30 Cdo 1526/2002
Datum rozhodnutí: 03.10.2002
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1526/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci navrhovatele M. P., zast. advokátkou, proti České správě sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25 (dále jen ČSSZ), o plný invalidní důchod, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Ca 230/96 o dovolání navrhovatele proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2002, č.j. 2 Cao 252/2001-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozhodnutím ČSSZ ze dne 28.5.1996, č. 500 329 056, byl navrhovateli od 12.7.1996 odňat plný invalidní důchod podle § 56 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v P. ze dne 26.3.1996 je již pouze částečně invalidní.

Krajský soud v Hradci Králové k opravnému prostředku navrhovatele rozsudkem ze dne 10.10.1996, č.j. 29 Ca 230/96-17, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Vycházel zejména z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Hradci Králové ze dne 27.9.1996, podle něhož navrhovatelův dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, tvořený ve svém klinickém souhrnu jednak stavem po autohavárii v r. 1989 s luxační zlomeninou pravého kyčelního kloubu a odlomením zadní hrany acetabula (části jamky kyčelního kloubu), řešené osteosyntézou šrouby, a syndromem horní hrudní apretury, představuje pokles míry schopnosti soustavné výdělečné činnosti podle kapitoly XV, oddílu G, položky 41 přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. v rozsahu 40%, takže k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí byl navrhovatel částečně invalidní podle § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., nebyl však plně invalidní podle § 39 téhož zákona. Soud prvního stupně tyto posudkové závěry přejal.

Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 29.8.1997, č.j. 3 Cao 153/96-22, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Poukázal na to, že posudková komise ve svém posudku neodůvodnila, proč považuje navrhovatele pouze za částečně invalidního, a neuvedla, zda zdravotní stav navrhovatele hodnotí jako zlepšený a stabilizovaný. Proto odvolací soud pokládal označený posudek za neúplný a nepřesvědčivý. Odvolací soud dále poukázal na to, že posudková komise nehodnotila další onemocnění navrhovatele a neuvažovala o možném zvýšení o 10% a nehodnotila ani zhoršení navrhovatelova zdravotního stavu od 21.10.1996. Odvolací soud uložil v naznačeném směru soudu prvního stupně doplnit důkazní řízení.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.7.1998, č.j. 29 Ca 230/96-42, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ znovu potvrdil. Z doplňujícího posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Hradci Králové ze dne 20.3.1998 vyplynulo, že přiznání plné invalidity navrhovateli v r. 1993 považuje posudková komise za nesprávné a nepřesvědčivé, neboť tehdy nebyl řádně zhodnocen zbývající pracovní potenciál navrhovatele, daný zjišťovaným fyzickým, psychickým a smyslovým stavem. U navrhovatele došlo ke zhoršení hybnosti v pravé kyčli s doporučením totální endoprotézy. Došlo i k určité poruše tepu při maximální hyperabdukci horních končetin. Zjištěna byla též akrocyanoza s měnlivým průběhem a déletrvajícími zhoršeními. Posudkové hodnocení však posudková komise nezměnila. Pro základní onemocnění zhodnotila míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele na 30% (dolní hodnota podle kapitoly XV, oddílu G, položky 41 přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb.) a pro postižení oběhu na horních končetinách ji zvýšila o dalších 10% na celkových 40%.

Z vyžádaného posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 2 ze dne 16.6.1998, dále soud prvního stupně zjistil, že tato posudková komise považuje za rozhodující zdravotní postižení navrhovatele stav po osteosyntéze zadní hrany acetabula pro tříštivou zlomeninu a luxaci hlavice pravého kyčle ze dne 26.8.1989 s následnou nekrozou hlavice femuru a vývojem těžké poruchy hybnosti v pravém kyčelním kloubu. Jako ostatní zdravotní postižení označila akrocyanozu (modravé zbarvení kůže rukou) a nevyloučila, že tento stav je následkem prochlazení obou rukou během vojenského cvičení v r. 1970, s přetrvávajícími vegetativními a kožními změnami, dále lehkou periartritidu obou ramenních kloubů po nošení berlí a podezření na syndrom horní hrudní apretury. I tato posudková komise hodnotila původní přiznání plné invalidity jako posudkový omyl a svůj závěr o tom odůvodnila. K datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí nebylo v navrhovatelově zdravotním stavu dokladováno podstatné zhoršení. K mírnému zhoršení došlo po ortopedické stránce, nebylo však takového rázu, aby odůvodňovalo plnou invaliditu a pokud by byla realizována doporučená operace kyčle, vyžádala by si pouze dočasnou pracovní neschopnost. Míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele hodnotila podle kapitoly XV, oddílu G, položky 43.3, písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. na 40%, kterou zvýšila o dalších 10% pro onemocnění cév ne zcela jasné etiologie na konečných 50%. Ve svém závěru však i tato posudková komise shledala navrhovatele k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí pouze částečně invalidním; z tohoto závěru při svém rozhodování vycházel pak i soud prvního stupně.

Vrchní soud v Praze k odvolání navrhovatele usnesením ze dne 11.6.1999, č.j. 3 Cao 139/98-53, rozsudek soudu prvního stupně znovu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud poukázal na potřebu jednoznačně a přesvědčivě vyjádřit, co vedlo k překvalifikování navrhovatelovy plné invalidity na částečnou právě v březnu r. 1996 a na nejednotné hodnocení navrhovatelova zdravotního postižení nekrozy hlavice kosti stehenní oběma posudkovými komisemi. Soudu prvního stupně uložil doplnění řízení k posouzení těchto otázek.

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21.6.2001, č.j. 29 Ca 230/96-97, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14.11.2001, č.j. 29 Ca 230/96-104, přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ znovu potvrdil a rozhodl o nákladech řízení účastníků a českého státu tak, že žádnému z nich je nepřiznal. Z doplňujícího posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 2 ze dne 22.12.1999 zjistil, že za rozhodující zdravotní postižení navrhovatele považuje stav po osteosyntéze zadní hrany acetabula pro tříštivou zlomeninu a po luxaci hlavice femuru a na tomto terénu nasedajícím postupným vývojem degenerativních změn s výslednou těžkou poruchou hybnosti v pravém kyčelním kloubu. Posudková komise v posudku popsala na základě lékařských zpráv vývoj navrhovatelova zdravotního stavu po autonehodě, vyjádřila se k pochybnostem odvolacího soudu a shledala, že opakované tvrzení navrhovatele o nedostatečnosti posudkovou komisí hodnocené zdravotní dokumentace nebylo nijak konkrétně doloženo navrhovatelem samým. Všechny jím v průběhu řízení předložené lékařské nálezy byly již součástí posudkovou komisí hodnocené zdravotní dokumentace. Posudková komise setrvala na předchozích posudkových závěrech.

Ze znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze ze dne 26.4.2001 soud prvního stupně zjistil, že znalecký kolektiv, složený ze čtyř lékařů (mezi nimi i ortopeda), hodnotil míru poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti navrhovatele ke stanovenému datu obdobně jako posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 2 podle kapitoly XV (podpůrný a pohybový aparát), oddílu G (postižení končetin), pložky 43.3 písm. a/ (omezení pohybu kyčelních kloubů těžšího stupně jednostranně) na 40% (rozpětí je zde stanoveno 30 40%), a pro onemocnění horních končetin akrocyanozou a postižení zažívacího aparátu je zvýšil o dalších 10%. Přitom obtíže vyplývající z většího zatížení páteře zkrácením pravé dolní končetiny jsou již obsaženy v základním ohodnocení. Hlavní příčinou přiznání plné invalidity navrhovateli v r. 1993 bylo vyčerpání podpůrčí doby nemoci a nikoli klinický a funkční stav končetiny. Hodnocení podle položky 43.3 přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. je namístě proto, že nešlo o ankylozu kyčelního kloubu, neboť ten byl v rozhodné době částečně pohyblivý. Ze zhodnocení všech rentgenových snímků od r. 1989 do r. 1999 je patrné, že u navrhovatele vznikla polární nekroza hlavice kosti stehenní provázená postupnou tvorbou osteofytů a artrotických změn v kloubní štěrbině prvého kyčelního kloubu. Ze snímku z r. 1996 je patrný stav po osteosyntéze prvého zadního pilíře acetabula a dále jsou patrné následné změny nerovnosti v kloubní štěrbině pravého kyčelního kloubu a četné paraartikulární ossifikace, ateofyty. I když u navrhovatele dochází k postupnému trvalému zhoršování artrotických změn a omezování funkce, jeho snížené funkční schopnosti odpovídají a v r. 1996 odpovídaly pouze částečné invaliditě. Navrhovatelův zdravotní stav podle závěrů znaleckého posudku odpovídal v r. 1996 částečné invaliditě podle kritérií vyhlášky č. 284/1995 Sb.

Soud prvního stupně při hodnocení provedeného dokazování zdůraznil, že ve všech posudcích bylo konstatováno, že navrhovatel nebyl k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí plně invalidní podle § 39 zákona č. 155/1995 Sb., nýbrž pouze částečně invalidní podle § 44 odst. 1 téhož zákona, neboť pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodů dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedosahoval 66% odpovídajících plné invaliditě a nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Soud prvního stupně tato posudková zhodnocení převzal a vyšel zejména z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 2 a znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze.

Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným k odvolání navrhovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a účastníkům nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s právními závěry soudu prvního stupně, učiněnými na základě skutkového stavu zjištěného v dostatečném rozsahu. Podotkl, že ve správním soudnictví podle části páté o.s.ř. přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Ustanovení § 244 odst. 1 o.s.ř. zdůrazňuje, že jde o přezkum zákonnosti takového rozhodnutí. Ve věcech důchodového zabezpečení (pojištění) je základní normou zákon o důchodovém pojištění č. 155/1995 Sb., který v § 54 a násl. stanoví obecné podmínky vzniku nároku na dávku a její výplatu, v § 38 a § 39 pak podmínky nároku na plný invalidní důchod a v § 43 a § 44 podmínky nároku na částečný invalidní důchod. Pojištěnec je plně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 66%, nebo je schopen pro zdravotní postižení soustavné výdělečné činnosti jen za zcela mimořádných podmínek. Pojištěnec je částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33%, nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní podmínky ve smyslu přílohy č. 4 vyhlášky č. 284/1995 Sb. Rozhodnutí o dávce důchodového pojištění, jejíž přiznání je podmíněno zdravotním stavem pojištěnce, vydává ČSSZ na podkladě posudku lékaře příslušné správy sociálního zabezpečení (§ 5 odst. 1 písm. a/ a § 6 odst. 4 písm. q/ zákona č. 582/1991 Sb.).

V daném případě jde o nárok na dávku důchodového pojištění podmíněný nepříznivým zdravotním stavem. V takovém případě je rozhodnutí soudu závislé především na odborném lékařském posouzení. V přezkumném soudním řízení ve věcech důchodového pojištění jsou k takovému posouzení povolány ze zákona (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.) posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, a to nejen k celkovému přezkoumání zdravotního stavu a dochované pracovní schopnosti občanů, nýbrž zejména také i k zaujetí posudkových závěrů o invaliditě (částečné invaliditě), jejím vzniku, dalším trvání či zániku, třebaže v oblasti rozhodování o těchto nárocích jsou pojmy invalidity či částečné invalidity především pojmy právními. Přitom zdravotní stav a pracovní schopnost občanů a posléze při zjišťovaném dlouhodobě nepříznivém zdravotním stavu i procentní míru poklesu soustavné výdělečné činnosti třeba hodnotit k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí, poněvadž i v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánů důchodového pojištění je pro soud rozhodující stav, jaký tu byl v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí (§ 250 l odst. 2, § 250i odst. 1 o.s.ř.). Při odnětí plného nebo částečného invalidního důchodu je podle konstantní judikatury další nezbytnou náležitostí posudku i odůvodnění zániku invalidity, spočívající buď ve zlepšení, popř. významné a dlouhodobé stabilizaci zdravotního stavu, anebo při zásadně nezměněném zdravotním stavu, přesvědčivé objasnění, v čem bylo předchozí uznání invalidity posudkově mylné (posudkový omyl).

Posudek uvedené posudkové komise soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásad § 132 o.s.ř., tedy podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, nicméně nevzbuzuje-li takový posudek z hlediska jeho přesvědčivosti a úplnosti žádnou pochybnost a nejsou-li v řízení zjišťovány ani jiné skutečnosti, jimiž by správnost posudku (posudků) byla zpochybňována, je zpravidla v řízení důkazem rozhodujícím. Přitom však není vyloučeno, aby soud pro odstranění možných nesrovnalostí takových posudků nařídil provedení dalšího důkazu, a to posudkem znaleckého kolektivu, který se k těmto nesrovnalostem vyjádří a případně je i odstraní.

Tak je tomu i v projednávané věci, kde soud prvního stupně nepochybil, jestliže po zjištění, že posudkové komise se liší v zařazení navrhovatelova rozhodujícího onemocnění do příslušné položky přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb., požádal o podání shrnujícího posudku Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze. Znalecký kolektiv vyhotovil posudek, o jehož správnosti a úplnosti nemá pochyby ani odvolací soud. Znalecký kolektiv vyhodnotil všechny lékařské zprávy a rentgenové snímky (jak se toho domáhal navrhovatel), provedl i zhodnocení obou posudků posudkových komisí v tom směru, že se s jedním z nich ztotožnil a odůvodnil proč a přesvědčivě zdůvodnil i své posudkové závěry. Soud prvního stupně proto nepochybil, jestliže z těchto závěrů při svém rozhodování vyšel.

Z průběhu řízení jednoznačně vyplývá, že rozhodujícím onemocněním navrhovatele v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí ČSSZ bylo postižení pravé dolní končetiny. Tento závěr nemůže vyvrátit ani navrhovatelova námitka v odvolání, že podle jeho názoru rozhodujícím onemocněním bylo postižení horních končetin. Pro tento názor nebylo v řízení zjištěno ani prokázáno nic. Navrhovatel jej odvozuje z odůvodnění rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí, regionálního oddělení v Hradci Králové ze dne 17.6.1996, jímž byl uznán občanem těžce zdravotně postiženým podle § 86 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb. s tím, že mu náleží mimořádné výhody II. stupně podle § 31 odst. 1 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kde je uvedeno, že jeho zdravotní postižení je z funkčního hlediska srovnatelné se zdravotním postižením uvedeným v odst. 2 písm. d) přílohy č. 2 vyhlášky č. 182/1991 Sb. V tomto ustanovení je uvedeno, že se jedná o těžší funkčně významné parézy dvou končetin. Paréza přitom znamená obrnu, částečnou neschopnost aktivního volného pohybu (Praktický slovník medicíny, str. 251). Ač v řízení nebylo prokazováno, že by navrhovatel měl obrnu obou dolních končetin, nebylo rovněž žádným lékařem ani navrhovatelem v průběhu řízení tvrzeno, že by měl obrnu horních končetin. Navrhovatelovo tvrzení v odvolání se tedy jeví účelovým, když navíc znalecký kolektiv měl označené rozhodnutí k dispozici a shledal, že zhodnocení navrhovatelova postižení v něm provedené neodpovídalo navrhovatelovu zdravotnímu stavu.

Stejně tak odvolací soud nepřihlédl ani k ostatním navrhovatelovým námitkám v odvolání, neboť v provedených posudcích se jak komise tak znalecký kolektiv vypořádaly s lékařskými zprávami ošetřujících lékařů navrhovatele a odvolací soud neměl o závěrech posudků ani v tomto směru pochybnosti.

Jestliže z přesvědčivě odůvodněných posudkových závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí s pracovištěm v Praze 2 i Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví bylo nepochybně prokázáno, že v době vydání přezkoumávaného rozhodnutí šlo u navrhovatele o pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle kapitoly XV, oodílu G, položky 43.3 písm. a) přílohy č. 2 vyhlášky č. 284/1995 Sb. zvýšený podle § 6 odst. 4 cit. vyhlášky na celkových 50%, je nepochybné, že navrhovatel nesplňoval podmínky plné invalidity podle § 39 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., přičemž nešlo ani o schopnost vykonávat pro zdravotní postižení soustavnou výdělečnou činnost jen za zcela mimořádných podmínek. Zánik plné invalidity byl přitom posudkově řádně odůvodněn předchozím posudkovým omylem při jejím uznání. Odvolací soud proto z vyložených důvodů rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 a § 250s odst. 3 o.s.ř. potvrdil.

V podaném dovolání, jež odůvodňuje ustanovením § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (správně § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítá, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily skutková zjištění, jež pokládá za neúplná, a na základě toho dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zvláště poukazuje na to, že jeho zdravotní stav se od r. 1993 kontinuálně zhoršoval, jeho zlepšení nelze předpokládat. Rozhodnutím o plné invaliditě z r. 1993 byl vyloučen z rozvoje pracovních funkcí, pracovního potenciálu a ve svých důsledcích pracovní schopnosti, takže s ohledem na dobu jejího trvání, změnu právních a ekonomických poměrů je zcela vyloučeno, aby jeho zbývající pracovní potenciál mohl být, byť i jen zčásti, vykonáván, když úvaha o jeho možné rekvalifikaci je zcela hypotetická. Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky, který jako soud dovolací (§ 210a o.s.ř.) věc projednal bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) a dospěl k závěru, že včas podané dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu upravuje o.s.ř. v ustanoveních § 237.

Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, který byl v pořadí třetím rozsudkem ve věci. Předchozí rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně však i svým v pořadí třetím rozsudkem rozhodl naprosto stejně, jako v obou předchozích rozsudcích, když přezkoumávané rozhodnutí ČSSZ potvrdil. Nemůže se proto jednat o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.

Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přichází v úvahu písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle odst. 3 cit. ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud sám posoudí, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, či nikoli. V případě kladného závěru o této otázce, aniž by vydával rozhodnutí, že dovolání je přípustné, přezkoumá rozsudek odvolacího soudu na základě podaného dovolání a v rozsahu jím vymezeného důvodu (§ 242 odst. 1, § 241a odst. 2 o. s. ř.), jímž se zřetelem k oprávněnosti dovolání ve smyslu ust. § 237 o. s. ř. může být nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., případně důvod upravený v ust. § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a o dovolání rozhodne.

Výhrady formulované dovolatelem ve vazbě na § 241a odst. 2 o. s. ř. mohou být ovšem uvažovány z pohledu dovolacích důvodů pouze za předpokladu, že dovolání je přípustné; samy o sobě však přípustnost dovolání nezakládají. To platí i ve vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., založeném na vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

K tomu nutno ovšem uvést, že vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy (nejde-li o zmatečnosti uvedené v § 229 o. s. ř.), jestliže mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Vadou řízení je především skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci; to však není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě, že odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, na kterých založil své rozhodnutí, jak je tomu i v souzené věci. I v případě nesprávnosti těchto skutkových zjištění se totiž nejedná o vadu řízení a nápravy se lze domáhat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Mezi vady řízení proto nepatří ani nesprávné hodnocení důkazů. Pochybení v tomto směru se totiž v rozhodnutí odvolacího soudu může projevit jen ve správnosti skutkových zjištění a lze je tedy úspěšně napadat jen dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Z těchto důvodů lze však dovolání podat jen tehdy, je-li přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., příp. podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a o.s.ř.). Nelze je tedy úspěšně podat, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že dovolání je přípustné proto, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Proto z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) odst. 3 o. s. ř. není právně rozhodný odkaz dovolatele na jím tvrzenou neúplnost při provádění dokazování skutečností, významných z hlediska hmotněprávní normy, ani jejich hodnocení soudy.

Obdobné platí rovněž ve vztahu k důvodu uvedenému v § 241a odst. 2 písm. b), tkvícím v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; tím je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl být správně použit nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Za nesprávné právní posouzení v tomto smyslu nelze proto pokládat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, jak je tomu i v souzené věci, i když právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení.

Z toho, co již bylo vyloženo, plyne, že přípustnost dovolání může být dána jen tehdy, jestliže napadený rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). O takové rozhodnutí by přitom šlo zejména tehdy, jestliže odvolací soud řešil právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena vůbec nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž v rozhodnutí řešená právní otázka má zásadní právní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci, tj. v tomto jednotlivém případě, nýbrž z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (tj. pro jejich judikaturu), nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ se v souzené věci nejedná. Odvolací soud tu neřešil otázku zásadního právního významu ve vyloženém smyslu. Předpoklady pro závěr o přípustnosti dovolání v posuzované věci ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolací soud neshledal, proto dovolání navrhovatele jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 151 odst. 1, 2, § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a ČSSZ v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. října 2002

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu