30 Cdo 1503/2013
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 118a odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1503/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 52.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 154/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, č. j. 55 Co 265/2012 - 114, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:


Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 12. 2011, sp. zn. 19 C 154/2011, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 52.500,- Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu orgánů činných v trestním řízení, kvůli němuž se žalobce nemohl domoci náhrady škody jakožto poškozený v rámci trestního stíhání vedeného proti osobám, které mu měly škodu primárně způsobit.
Odvolací soud dospěl s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz) k závěru, že skutečnost, že žalobce nedosáhl náhrady škody v rámci trestního řízení, sama o sobě škodu nepředstavuje. Ztotožnil se i s rozsudky Městského soudu v Praze ve skutkově téměř totožných případech, kdy soudy uvedly, že by v takovém případě škoda vznikla pouze za teoretického předpokladu, že by poškozený doložil, že by osobám, které mu měly škodu primárně způsobit, byla nebýt pochybení orgánů činných v trestním řízení uložena povinnost náhrady škody, u níž by bylo reálné očekávat její splnění.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že úředním postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla žalobci způsobena škoda, nikoliv na vyřešení otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu [námitka dovolatele označená 1)], zda připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody dochází ke stavení promlčecí doby i tehdy, když trestní stíhání skončí odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno [námitka 2)], zda je v případě promlčení nezbytné prokázat uplatnění této námitky osobami, které škodu primárně způsobily [námitka 3)], či zda byla dána příčinná souvislost mezi postupem orgánů činných v trestním řízení a žalobcem tvrzenou škodou (část IV., bod třetí; zde se navíc jedná otázku skutkovou, nikoli právní, která přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se těmito otázkami odvolací soud vůbec nezabýval, jejich vyřešení dovolacím soudem by se nikterak neprojevilo v poměrech žalobce. Tyto dovolací důvody proto nemohou založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a nemohou tak naplnit podmínky přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nad rámec lze uvést, že se k otázce promlčení nároku na náhradu škody ve skutkově prakticky totožné situaci Nejvyšší soud již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, kde shledal žalobcem předkládanou právní konstrukci promlčení jeho nároku za nesprávnou.
Žalobce zakládá přípustnost dovolání i na tvrzení, že odvolací soud nezohlednil §118a odst. 1 o. s. ř., a postupoval tak v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 719/2008. I námitka vady řízení může založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zahrnuje otázku zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2503/2010). Nejvyšší soud rozpor v řešení této otázky napadeným rozsudkem se svou judikaturou neshledal. Odkazovaný rozsudek se týká situace, kdy odvolací soud změnil vyhovující výrok na zamítavý, když žalobce neprokázal, kdy přesně došlo ke vzniku škody. V nyní posuzovaném případě soud prvního stupně i odvolací soud dospěly ke shodnému závěru, že nárok žalobce není důvodný. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, že žalobce neuvedl potřebné rozhodné skutečnosti, ale konstatoval, že se skutkovými okolnostmi případu nespojují právní předpisy vznik škody. Úvaha odvolacího soudu o splnění podmínek, za kterých by mohl být žalobce se svým nárokem teoreticky úspěšný, zjevně přesahuje rámec odůvodnění dané věci, když vybočuje z toho, jak žalobce svůj nárok skutkově vymezil. Postup podle §118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4590/2009, a ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009, uveřejněný pod č. 77/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2012, sp zn. II.ÚS 247/12)].



Pokud jde o další tvrzené vady řízení (odmítnutí žalobcem navržených důkazů, překvapivost rozhodnutí), jedná se o dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterým se v případě posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. in fine ), a samy o sobě tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
Dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení je zcela nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1886/2012).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu