30 Cdo 1522/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 150 o. s. ř.



30 Cdo 1522/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 60 C 210/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č. j. 16 Co 359/2014-162, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2014, č. j. 16 Co 359/2014-162, se ve výroku I v části o náhradě nákladů řízení mění tak, že se rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, č. j. 60 C 210/2012-118, ve výroku III mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve zbytku se dovolání odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 409 988 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod sp. zn. 102 463/2010 (požadované zadostiučinění 36 664 Kč), sp. zn. 103 307/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), sp. zn. 103 316/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), sp. zn. 103 317/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), sp. zn. 102 446/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), sp. zn. 102 448/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), sp. zn. 102 517/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč) a sp. zn. 102 518/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, č. j. 60 C 210/2012-118, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který v řízeních vedených u něj pod sp. zn. 102 463/2010, sp. zn. 103 307/2010, sp. zn. 103 316/2010, sp. zn. 103 317/2010, sp. zn. 102 446/2010, sp. zn. 102 448/2010, sp. zn. 102 517/2010 a sp. zn. 102 518/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 409 988 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že se žalobkyni nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že ve všech shora projednávaných věcech se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , když nevydala rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Při úvaze o formě přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně zohlednil, že žalobkyně podala u žalované v srpnu 2010 více než 800 návrhů na zahájení řízení. S ohledem na to žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že všechna takto zahájená řízení budou pravomocně skončena v zákonem stanovené lhůtě. Podle soudu prvního stupně postup žalobkyně, spočívající v odkupu pohledávek a jejich uplatnění v množství více než 800 věcí ve velmi krátkém časovém období, stejně jako absence snahy o dosažení dobrovolného splnění (žalobkyně dlužníky před podáním návrhu nevyzvala k zaplacení), svědčí o tom, že snahou žalobkyně nebylo docílit ochrany porušeného práva, nýbrž dosáhnout významného zisku, a to nikoliv ze zakoupených pohledávek, nýbrž z přisouzených náhrad nákladů soudního řízení, resp. z peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (podle soudu prvního stupně bylo takových žalob u tohoto soudu podána více než 130). Soud prvního stupně proto uzavřel, že odškodnění v podobě konstatování porušení práva je v daném případě plně dostačující. O nákladech řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 150 o. s. ř., neboť dle jeho názoru by nebylo lze považovat za spravedlivé přiznání náhrady nákladů řízení za zastoupení advokátem, jestliže se žalobkyně zabývá nákupem pohledávek od jiných subjektů a tyto pohledávky pak vymáhá způsobem umožňujícím dosažení zisku. Navíc sám jednatel žalobkyně je advokátem a podle soudu prvního stupně jistě disponuje odbornými znalostmi potřebnými k uplatňování práva.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který za dostatečnou formu zadostiučinění shledal konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Odvolací soud rovněž souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě je při rozhodování o náhradě nákladů řízení namístě aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. Podle odvolacího soudu totiž nelze vzhledem k okolnostem projednávané věci náklady řízení vynaložené žalobkyní považovat za účelné, což vytváří prostor pro použití ustanovení § 150 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm vedle námitek směřujících zejména proti formě přiznaného zadostiučinění rovněž namítala, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení nebyly dány důvody pro výjimečné použití moderačního práva soudu podle § 150 o. s. ř., neboť podle názoru žalobkyně nelze účastníku řízení odepřít právo na náhradu nákladů řízení pouze s odkazem na druh hospodářské činnosti, kterou vyvíjí. Dle žalobkyně neslouží ustanovení § 150 o. s. ř. ke zmírňování majetkových rozdílů mezi stranami a nesmí vést k porušení zásady rovnosti účastníků řízení. Žalobkyně rovněž namítala, že jí soudy prvního ani druhého stupně nedaly ani příležitost se k možné aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. vyjádřit. Podle žalobkyně pak nelze náklady, které v řízení vynaložila, považovat za neúčelné, když je v zájmu státu, aby na nedostatky v činnosti orgánu veřejné moci bylo poukazováno, čímž může být zjednána náprava. Neúčelnost vynaložených nákladů nemůže dle žalobkyně zakládat ani to, že podala proti státu vícero žalob, jakož ani to, že jejím jednatelem a společníkem je advokát.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovoláním napadený rozsudek za věcně správný, a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Podle názoru žalované směřuje veškerá činnost žalobkyně k vedení tohoto a desítek dalších kompenzačních řízení, prostřednictvím kterých chce generovat zisk. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, žalovaná uvedla, že takové jednání neslouží ochraně práv žalobkyně, nýbrž je vedeno s cílem získat obohacení na úkor státu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení sp. zn. 102 463/2010 (zadostiučinění ve výši 36 664 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku, jenž svou výší nepřesahuje částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků žalobkyně na přiměřené zadostiučinění plynoucích ze správních řízení sp. zn. 103 307/2010, sp. zn. 103 316/2010, sp. zn. 103 317/2010, sp. zn. 102 446/2010, sp. zn. 102 448/2010, sp. zn. 102 517/2010 a sp. zn. 102 518/2010.
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že otázka stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.
Otázka, zda je pro žalobkyni k odčinění nemajetkové újmy postačující konstatování porušení práva, nebo zda žalobkyni náleží právo na přiměřené zadostiučinění v penězích, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že s ohledem na všechny okolnosti daného případu je nutné považovat újmu žalobkyně za zanedbatelnou, u níž konstatování porušení práva postačí k její kompenzaci (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování okolností (§ 31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná, a konstatování porušení práva je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout nízké částky, které byly předmětem posuzovaných řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.
Zbylé námitky žalobkyně (námitka poměřování nároků a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů a námitka vztahu konstatování porušení práva a omluvy, jež však nebyla předmětem tohoto řízení) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Ve shora uvedeném rozsahu proto Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
Nejvyšší soud se však dále zabýval přípustností dovolání v rozsahu, v němž odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně taktéž ve výroku o náhradě nákladů řízení.
Dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3262/2014, vyslovil, že procesně úspěšnému účastníkovi lze nepřiznat náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 150 o. s. ř. pouze za situace, kdy mu v řízení vznikly určité účelně vynaložené náklady. V případě dovození neúčelnosti vynaložených nákladů řízení účastníkem, jemuž by jinak z pohledu procesního výsledku svědčil nárok na jejich náhradu, není však podle dovolacího soudu aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. namístě. Náhradu takových nákladů prostě jen nelze přiznat v rámci aplikace § 142 odst. 1 o. s. ř. (popř. § 142 odst. 3 o. s. ř.), a to právě pro neúčelnost jejich vynaložení.
Z okolností projednávané věci, jak je zjistil již soud prvního stupně, je zřejmé, že jednání žalobkyně, spočívající v nákupu nároků, jejich hromadném uplatnění v řízení před ČTÚ a následném domáhání se náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem, nesměřovalo k ochraně práv žalobkyně, ale bylo vedeno s cílem získání obohacení na úkor státu. To mělo být založeno mj. i na nároku na náhradu nákladů vynaložených žalobkyní v kompenzačních řízeních. Je tedy zřejmé, že se žalobkyně v tomto řízení nechala zastoupit advokátem nikoliv proto, aby jí byla poskytována kvalifikovaná právní pomoc osobou práva znalou, a dosáhla tak ochrany porušeného subjektivního práva, nýbrž hlavním účelem tohoto postupu bylo realizovat zisk mj. z přisouzené náhrady nákladů řízení. Zastoupení dovolatelky advokátem v daném případě tedy neodpovídá účelu, který procesní právo v tomto institutu sleduje, a dovolatelka se jím snaží získat výhodu, kterou procesní právo nepředpokládá. Takové počínání lze podřadit pod kategorii zneužití procesního práva, kterému nepřísluší právní ochrana (srov. Lavický, P. Účelnost nákladů spojených se zastupováním advokátem. Právní fórum, 2012, č. 5, s. 191 a násl.).
Z hlediska právního posouzení věci to znamená, že v řízení úspěšné žalobkyni nevznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení, neboť zastoupení žalobkyně nesledovalo svůj hlavní účel, tj. kvalifikovanou právní pomoc při domáhání se ochrany porušeného nebo ohroženého subjektivního práva, ale žalobkyně zastoupení zneužila v pokusu o vlastní obohacení. Náklady žalobkyně v tomto řízení tak nelze mít za účelně vynaložené. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, jakož i v řadě rozhodnutí dalších, jež se týkaly stejných účastníků a vycházely z typově shodných skutkových okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3927/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3264/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3851/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3741/2014, ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3633/2014, nebo ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5079/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 2161/15).
Odvolací soud tedy nepostupoval správně, jestliže rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, potvrdil.
Protože by však zrušením rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok o náhradě nákladů řízení, nemohlo žalobkyni dostat lepšího výsledku ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně, změnil Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jak je uvedeno ve výroku I tohoto usnesení.
Výrok II o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně s ohledem na výsledek odvolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo, zatímco žalované v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Výrok III o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jeho nákladů právo, zatímco žalované v něm žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 23. listopadu 2016

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu