30 Cdo 149/2010
Datum rozhodnutí: 06.09.2011
Dotčené předpisy: § 19b odst. 3 obč. zák.




30 Cdo 149/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D., v právní věci žalobce České republiky Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská č. 15 (jako právního nástupce bývalé České konsolidační agentury, se sídlem v Praze 7, Janovského náměstí č. 438/2, IČO 70109966), zastoupeného JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Náměstí 14. října č. 3, proti žalovanému A. S. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská č. 577/33, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 149/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2007, č.j. 3 Cmo 156/2007-88, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2007, č.j. 3 Cmo 156/2007-88, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2007, č.j. 19 Cm 149/2004-66, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. ledna 2007, č.j. 19 Cm 149/2004-66, uložil s přihlédnutím k ustanovení § 19b odst. 2 a 3 občanského zákoníku (nedopatřením uvedeno § 19b odst. 2 a 3 obchodního zákoníku) žalovanému zajistit na vlastní náklady v celostátních denících MF DNES a Hospodářské noviny uveřejnění omluvy v článku o rozměrech nejméně 10x10 cm ve znění: .A. S., se omlouvá České konsolidační agentuře za šíření nepravdivých tvrzení, že v ČKA tečou peníze bokem některým lidem, kteří se podílejí na prodeji těchto pohledávek a jediným důvodem míchání špatných a dobrých úvěrů do dobrých je, aby se to celý zamlželo, a aby v ČKA byl prostor pro korupční prostředí. Tato tvrzení byla zveřejněna v souvislosti s prodejem pohledávek České konsolidační agentury společnosti EC GROUP, a.s., které byly uveřejněny v pořadu ČT 1 Fakta, příspěvku Zlatá vejce dne 6. října 2003. ; současně zamítl požadavek na úhradu finančního zadostiučinění ve výši 1,000.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2007, č.j. 3 Cmo 156/2007-88, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně učinil pro své rozhodnutí skutková zjištění v potřebném rozsahu, přičemž z nich vyvodil odpovídající právní závěry. Připomněl, že úkolem soudů bylo posoudit, zda konkrétním vytýkaným jednáním žalovaný neoprávněně zasáhl do dobré pověsti původního žalobce (dále již jen žalobce ), tedy zda jednání žalovaného bylo objektivně způsobilé snížit vážnost žalobce. Tvrzeným zásahem bylo žalovaným veřejně učiněné sdělení v televizním pořadu, v němž se vyjádřil k činnosti žalobce při prodeji pohledávek. Odvolací soud uvedl, že: j e třeba výroky žalovaného posuzovat v kontextu všech okolností, za nichž byly proneseny. Pokud se tomu tak stalo v rámci televizního pořadu věnovaného problematice činnosti žalobce, přičemž žalovaný nikoliv nezúčastněně (jak sám uvedl, byly v bloku pohledávek dvě pohledávky za společností Česká správa nemovitostí, a.s., a žalovaný byl s ohledem na své zkušenosti s postupem žalobce redaktorem požádán o názor na okolnosti prodeje pohledávek)v souvislosti s činností žalobce uvedl tvrzení, z nichž nelze dovodit nic jiného, než že je přesvědčen o tom, že někteří zaměstnanci původního žalobce či jiné osoby v právním vztahu k žalobci při prodeji pohledávek jednají korupčně, a že právě blokový prodej pohledávek, při kterém jsou nabízeny k prodeji společně pohledávky více a méně rizikové a dobytné, vytváří korupční prostředí, pak nelze hodnotit jednání žalovaného jako vyslovení pouhého hodnotového soudu, který odráží osobní názor, ale jako tvrzení skutečnosti . . Odvolací soud dále konstatoval, že: Byť je nesporné, že činnost žalobce byla předmětem veřejné kritické diskuse, nebylo prokázáno, že by se zaměstnanci žalobce korupčního jednání při prodeji pohledávek dopustili. Pak je ovšem zřejmé, že předmětnými výroky žalovaného utrpěla vážnost žalobce. Žalovaný tak neoprávněně zasáhl do jeho dobré pověsti. Rozhodující je to, zda objektivně posouzeno vnímáním veřejnosti takové jednání může či nemůže být neoprávněným zásahem, který by byl objektivně způsobilým přivodit újmu (snížit vážnost žalobce). Neoprávněnost zásahu do dobré pověsti žalobce je dána i z hlediska postavení žalobce v hospodářské soutěži, neboť je třeba souhlasit s žalobcem, že jednak trh s pohledávkami státu není vyhrazen pouze žalobci, účastní se ho i jiné subjekty, a správa a prodej majetku státu není jediným předmětem činnosti žalobce. Dopad jednání žalovaného přitom nelze posuzovat odděleně od dalších činností žalobce, které vykonává v rámci zapsaného předmětu činnosti. Za popsané situace se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že forma reparace nemajetkové újmy omluvou je zcela dostačující.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalovanému dne 2. listopadu 2007 a týž den nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 18. prosince 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a fakticky se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., takže rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Uvádí především, že soudy obou stupňů zcela pominuly některé jeho zásadní argumenty a svá rozhodnutí řádně neodůvodnily, zejména pokud jde o podstatu a intenzitu údajného zásahu do práv žalobce, a pokud jde o možné následky tohoto tvrzeného zásahu. Především nedostatečně a nesprávně vyřešily otázku hranice mezi skutkovým tvrzením a hodnotovým soudem, nezasadily výrok žalovaného do kontextu událostí doby, kdy byly výroky proneseny, přičemž též došlo ke zkreslení výroku žalovaného v textu omluvy, oproti jeho skutečnému vyjádření. Dovolatel uzavírá, že jednoznačným cílem jeho výroku ve spojení s kritickou veřejnou debatou, bylo uvést ve známost vlastní názory a jednalo se tak o hodnotový soud (a nikoliv tedy o skutkové tvrzení, jak uzavřel odvolací soud). Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, který navrhl jeho zamítnutí jako zcela nedůvodné a požádal o přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení.
Usnesením ze dne 8. prosince 2009, č.j. 19 Cm 149/2004-113 bylo s ohledem na skutečnost, že podle ustanovení § 20 zákona č. 239/2001 Sb. dnem 31. prosince 2007 Česká konsolidační agentura zanikla bez likvidace, přičemž jejím právním nástupcem je Česká republika, za niž jedná Ministerstvo financí, rozhodnuto podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o.s.ř., že v řízení bude dále pokračováno jako s žalobcem s Českou republikou Ministerstvem financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. Zbylo proto posoudit, zda přípustnost dovolání není založena naplněním předpokladů vycházejících z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, kdy určujícím je závěr, zda rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je zásadně spjata toliko s dovolacím důvodem ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Naproti tomu, pokud by dovolání vycházelo (mimo jiné též) z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. (jak je tomu dílčím způsobem i v daném případě), nemohlo by k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006).
Z obsahu napadeného rozhodnutí se pak podává, že odvolací soud na věc sice správně aplikoval ustanovení § 19b odst. 2 a 3 obč. zák., avšak do všech důsledků je správně nevyložil. Je proto třeba toto rozhodnutí klasifikovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., takže tato okolnost ve věci zakládá přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolací soud proto současně dále uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze pokládat za správné, takže podané dovolání je v tomto smyslu důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak ze spisu nevyplývá, že by jimi bylo řízení poznamenáno.
Podle ustanovení § 19b občanského soudního řádu (dále jen obč. zák. ) při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích (odst. 2). Odstavec 2 (zmíněného ustanovení) platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby (odst. 3 citovaného ustanovení ).
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby je v zásadně každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp.zn. 28 Cdo 1375/2002).
V souladu s obecně uznávanou presumpcí poctivosti jednání subjektů práva se předpokládá, že právnická osoba má dobrou pověst do té doby, dokud není proveden úspěšně důkaz opaku. Z toho lze usuzovat, že obdobně je hodnocena i neoprávněnost zásahu do dobré pověsti právnické osoby. Dobrou pověst má právnická osoba od svého vzniku po celou dobu trvání její existence. Má osobní povahu, sleduje osud právnické osoby a přechází s podstatou právnické osoby na právního nástupce (srovnej např. Kolektiv: Komentář k Zákonu Občanský zákoník, KWK-Komentáře Wolters Kluver ČR, a.s., 2009)
Dobrou pověst právnické osoby (která je podnikatelem) je třeba hodnotit zejména podle jejího chování v obchodních vztazích. Pokud (např.) neplnila svoje závazky v uvedených vztazích řádně a včas, popřípadě pouze výjimečně dostála včas svým povinnostem, nelze dospět k závěru, že by požívala dobré pověsti. Podobný je i názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 30 Cdo 842/2004, který konstatoval, že úroveň pověsti právnické osoby je v řízení o ochranu této pověsti třeba posoudit především podle chování právnické osoby, která je podnikatelem, v obchodních vztazích. V případě zásahu do dobré pověsti právnické osoby lze požadovat mimo jiné i satisfakci, a to i v peněžní formě (viz např. též rozhodnutí Nejvyšší soud ČR ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 630/99).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti právnické osoby podle § 19b odst. 3 obč. zák. musí být (obdobně jako je tomu v případě ochrany osobnosti fyzických osob podle ustanovení § 11 násl. obč. zák., neboť tímto způsobem je právnickým osobám poskytnuta v oboru soukromého práva ochrana blížící se ochraně práv fyzických osob na ochranu jejich osobnosti obdobně srovnej např. Švestka, Jehlička, Škárová, Spáčil a kol.: Občanský zákoník, komentář, 10. vydání , C.H.BECK 2006, str. 179) jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu upínající se k porušení práva právnické osoby na dobrou pověst, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu.
Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za újmu na pověsti právnické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah proti ní skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou právnickou osobu.
Bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda jsou situaci přiměřené. Při zkoumání této otázky bylo třeba v prvé řadě odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší.
Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že pravdivá informace nezasahuje do posuzovaného práva právnické osoby, pokud tento údaj není např. podán tak, že zkresluje skutečnost.
Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do práv právnické osoby je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož v těchto případech k zásahu do práva sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí automaticky znamenat neoprávněný zásah; takový zásah je dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti tolerovat nelze (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04, resp. dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2007, č.j. 30 Cdo 2951/2006- 137).
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") je zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení práva na dobrou pověst právnické osoby, a to právě v kontextu se svobodou projevu, resp. s právem kritiky a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany). Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi (analogicky srovnej např. nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. září 2006, č.j. 30 Cdo 1490/2006-89).
Ústavní soud ve zmíněném nálezu především připomíná, že k problematice svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro informace" nebo myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické společnosti.
Protože žalovaný sporné výroky pronesl v pořadu televize věnovaném problematice činnosti žalobce, lze uvést jako exkurs do relativně příbuzné problematiky, že ústavní soud v citovaném nálezu uvedl, že tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk ( ale dlužno podotknout, že tyto úvahy jsou nepochybně platné současně i pro ostatní veřejné sdělovací prostředky - dále jen tisk ). Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci Lingens proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Uvedl dále, že judikatura ESLP slouží Ústavnímu soudu jako inspirativní zdroj pro jeho rozhodování. Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se přihlásila k principu materiálního právního státu. Pro demokracii, chápanou jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací, myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost zásobena všemi dostupnými fakty nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické společnosti.
Jinak řečeno, Český právní řád zaručuje v článku 17 Listiny základních práv a svobod v rámci svobody projevu a vyjadřování názorů jakýmkoliv způsobem (slovem, písmem, tiskem, obrazem, karikaturou či jinak) každému i právo na kritiku. Kritika jako součást svobody projevu i široké veřejné informovanosti tak tvoří významný nástroj míry a kvality demokracie ve společnosti. Výkon práva na kritiku je jedním z důležitých předpokladů pro vytváření celkového ovzduší vysoké náročnosti ve společnosti, pro potřebnou konfrontaci názorů, soutěživost, informovanost, pro nesmiřitelnost k negativním společenským jevům a nešvarům, apod., tedy pro všestranný svobodný rozvoj osobnosti fyzické osoby, právě tak jako pro rozvoj demokracie v celé společnosti. Na druhé straně však stejně platí, že i svoboda projevu, včetně svobody pronášet kritiku (tj. hodnotící úsudky, které mají nutně vždy subjektivní povahu) mají v demokratické společnosti své meze (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol. Ochrana osobnosti Linde Praha, a.s., 2004, str. 159).
Aplikováno na posuzovaný případ uplatněného nároku podle ustanovení § 19b odst. 3 obč.zák. z dosavadního průběhu řízení vyplývá, že žalovaný byl v pořadu veřejného sdělovacího prostředku požádán o názor na otázku obecného zájmu, o níž probíhala již zmíněná kritická diskuse, přičemž žalovaný této výzvě vyhověl (tuto skutečnost ostatně odvolací soud sám též zmiňuje v odůvodnění napadeného rozsudku). Je nepochybné, že vyjádření žalovaného bylo ve vztahu k žalobci kritické, nicméně odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) nevysvětlil v čem žalovaný případně vybočil z ústavně zaručeného práva svobody projevu, resp. práva na kritiku. Též závěry odvolacího soudu hodnotící projev žalovaného jako skutkové tvrzení, ač svým charakterem je ve své podstatě nepochybně hodnotovým soudem proneseným v rámci kritiky žalobce, se nejeví dovolacímu soudu jako přesvědčivé a odpovídající skutečnosti. Přitom je třeba připomenout, že právem přípustná (oprávněná) kritika předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze věcné a konkrétní kritiky a dále, že je přiměřená (odpovídající) co do obsahu, formy i místa, tj., že nevybočuje z mezí nutných k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného (legitimního) účelu. Za věcnou kritiku lze považovat kritiku, která vychází z pravdivých výchozích podkladů (premis) a která z nich zároveň logicky dovozuje odpovídající hodnotící úsudky závěry (konkluze). Kritika je pak konkrétní, při které potřebné výchozí podklady tvoří konkrétně uvedené skutečnosti. V souzeném případě je zřejmé, že takovýmto podkladem, který činí předmětnou kritiku konkrétní, je poukaz žalovaného na míchání dobrých úvěrů do špatných (pro což žalovaný neshledává žádné důvody), z čehož pak usuzuje na některá tvrzená nestandardní jednání uvnitř struktury žalobce.
Ač tedy lze uzavřít, že do dobré pověsti žalobce bylo sice žalovaným zasaženo, stranou pozornosti odvolacího soudu však fakticky zůstalo, zda se jednalo o zásah neoprávněný, či naopak oprávněný.
Z napadeného rozsudku tedy vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování vyloženým předpokladům vyplývajícím z ustanovení § 19b odst. 3 obč. zák. plně nedostál, takže je naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.. Proto byl tento rozsudek jako nesprávný podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o.s.ř., bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), zrušen. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem, o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. září 2011
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu