30 Cdo 1524/2014
Datum rozhodnutí: 14.01.2016
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb., § 238 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1524/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. L. , právně zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 6, Glinkova č. 1659/14, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, a 2) České republice Ministerstvu zemědělství , IČO 000 20 478, se sídlem v Praze 1, Těšnov č. 65/17, o zaplacení 3,914.500 Kč, ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 87/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2013, č. j. 55 Co 155/2013-110, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil rozsudkem ze dne 21. 1 2013, č. j. 22 C 87/2010-82, řízení v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení částky 2,000.000 Kč, pro překážku věci zahájené podle ustanovení § 104 odst. 1 ve spojení s ustanovením § 83 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 85.500 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala zaplacení 1,914.500 Kč, zamítl.
Žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen OdpŠk ) za nepřiměřenou délku řízení. Soud prvního stupně zjistil, že řízení trvá od července 1996 dosud, tj. ke dni rozhodování před soudem prvního stupně je to 16 let, z toho před pozemkovým úřadem trvalo řízení 8 let a 5 měsíců a před soudem 7 let a 4 měsíce. Soud prvního stupně zhodnotil, že se jedná o dobu nepřiměřenou, nicméně za dobu řízení před pozemkovým úřadem je předmětem řízení vedeném pod sp. zn. 22 C 86/2010. Za dobu řízení před soudem považoval za základní částku odškodnění 97.000 Kč, kterou soud snížil o 30 % za podíl samotné žalobkyně a současně základní částku zvýšil o 10 % za vyšší význam řízení pro žalobkyni, a proto jí přiznal celkovou částku ve výši 85.500 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, č. j. 55 Co 155/2013-110, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že výše nákladů řízení činí 19.360 Kč a tyto náklady vyplatí Ministerstvo spravedlnosti.
Odvolací soud shledal, že žalobkyni náleží základní odškodněné přiznané soudem prvního stupně, snížené zhruba o polovinu, ale zvýšené o 20 % z důvodu vyššího významu pro žalobkyni a jelikož částka přiznaná soudem prvního stupně v zásadě korespondovala s částkou, kterou by přiznával odvolací soud, tak ji soud potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu, do všech jeho výroků, podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) včasné a řádné dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolatelka uvádí, že při rozhodování se odvolací soud uchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když nedostatečně zohlednil celkovou délku řízení v souvislosti s vysokým věkem a celkovým významem řízení pro žalobkyni. Dovolatelka uvádí, že sporné restituční řízení jí způsobuje stále hlubší progresivní zátěž, a proto by soud neměl roky násobit, ale měl by využít určité formy progresivního navýšení kompenzace průtahů v restitučním řízení ve vztahu k jeho skutečné délce. Navíc měly soudy zohlednit celkovou délku řízení, tj. celých 17 let. Dovolatelka má za nepřípustné, že jí byla základní částka zvýšena o pouhých 20 %. Dovolatelka uvádí, že odvolací soud měl zhodnotit všechny vzájemné okolnosti případu jako celku, což neučil, a proto navrhla, aby dovolací soud věc rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu projednání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014, dále jen o. s. ř. , odmítl.
K námitkám dovolatelky proti výši percentuální úpravy základní částky odškodnění je třeba uvést, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř., na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Pokud tedy dovolatelka namítá, že odvolací soud nezohlednil správně její vysoký věk a celkový význam, který pro ni soudní řízení mělo, tak se mýlí, jelikož odvolací soud shledal podmínky pro zvýšení celkové částky právě z těchto důvodů o 20 %. Jelikož odvolací vzal v potaz, že zde existují podmínky pro zvýšení celkové částky, postupoval řádně v souladu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012), a proto tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka namítá, že pro takto nepřiměřenou dobu řízení by soud neměl roky násobit, ale měl by využít formy progresivního navýšení, tak ji nelze dát za pravdu. Ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pod bodem VI. je uvedeno, že při stanovení základní částky tak bude hrát roli zejména celková doba řízení. Navíc, bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Jak tedy vyplývá z tohoto stanoviska i navazující judikatury, soudy zohledňují extrémní délku řízení za pomocí zvýšení základní částky a nikoli skrze progresivní zvyšování částky, přičemž dovolací soud nemá důvod se od této judikatury nikterak odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3453/2014).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Jelikož dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku o náhradě nákladů před soudem prvního stupně směřuje proti peněžitému plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§ 238 odst.1 písm. d/ o. s. ř.) a není proto přípustné podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Dovolání v části týkající se výroku o nákladech řízení před odvolacím soudem nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatelka nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelkou nastolené otázky nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatelka ve vztahu k nim v dovolání neuvedla (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle ustanovení § 243f odst. 3 o. s. ř. nezdůvodňuje.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. ledna 2016

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu