30 Cdo 1490/2006
Datum rozhodnutí: 27.09.2006
Dotčené předpisy: § 11 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 1490/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. P., proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 23/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. prosince 2005, č.j. 1 Co 336/2005-69, t a k t o :

I. Dovolání žalované se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. května 2005, č.j. 37 C 23/2004-44, rozhodl, že "žalovaná je povinna uveřejnit v deníku M. f. D. v 1. pondělním čísle následujícím po týdnu, v němž nabyl rozsudek právní moci, v celostátním vydání v rubrice Z domova, typem písma stejné velikosti, jakým byl uveřejněn titulek článku Děkan fakulty byl agentem StB, ale ve funkci zůstává, uveřejněného dne 4. února 2004, sdělení tohoto znění: Děkan filozofické fakulty v B. J. P., nebyl agentem StB a M. f. D. nemá pro tvrzení o tom, že byl agentem StB, žádné důkazy. A dále typem písma stejné velikosti, jakým byl uveřejněn text tohoto článku, sdělení tohoto znění: Dne 4. února 2004 autoři Luděk Navara a Jana Blažková, v deníku M. f. D. tvrdili, že děkan filozofické fakulty J. P., byl agentem StB, a že jeho pozitivní lustrační osvědčení potvrzovalo, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií. Tato tvrzení jsou nepravdivá a vydavatel se J. P. omlouvá za zásah do jeho osobnostních práv". Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v deníku M. f. D., jehož vydavatelem je žalovaná, byl dne 4. února 2004 uveřejněn článek autorů L. N. a J. B. s názvem "Děkan fakulty byl agentem StB, ale ve funkci zůstává". V článku bylo o žalobci mimo jiné uvedeno, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií, resp., že byl agentem StB. Přihlédl též ke zjištění, že žalobci byla vydána dvě rozporná lustrační osvědčení podle zákona č. 451/1991 Sb. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala pravdivost tvrzení, že žalobce byl agentem, a že spolupracoval s komunistickou tajnou policií. Dovodil, že uveřejněním těchto nepravdivých údajů došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce.

Ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "o.z.") mu proto přiznal morální satisfakci ve formě omluvy.

K odvolání žalované ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne

1. prosince 2005, č.j. 1 Co 336/2005-69, jímž vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že "žalovaná je povinna uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku v deníku M. f. D. v celostátním vydání v rubrice Z domova , typem písma stejné velikosti, jakým byl uveřejněn text článku Děkan fakulty byl agentem StB, ale

ve funkci zůstává dne 4. února 2004 sdělení tohoto znění: Dne 4. 2. 2004 autoři L. N. a J. B. v deníku M. f. D. tvrdili, že děkan filozofické fakulty J. P. byl agentem StB, a že jeho pozitivní lustrační osvědčení potvrzovalo, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií. Tato tvrzení jsou nepravdivá a vydavatel se Janu Pavlíkovi omlouvá za zásah do osobnostních práv." Dále zamítl žalobu, aby sdělení bylo uveřejněno v prvním pondělním čísle následujícím po týdnu, v němž nabyl rozsudek právní moci, aby sdělení obsahovalo text "Děkan filozofické fakulty v B. J. P. nebyl agentem StB a M. f. D. nemá pro tvrzení o tom, že byl agentem StB žádné důkazy, typem písma stejné velikosti, jakým byl uveřejněn titulek článku "Děkan fakulty byl agentem StB, ale ve funkci zůstává". Rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že předpokladem odpovědnosti podle ustanovení § 13 o.z. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého narušit, popřípadě ohrozit práva chráněná ustanovením § 11 a násl. o.z. Neoprávněným zásahem je každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, případně zkreslený či jinak difamující výrok, který zasahuje do chráněných osobnostních práv. Současně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a převzal i jeho právní závěr, že v řízení byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, takže je dána odpovědnost žalované podle ustanovení § 13 o.z. Odvolací soud uvedl, že vše, co bylo uvedeno žalovanou nad rámec zákona č. 451/1991 Sb., bylo způsobilé citelně zasáhnout do osobnostních práv žalobce a způsobit mu závažnou újmu na jeho cti a důstojnosti chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením § 11 o.z. K námitce žalované poznamenal, že uveřejnění omluvy nelze odepřít jen proto, že žalovaná následně dobrovolně zveřejnila výsledek sporu vedeného o určení neoprávněnosti evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb.

Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalované dne

19. ledna 2006 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná v pondělí dne 20. března 2006 včasné dovolání. Dovoláním napadá výrok rozsudku, kterým bylo žalované uloženo uveřejnit omluvu soudem určeného znění. S odkazem na formulaci výroku rozsudku a uvedené poučení v rozsudku dovozuje žalovaná přípustnost dovolání

z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Z opatrnosti však současně odkazuje i na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam v těchto otázkách:

- zda ze skutečnosti, že žalobce byl v době uveřejnění článku evidován jako osoba uvedená v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb., lze dovodit oprávněnost uveřejnění informace, že žalobce byl agentem StB a že spolupracoval s komunistickou tajnou policií,

- zda uložení povinnosti zveřejnit omluvu je v případě, kdy žalovaná plnila svou informační povinnost a v průběhu celé kauzy informovala bezprostředně

i o výsledku sporu vedeného žalobcem s Českou republikou-Ministerstvem vnitra ČR o určení neoprávněnosti evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. je vhodným, resp. přiměřeným morálním zadostiučiněním.

Dovolatelka namítá, že při střetu práva na svobodu projevu a práva na informace na straně jedné a práva na ochranu osobnosti na straně druhé byla v obou případech dána nedůvodně přednost právu na ochranu osobnosti a věc tedy byla nesprávně právně posouzena, tedy v rozporu s hmotným právem. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Dovolání dále obsahuje poukaz na to, že osvědčení vydávané Ministerstvem vnitra podle zákona č. 451/1991 Sb. je veřejnou listinou a jako takové potvrzuje, není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v něm osvědčeno. Osvědčuje tedy existenci nebo neexistenci jemu známých skutečností vyplývajících z podkladových materiálů obsažených v registru svazků bývalé Stb, tedy v daném případě, že žalobce byl spolupracovníkem StB v uvedené formě. V této souvislosti odkazuje žalovaná na zřejmý záměr zákonodárce při koncepci výše uvedeného zákona, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích, dále na důvodovou zprávu a odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl ÚS 9/09. Upozorňuje také, že oba soudy se ani nezabývaly otázkou, zda funkce děkana Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity v B. je funkcí podle ustanovení § 1 zákona č. 451/1991 Sb.

Z výše uvedených důvodů žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v části napadené dovoláním zrušil a dále rozhodl podle ustanovení

§ 243b odst. 3 o.s.ř.



K podanému dovolání se žalobce nevyjádřil.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými

i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.

Pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím

ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně, zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (obdobně srovnej R.č. 52/1999 uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

V souzeném případě odvolací soud sice formálně vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně změnil podle ustanovení § 220 o.s.ř., po obsahové stránce však dovoláním napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, když práva a povinnosti účastníků právního vztahu u tohoto výroku posoudil identicky se soudem prvního stupně. Přípustnost dovolání tak v této věci nemůže být založena ustanovením

§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud však má zato, že v označené věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadený rozsudek je třeba kvalifikovat jako rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) při řešení otázky možného dotčení práv tzv. pozitivně lustrované osoby redakčním zpracováním této informace se závěrem, že šlo o spolupracovníka StB konkrétní kategorie, resp. že takováto osoba spolupracovala s komunistickou tajnou policií.

Dovolací soud pak uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal

v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout

i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Pokud předmětné dovolání dále vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 odst. o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno

od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení).

Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah

do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.

Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález

sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem

na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi. Takto je nutno interpretovat

i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 7. 1995, Cdon 24/95), podle něhož "samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti." To

v kontextu těchto úvah znamená, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv. K takovému zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením osobnostní sféry existuje příčinná souvislost a jestliže tento zásah

v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již

v demokratické společnosti nelze tolerovat.

Zde je nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se

v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením. Nelze přitom bez dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do osobnostních práv dotčených osob. V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).

Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad vycházel, přičemž z obsahu dotčeného článku dospěl k závěru, že předmětná skutková tvrzení je třeba považovat za způsobilá dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti, a tento svůj závěr též přesvědčivě zdůvodnil.

Přijetí zákona č. 451/1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech (dále jen lustrační zákon ) vyvolal

(a ve své podstatě stále vyvolává) celou řadu kritických připomínek (obsažených např.

i ve zprávě příslušné komise Rady Evropy) především, že tato úprava spojuje vznik nepříznivých následků již se samotným tímto zákonem bez soudního řízení (kdy při tomto mimosoudním postihu není mimo jiné zabezpečena možnost posuzování individuálního jedince a motivaci jeho chování, není zajištěno posouzení případu podle konkrétních archivních materiálů, při vědomí rozdílnosti jednotlivých kauz, apod.). V souvislosti s přijetím lustračního zákona vstoupila do popředí problematika osobnostní ochrany těch občanů, na které se lustrační zákon vztahuje. Soudem projednávané lustrační spory se zaměřují na případy občanů, kteří byli označeni jako osoby, na něž se vztahuje § 2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona. V této souvislosti je poukazováno na to, že vlastní spolupráce s StB měla již ve svém základě povahu konspirativního utajení. Toto specifikum vedlo od samého počátku k úvahám, že ani údaje v materiálech StB nemusí být vždy přesné a hodnověrné, protože mohou být v některých případech podřízeny bezprostředním požadavkům agenturní práce, takže v těchto materiálech mohou být evidováni i občané, kteří s StB neměli nic společného. V průběhu doby se v některých soudních sporech nepřesnost, resp. nesprávnost těchto údajů prokázána (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka, Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., 2004, str. 384).

Jestliže sporný článek podával informaci, že pozitivní lustrační osvědčení žalobce potvrzovalo, že spolupracoval s komunistickou tajnou policií, pak toto tvrzení nelze s ohledem na vyložené pokládat za přiléhavé, když sama evidence konkrétní fyzické osoby v materiálech bývalé StB ještě nemusela znamenat, že takováto osoba skutečně také s touto represivní složkou spolupracovala. Potud není důvodu v souzeném případě považovat dotčené tvrzení ani za přípustné zjednodušení ze strany tisku při informování veřejnosti. Ostatně následně byla prokázána neoprávněnost evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení § 2 odst. 1 lustračního zákona.

S ohledem na popsaný rozdíl mezi tvrzením, že konkrétní fyzická osoba byla evidována jako spolupracovník StB a tvrzením, že taková osoba s StB spolupracovala, nemohlo na důvodnosti závěrů odvolacího soudu změnit nic ani to, pokud žalovaná později sama informovala veřejnost o tom, že žalobci bylo vydáno lustrační osvědčení neoprávněně.

Za tohoto stavu z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že dospěl

k odůvodněnému závěru, že v dané věci je třeba považovat uplatněný nárok

za opodstatněný, přičemž soud tento svůj závěr též přesvědčivě zdůvodnil.

Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je nutno z uvedených důvodů pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalované v této věci bylo zamítnuto, avšak žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. září 2006

JUDr. Pavel Pavlík, v.r.

předseda senátu