30 Cdo 1519/2015
Datum rozhodnutí: 09.09.2015
Dotčené předpisy: § 11 a násl. obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1519/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyň a) A. M. , a b) J. M. , obou zastoupených JUDr. Vladislavou Rapantovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 4, proti žalovaným 1) MUDr. A. Š. , IČO: 44471157, a 2) MUDr. J. H., IČO: 41231686, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 199/2011, o dovolání obou žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č.j. 1 Co 39/2014-265, takto:

I. Dovolání žalobkyň se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou domáhaly vydání rozsudku, kterým by prvnímu žalovanému bylo uloženo, aby zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Policie ČR, Okresního ředitelství Svitavy, Služby kriminální policie a vyšetřování, podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5.000.000,- Kč, a dále, aby druhý žalovaný zaslal každé žalobkyni písemnou omluvu za to, že ve věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp.zn. Nt 752/2008 podal znalecký posudek, jímž došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv, aby tuto omluvu uveřejnil v denících Právo, Lidové noviny a Mladá fronta Dnes, a aby každé žalobkyni zaplatil na náhradu nemajetkové újmy v penězích částku 5.000.000,- Kč.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. listopadu 2013, č.j. 36 C 199/2011-213, žalobu zamítl. Při rozhodování podle § 11násl. občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., platného do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ), dospěl k závěru, že žádný z výroků obsažených ve sporných znaleckých posudcích není pro žalobkyně urážlivý, že znalecký posudek je odborným vyjádřením svobodné vůle omezené pouze logikou a metodologickou procedurou daného oboru, že činnost znalce je právem (zákonem) dovolená a že důvodem zásahu soudu by nemohl být ani případ, kdyby se názor znalce nakonec ukázal být nesprávným, protože i znalec má právo na omyl.
K odvolání žalobkyň Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. června 2014, č.j. 1 Co 39/2014-265, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a žádnému z účastníku nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Konstatoval, že žalobkyně spatřují neoprávněný zásah do osobnostních práv v obsahu znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podaných žalovanými jednak pro účely šetření prováděného orgány v trestním řízení a jednak v řízení o způsobilosti k právním úkonům žalobkyně b). Znalecké posudky byly zaměřené na zjištění, zda žalobkyně b) trpí nějakou duševní poruchou, přičemž z jejich závěrů se zejména podává, že tato žalobkyně trpí trvalou poruchou s bludy, která má vliv na její jednání a negativně působí na výchovu její dcery - žalobkyně a). Poté poukázal na to, že výkon znalecké povinnosti je okolnost zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a že žalovaní v dané věci při podání znaleckých posudků excesně nevybočili z plnění svých povinností. Dále pak zdůraznil, že v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není oprávněn přezkoumávat správnost žalovanými podaných znaleckých posudků.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 3. října 2014 včasné dovolání. Mají za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, podle kterého je výkon znaleckých povinností okolností zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv, protože znalec odpovídá za zásah do osobnostních práv, pokud jedná excesivně, tedy mimo rámec odborné praxe a jsou přesvědčeny, že výkon znalecké činnosti žalovaných excesivní byl, protože závěry předložené znalci se podle jejich názoru nemohou zakládat na pravdě. V posuzované věci je třeba zkoumat, zda žalovaní postupovali při podání posudků lege artis , a k tomuto posouzení je nezbytné zpracovat revizní znalecký posudek. Soudy obou stupňů však tento žalobkyněmi navrhovaný důkaz neprovedly. Navrhují proto, aby rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, byly zrušeny, věc vrácena soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřili oba žalovaní, kteří trvají na správnosti svých posudků.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo uvedeno, žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výkon znalecké povinnosti je okolnost zásadně vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv a tuto otázku zřejmě považují za otázku hmotného práva, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, když současně dovozují excesivní jednání žalovaných z toho, že podle jejich názoru jsou závěry jejich znaleckých posudků nesprávné.
Nejvyšší soud však například v usnesení ze dne 26. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 937/2011, s poukazem na závěry vyjádřené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. dubna 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem, judikoval, že plněním zákonné povinnosti je i podání znaleckého posudku v řízení před soudem (srov. § 12 odst. 1 věta prvá zák. č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících). Vybočením z plnění zákonné povinnosti a z využití zákonného oprávnění při podání znaleckého posudku v řízení před soudem pak bude např. jednání naplňující znaky přečinu podle § 346 trestního zákoníku, případně i jiná činnost, která přes řádné poučení soudem ve smyslu ustanovení § 6 zák. č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících ve spojení s § 11 odst. 3 vyhl. č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících a bez podnětu soudu vůbec nesouvisí s předmětem znaleckého posudku a předmětem řízení. Závěr o nepravdivosti znaleckého posudku však plyne z hodnocení takového znaleckého posudku soudem v řízení a dospěje-li soud k závěru, že znalecký posudek je nepravdivý, hrubě zkreslující nebo neúplný, pak tento svůj závěr vyjádří v odůvodnění rozhodnutí s následným promítnutím do trestněprávní odpovědnosti znalce (srov. též obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp.zn. 30 Cdo 4352/2010, ve vztahu k hodnocení výpovědi svědka). Jestliže v přezkoumávané věci nevyšlo najevo, že by znalkyně v souvislosti s podáním předmětného znaleckého posudku jakkoliv vybočila z mezí takto stanovených práv a povinností v soudním řízení, pak i když žalobcem subjektivně pociťovaný - zásah do osobnostní sféry žalobce chráněné všeobecným osobnostním právem, je odůvodněn zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem (výkonem povinnosti znalce) .
Uvedený názor je pak třeba plně vztáhnout i na posuzovanou věc. Žalobkyně se tedy mýlí, pokud se domnívají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena.
S ohledem na uvedené skutečnosti tak nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. září 2015
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu