sobě vede k zamítnutí žaloby a nevyřešení uvedené otázky se proto nemůže v poměrech žalobce nijak projevit, což ji diskvalifikuje z možnosti založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení je absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu