30 Cdo 1506/2015
Datum rozhodnutí: 28.07.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1506/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. L. , zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody a odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 226/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2014, č. j. 64 Co 264/2014-187, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 3. 2014, č. j. 42 C 226/2009-159, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 135.364.343,70 Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částek 100.000.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a 35.364.343,70 Kč s příslušenstvím na náhradě škody, jež mu měly vzniknout v důsledku trestního stíhání zahájeného vůči němu usnesením policejního orgánu ze dne 30. 6. 2005 a skončeného usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 12. 6. 2006, č. j. 2 T 99/2006-479, kterým soud podle § 222 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř. ) postoupil trestní věc žalobce, stíhaného pro trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, Městskému úřadu ve Znojmě, s tím, že nejde o trestný čin, ale zažalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.; dále jen o. s. ř. ) dovolání žalobce odmítl.
Pokud se jedná o nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zamítnutý soudy z důvodu jeho promlčení podle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ), dovolatel v dovolání namítá nesprávnost řešení otázky promlčení a navrhuje, aby byla tato otázka posouzena dovolacím soudem jinak (v intencích právních názorů dovolatele a tedy dle jeho přesvědčení správně).
Dovolací soud připomíná v jeho judikatuře ustálené závěry (viz usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ), podle nichž má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013; právě jen podle tohoto zákonného ustanovení připadá do úvahy přípustnost dovolání v dané věci) proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dovolacím soudem dosud nevyřešenou. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované dovolacím soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích dovolacího soudu je tato otázka rozdílně řešena.
Žádost dovolatele, aby bylo jím zpochybněné právní řešení otázky promlčení odvolacím soudem nahrazeno jiným řešením soudu dovolacího, významově neodpovídá žádnému ze (čtyř) shora uvedených kritérií přípustnosti dovolání, a to včetně hlediska, podle nějž by dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka měla být posouzena (dovolacím soudem) jinak. Dovolání tak v této části trpí vadou nevymezení přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jež nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.); v této souvislosti nutno upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru, jak bylo vyloženo výše, nepostačuje (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Důvod k dovolatelem navrhovanému přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu [tj. k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] dovolací soud neshledal. Dovolatel namítá protiústavnost § 32 odst. 3 OdpŠk pro rozpor s čl. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle nějž základní práva a svobody jsou mj. nepromlčitelné. Z toho dovozuje (jak lze, byť spíše implicitně, usuzovat z dovolání), že nárok, jehož promlčení v subjektivní promlčecí době § 32 odst. 3 OdpŠk upravuje, by neměl podléhat promlčení snad buď vůbec, příp. toliko v tam rovněž zakotvené desetileté (objektivní) promlčecí době. Tato úvaha dovolatele je však zcela mylná (pro stručnost viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2022/13, a tam obsažené odkazy na další judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že institut šestiměsíční subjektivní promlčecí doby zakotvený v § 32 odst. 3 OdpŠk již testem ústavnosti opakovaně prošel, a to s kladným výsledkem).
Ohledně nároku na náhradu škody dovolatel namítá nesprávnost řešení otázky kdy a kterým rozhodnutím vznikly majetkové škody, resp. kdy je dán počátek nezákonného rozhodnutí a s ním spjaty i následky plynoucí z tohoto rozhodnutí a zda se v daném případě jednalo o přímou příčinnou souvislost s nezákonným rozhodnutím vydaným vůči žalobci ; v návaznosti na to poukazuje na skutečnost, že zahájení trestního stíhání jeho osoby (dne 30. 6. 2005) předcházela celá řada dalších vůči němu namířených úkonů trestního řízení (že již 1. 11. 2004 byl odposloucháván, od 2. 11. 2004 byl sledován, dne 2. 11. 2004 došlo k sepisu trestního oznámení a vydání nábojů, dne 3. 11. 2004 pak byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř.). Dovolatel tak má za to, že odvolací soud v rámci úvah o kauzalitě nesprávně nezohlednil rovněž přípravu trestního řízení ; domnívá se, že je-li příprava trestného činu právně postižitelná jako samotný trestný čin, pak by i nezákonná příprava trestního stíhání měla být postižena, a to v daném případě náhradou vzniklé škody Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatel s poukazem na § 237 o. s. ř. z toho, že v rozhodování dovolacího soudu tato otázka dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Takto dovolatelem nastolená otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání již proto, že nejde o otázku, na jejíž vyřešení by napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo. Odvolací soud založil napadené rozhodnutí ohledně nároku na náhradu škody na závěrech, že vznik škody lze uvažovat nanejvýš v majetkové sféře obchodních společností Libra, a. s., a Agarts, s. r. o., tedy subjektů odlišných od žalobce, jakož i že skutečným důvodem znemožnění (dalšího) obchodování s vojenským materiálem společnosti Libra, a. s., od nějž dovolatel tvrzené škody odvíjí, nebylo trestní stíhání dovolatele, ale zrušení povolení společnosti Libra, a. s. k této činnosti rozhodnutím ministra průmyslu a obchodu (již) ze dne 28. 1. 2004 (tedy před zahájením trestního řízení vůči dovolateli). Z napadeného rozhodnutí nikterak nevyplývá (což dovolatel zcela přehlíží), že by v případě hodnocení žalobou uplatněného nároku na náhradu škody v intencích dovolacích úvah o odpovědnosti za nezákonnou přípravu trestního stíhání snad mělo být žalobě vyhověno. Jinak řečeno, formulací otázky shora dovolatel napadá řešení, jež pro rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na náhradu škody nebylo určující, což činí dovolání v této části nepřípustným.
Jelikož dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení, jakož i dovolání do výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v uvedeném rozsahu (§ 241a odst. 2 a § 237 až § 238a o. s. ř.), když rozhodnutí o náhradě nákladů řízení na posouzení dovolatelem formulovaných otázek nespočívala a jinou otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel ve vztahu k nim v dovolání neuvedl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 7. 2015
JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu