30 Cdo 1506/2002
Datum rozhodnutí: 17.03.2004
Dotčené předpisy: § 41 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1506/2002

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky rozhodl v právní věci žalobce M. ČR s.r.o, zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. Č., zastoupenému advokátkou,

o 405.639,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 242/99,

o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky

v Olomouci ze dne 5. února 2002, č.j. 40 Co 412/2000-68, takto:

Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Šumperku dne 29.9.1999 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo zaplatit mu částku 405.639,- Kč. Uvedl, že a.s. Z. dala smlouvou ze dne 4.5.1998 žalobci do zástavy svou pohledávku za žalovaným v celkové výši 753.733,- Kč; že zřízení tohoto zástavního práva bylo oznámeno žalovanému a že žalovaný byl povinen plnit své závazky v rozsahu žalované částky přímo žalobci, což však neučinil .

Rozsudkem ze dne 21.1.2000, č. j. 10 C 242/99-39, Okresní soud v Šumperku uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 137.146,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); zamítl žalobu ohledně částky 268.493,- Kč (výrok II.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 6.096,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet zástupkyně žalovaného (výrok III.). Vycházel ze závěru, že dne 4.5.1998 byla mezi žalobcem, jako zástavním věřitelem, a dlužníkem Z. a.s. Brno uzavřena smlouva o zastavení pohledávek, a to i ohledně pohledávek vůči žalovanému v celkové výši 753.733,- Kč; že žalovaný byl o této skutečnosti vyrozuměn dne 11.5.1998; že dne 9.3.1999 žalobce, jako postupitel, uzavřel se společností G. B. s.r.o. , jako postupníkem, smlouvu, kterou tomuto postupníkovi postoupil právo ze zástavní smlouvy uzavřené dne 4.5.1998 mezi ním jako zástavním věřitelem a zástavcem Z. a.s. ve finančním objemu 357.991,- Kč za žalovaným jako dlužníkem; že tato skutečnost byla žalovanému oznámena dne 9.3.1999; že žalovaný již dne 12.2.1999 uzavřel se společností G. B. s.r.o. dohodu o vyrovnání pohledávek ve výši 357.991,- Kč, podle níž zaplatí společnosti G. B. s.r.o. pouze 75 % skutečné výše pohledávek, tj. částku 268.493,- Kč, a že dne 15.2.1999 žalovaný společnosti G. B. s.r.o. uvedenou částku zaplatil; že částku 268.493,- Kč uhradil žalovaný sice předčasně, ale s ohledem na následný postup žalobkyně je třeba ji započíst na plnění na pohledávky žalobkyně vůči společnosti Z. a.s., neboť žalovaný postupoval v souladu s následnými pokyny žalobkyně, a že původní plnění bylo sice plněním bez právního důvodu, právní důvod však oznámením o postoupení práva ze zástavní smlouvy ze dne 9.3.1999 vznikl ; že přisouzená částka 137.146,- Kč je tvořena částkou 47.648,- Kč, kterou žalovaný zaplatil dne 15.10.1998 nesprávně firmě Z. a.s. B. , ač tuto částku měl podle shora uvedené zástavní smlouvy zaplatit přímo žalobci, a částkou

89.498,- Kč, o kterou byla neplatně snížena platba žalovaného firmě G. B. .

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 5.2.2002, č.j. 40 Co 412/2000-68, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 268.493,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 37.342,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K. (výrok I.); současně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 17.090,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. K. (výrok II.). Vycházel ze závěru, že je vyloučeno, aby zástavní právo jako právo absolutní (věcné) s akcesorickou povahou bylo samo o sobě smluvně převedeno (postoupeno) novému nabyvateli . Smlouva o postoupení práva ze zástavní smlouvy uzavřená mezi žalobcem a společností G. B. s.r.o. je proto pro rozpor se zákonem absolutně neplatná od samého počátku, práva a povinnosti z této smlouvy vůbec nevznikly a žalovaný plnil uvedené společnosti bez právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1.1.2001. S poukázáním na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., v uvedeném znění, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru ; že žalovanou částku uhradil částečně původnímu věřiteli a.s. Z. B. (47.648,- Kč) a zbytek společnosti G. B. s.r.o. ; že nebyl účastníkem smlouvy uzavřené žalobcem se Z. a.s. B. ani smlouvy uzavřené mezi žalobcem a s.r.o. G. B. a nemohl tedy ani nijak ovlivnit obsah a tedy

i platnost těchto ujednání ; že svůj závazek splnil v dobré víře v souladu s pokynem žalobce ze dne 9.3.1999 společnosti G. B., když k postoupení pohledávky není souhlasu dlužníka třeba, a bylo by v rozporu s dobrými mravy právo zaniklé splněním vymáhat ; že zákonný předpis výslovně neupravuje zákaz dispozic se zastavenými pohledávkami, ani sankce, které v důsledku nedodržení zákazu pro zástavce z takového postupu vyplynou . Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona

č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané

i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky projednal věc bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a po přezkoumání ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Z obsahu spisu vyplývá, že dne 3.8.2001 bylo soudu prvního stupně (odvolacímu soudu dne 10.8.2001) doručeno podání žalobce označené jako Návrh na vstup do řízení na straně navrhovatele (záměna účastníků) , kterým žalobce sděluje, že dne 28.4.2000 byl prohlášen konkurs na majetek obhodní společnosti Z., a.s. v likvidaci ; že správkyně konkursní podstaty uvedené společnosti JUDr. L. B. postoupila smlouvou ze dne 27.4.2001 soubor pohledávek z obchodního styku, jehož součástí byla i pohledávka za Ing. J. Č. ve výši 706.085,- Kč ; že součástí tohoto souboru jsou i pohledávky, jejichž uspokojení se žalobce žalobou domáhá ; že postupníkem ve shora uvedené smlouvě ze dne 27.4.2001 je firma

I. s.r.o. . V návaznosti na shora uvedené skutečnosti a přiloženou smlouvu o postoupení souboru pohledávek ze dne 27.4.2001 žalobce navrhuje, aby soud připustil, že do sporu vstoupí místo navrhovatele postupník jako nabyvatel a oprávněný věřitel pohledávek za úpadcem . Součástí listiny je

i souhlas jednatele obchodní společnosti I. s.r.o. se vstupem do sporu místo navrhovatele .

Podle ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř. je pro odvolací jednání vyloučen institut přistoupení účastníka do řízení a institut záměny účastníků (§ 92 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Oba instituty jsou procesním odrazem hmotného práva potud, že zajišťují, aby se řízení účastnil ten, kdo je nositelem hmotného práva, nebo ten, koho podle hmotného práva stíhá povinnost, a to podle stavu, který tu byl před zahájením řízení. V obou případech jde o důsledky aktivní či pasivní věcné legitimace, která se v rozhodnutí soudu projevuje tím, že pro nedostatek této legitimace se žaloba zamítá. Povaha odvolacího řízení jako řízení zásadně přezkumného vylučuje, aby k těmto změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, neboť by tím byly zcela zmařeny výsledky řízení před soudem prvního stupně a jeho rozhodnutí založené v daném případě zpravidla na závěru o nedostatku věcné legitimace.

Neplatí-li v odvolacím řízení ustanovení § 92 o.s.ř. a nemá-li proto případný návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka právní účinky, není třeba, aby odvolací soud o takovém návrhu vůbec rozhodoval; uvedeným způsobem nemůže být v odvolacím řízení okruh účastníků změněn, a proto postačuje, aby se odvolací soud s neúčinným návrhem žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení nebo na záměnu účastníka vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, kterým rozhodne o odvolání.

Výše uvedené ovšem nevylučuje, aby i v odvolacím řízení byl dosavadní okruh účastníků řízení změněn v důsledku univerzální sukcese, popřípadě v důsledku singulární sukcese (procesní nástupnictví).

Podle ustanovení § 41 odst. 2 o.s.ř. posuzuje soud každý úkon účastníka podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud na podání žalobce ze dne 3.8.2001 nereagoval a s jeho existencí i obsahem (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), zejména posouzením otázky, zda obsahem předmětného podání není sdělení o procesním nástupnictví na straně žalobce, se nevypořádal ani v odůvodnění napadeného rozsudku. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst.3, věty druhé o.s.ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

Vycházeje z výše uvedeného Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími výslovně uplatněnými dovolacími důvody, a podle ustanovení § 243b odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu

i o náhradě nákladů původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. března 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu