30 Cdo 1476/2016
Datum rozhodnutí: 04.04.2017
Dotčené předpisy: čl. 5 předpisu č. 209/1992Sb., § 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006, § 9 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění do 26.04.2006, § 12 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 11 odst. 3 předpisu č. 141/1961Sb. ve znění do 31.12.2013, § 237 o. s. ř., § 61 předpisu č. 141/1961Sb.



30 Cdo 1476/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce E. Y. M. , zastoupeného Mgr. Ditou Křápkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Lipová 727/5a, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 4 315 290 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 95/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 19 Co 399/2015-60, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 19 Co 399/2015-60, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2015, č. j. 31 C 95/2014-40, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované stanovena povinnost zaplatit žalobci částku 4 315 290 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 21. 11. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítnuta žaloba, aby žalované bylo uloženo napsat žalobci omluvu specifikovaného znění (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy takto rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zadostiučinění ve výši 2 500 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného v prvém stupni u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 148/2003, náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 630 500 Kč a náhrady škody ve výši 184 790 Kč způsobených žalobci vazbou vykonanou v rámci trestního stíhání a omluvy za nemajetkovou újmu mu způsobenou nezákonným trestním stíháním, vazbou a nepřiměřenou délkou trestního stíhání.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která považoval za spolehlivá a úplná. Žalobce byl obviněn ze spáchání trestného činu účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, kuplířství podle § 204 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona a obchodování se ženami podle § 246 odst. 1,2 písm. a) a c) trestního zákona. Žalobce byl ve vazbě od 29. 5. 2002 do 20. 5. 2005. Žalobce byl v průběhu trestního řízení zastoupen advokátem. Usnesením okresního soudu ze dne 15. 1. 2013, č. j. 6 T 148/2003-9693, bylo rozhodnuto, že žalobce je účasten amnestie za použití § 321 odst. 1 a § 223 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a jeho trestní stíhání bylo zastaveno. Žalobce byl poučen, že prohlásí-li do 3 dnů od oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání, že na projednání věci trvá, v trestním stíhání bude pokračováno. Ke stížnosti státního zástupce okresní soud znovu rozhodl dne 27. 3. 2014 (č. j. 6 T 148/2003-9761) tak, že původní usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil a znovu rozhodl o zastavení trestního stíhání. Žalobce netrval na pokračování trestního stíhání.
Odvolací soud se ztotožnil též s právními závěry, na základě nichž rozhodl soud prvního stupně. Není sporu o tom, že na žalobcem požadované dílčí nároky na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě a náhradu za ztrátu na výdělku se vztahuje výluka uvedená v § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť na případ dopadla amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 publikovaná pod č. 1/2013 Sb. V souladu s čl. II. této amnestie bylo nařízeno zastavení pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. 1. 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Z ústavního aktu prezidenta republiky bez dalšího vyplývá, že jeho cílem bylo ukončit (u označených trestných činů) ta trestní stíhání, jejichž délka přesahuje hranici 8 let. K zastavení trestního stíhání žalobce tak došlo výlučně z důvodu jeho nepřiměřené délky a lze je považovat za dostatečnou kompenzaci jinak nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání. Žalobce přitom (lhostejno z jakých důvodů) neprohlásil, že na projednání své trestní věci trvá, aby účinky aktu prezidenta odklidil . Úplné zastavení trestního stíhání žalobce v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 je třeba považovat za plně dostačující kompenzaci jeho dlouhotrvajícího trestního stíhání, což vylučuje, aby byl žalobce finančně odškodněn. Důvodným nelze shledat ani požadavek na omluvu, neboť stát ve vztahu k žalobci uznal svoji chybu a projevil svoji vstřícnou vůli tím, že zastavil jeho trestní stíhání právě proto, že příliš dlouho trvalo.
Žalobce proti rozsudku odvolacího soudu (v celém rozsahu) podal dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že má být řešena otázka hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud řešena (ustanovení § 12 odst. 1 písm. b] zákona č. 82/1998 Sb.), tj. výluka z odškodňování pro amnestii, a má být vyřešena otázka hmotného práva rozdílně od judikatury Nejvyššího soudu, např. Cpjn 206/2010, 30 Cdo 2310/2012, respektive tato otázka nebyla dovolacím řízení řešena. Žalobce dále uvádí, že soudy nesprávně aplikovaly § 12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., neboť měly přímo aplikovat čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 9 odst. 5 zákona č. 120/1976 Sb. o Mezinárodním paktu o občanských a lidských právech (pozn. správně se nejedná o zákon, leč o vyhlášku ministerstva zahraničních věcí o Mezinárodním paktu o občanských a politických právech a Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech) a měly zohlednit konkrétní případ žalobce ve spojitosti s okolnostmi doručení usnesení o amnestii žalobci. Dle názoru žalobce je nepochybné, že jeho zatčení a věznění bylo nezákonné, když trestní stíhání bylo zastaveno, byť z důvodu amnestie. Žalobce dále uvádí, že na projednání věci netrval s ohledem na 11 let trvající řízení, které jej psychicky zcela vyčerpalo. Krom toho bylo usnesení doručováno do Bulharska, a žalobce tak neměl v době tří dnů možnost zjistit dosah (ne)podání návrhu na pokračování v trestním řízení. Ustanovení § 10 zákona č. 82/1998 Sb., žalobce považuje za protiústavní a rozporné s úmluvami, pakty a Listinou, a mělo by být tedy Ústavním soudem zrušeno. V rozporu s právem na spravedlivý proces je rovněž § 11 odst. 1 a 4 (zřejmě žalobce myslí § 11 odst. 1 a 4 zákona č. 141/1961 Sb. zákona o trestním řízení soudním [trestní řád]), jelikož třídenní lhůta od oznámení, která běží i po dobu pracovního volna, neumožňuje projednat věc s osobou práva znalou, která by vysvětlila veškeré důsledky nepodání návrhu na pokračování v řízení. Dle žalobce došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny, neboť obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby. Dále žalobce poukazuje na čl. 40 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, v nichž je zakotvena presumpce neviny, a dovozuje, že soudy měly prejudiciálně posoudit otázku jeho viny. V dovolání je dále namítáno, že v této konkrétní věci soudy neměly vycházet z judikatury Nejvyššího soudu (Cpjn 206/2010 a 30 Cdo 2310/2012), neboť se nevztahuje na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního stíhání v důsledku amnestie, ale souvisí s otázkou uložení trestu v případech, kdy trestní stíhání trvalo nepřiměřeně dlouho. Účast na amnestii nelze považovat za zmírnění trestu, které by odůvodňovalo odmítnutí poskytnutí zadostiučinění. Zmírnění trestu jako satisfakce je v moci soudní, kdežto amnestie je poskytována mocí výkonnou. Jestliže je trestní stíhání zastaveno na základě amnestie, nejedná se o zmírnění trestu, jelikož není jisté, zda obžalovaný byl či nebyl vinen. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky stanovené v § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje též náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 lze považovat za zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání, neboť uvedenou otázku soud vyřešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015), a žalobce v dovolání nepřednáší jakoukoliv argumentaci, jež by mohla vést k přehodnocení tam uvedených závěrů.
Stejně tak dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení otázky aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako OdpŠk ), a užití jeho ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) za situace, jestliže se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy způsobené vazbou, o níž bylo rozhodnuto před účinností zákona č. 160/2006 Sb., neboť daná otázka je též judikatorně vyřešená.
Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, výslovně uvedl, že: [s]pecifickým případem je situace, kdy je národní úprava stran odpovědnosti státu za újmu (majetkovou i nemajetkovou) způsobenou poškozenému širší, než čl. 5 odst. 1 Úmluvy, kupříkladu, kdy se původně zákonné omezení svobody, viděno optikou národní úpravy, stává nezákonným až v důsledku specifického institutu národního práva. Takovou situaci je způsobilý založit např. § 9 OdpŠk v případě, kdy se původně zákonná vazba, která nepředstavuje porušení čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, stává nezákonnou až v důsledku zproštění obžaloby, čímž je založena odpovědnost státu za újmu obviněnému vykonanou vazbou způsobenou. Protože v takovém případě rozhodnutí o vazbě sdílí režim judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu v tom, že rozhodnutí o vazbě nemělo být vůbec vydáno, respektive je nezákonné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90), nezbývá, než uzavřít, že rozhodnutím o vazbě došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008).
Výjimkou jsou situace, kdy by podle českého práva nárok na odškodnění újmy způsobené nezákonnou vazbou nevznikl, a to v době před 27. 4. 2006 ani ve vztahu k majetkové újmě. Ty jsou vyjádřeny v § 12 zák. č. 82/1998 Sb., podle kterého
1) Právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. 2) Právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu.
Uvedené případy nezakládají odpovědnost státu za újmu způsobenou vazbou, a nejsou proto způsobilé ve světle národního práva ani založit nezákonnost vazby ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy.
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud postupoval souladně s judikaturou dovolacího soudu, jestliže aplikoval ustanovení § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk i za situace, kdy se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené vazbou, o níž bylo rozhodnuto před účinností zákona č. 160/2006 Sb.
Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2603/07, konstatoval, že: [v] systému právní ochrany základních práv a svobod jsou podmínky zbavení osobní svobody zakotveny v článku 8 Listiny, čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 5 Úmluvy. Z uvedených ustanovení nejúčinnější ochranu osobní svobody poskytuje Úmluva. Listina a Pakt se totiž omezují na formulaci, že osobní svobody lze zbavit jen na základě zákona, resp. z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Úmluva důvody a podmínky zbavení svobody vyčerpávajícím způsobem sama upravuje. Zákonná úprava tak může jen poskytnout více záruk, případně nepřipustit zbavení osobní svobody tam, kde to Úmluva připouští (čl. 53 Úmluvy). Právo na svobodu není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných Úmluvou (přirozeně též Paktem, Listinou a zákonem) taxativně stanovených případech a při dodržení procesních záruk. Jelikož dle uvedeného poskytuje čl. 5 Úmluvy účinnější právní ochranu oproti čl. 9 Paktu i čl. 8 Listiny, a vzhledem k okolnosti, že ani Úmluva a její čl. 5 nezakládá právo žalobce na náhradu jím požadované újmy, je lichá též v dovolání obsažená námitka, že soudy měly aplikovat přímo ustanovení Listiny či Paktu. Patří také dodat, že žalobce v řízení netvrdil, že by v souvislosti s vazbou došlo ke konkrétnímu porušení práv vyplývajících z Úmluvy či Paktu, nýbrž pouze žádal o odškodnění újmy z důvodu, že byl podroben vazbě a že proti němu vedené trestní stíhání bylo zastaveno. Takto tvrzenou újmu nahradit dle uvedených mezinárodních smluv nelze, neboť tyto nepřiznávají právo na odškodnění za dané situace. Pokud žalobce namítal, že mu újma měla být nahrazena pomocí přímé aplikace čl. 36 odst. 3 Listiny, nelze této námitce přisvědčit, neboť judikatura je ustálena v závěru, že uvedený článek není přímo aplikovatelný.
Namítá-li žalobce, že mu specifické podmínky neumožnily v třídenní lhůtě prohlásit, že na projednání věci trvá, pročež civilní soudy měly prejudiciálně vyřešit otázku jeho viny, nelze ani s touto argumentací souhlasit. Právní norma, jež vylučuje odpovědnost státu pro případ, že byl trestný čin amnestován, nepředpokládá zkoumání viny za trestný čin v rámci civilního řízení. Reflektována je skutečnost, že obviněný z trestného činu, na nějž dopadají účinky amnestie, může trvat na projednání věci a dosáhnout zprošťujícího rozhodnutí soudu. V rámci odškodňovacího řízení soudy o vině za trestný čin rozhodovat nemohou již z důvodu, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je meritorním způsobem skončení věci, a další rozhodování soudu o téže věci by bylo v rozporu se zásadou ne bis in idem .
Poukazuje-li žalobce na okolnosti, jež mu měly ztížit (či vyloučit) možnost prohlásit ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako trestní řád ), že na projednání věci trvá, měl tyto okolnosti uvést společně s žádostí o navrácení lhůty podle § 61 trestního řádu, kterou bylo možné podat i ve vztahu k uvedené zmeškané lhůtě (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013. s. 676).
Dovolací soud nepopírá, že lhůta dle § 11 odst. 3 trestního řádu je poměrně krátká, odpovídající předpokladu, že zastavení trestního stíhání je zásadně rozhodnutím ve prospěch obviněného. Se žalobcovým názorem, že by daná lhůta byla rozpornou s čl. 40 odst. 3 Listiny, dle nějž má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, ovšem dovolací soud nesouhlasí. Jak již bylo uvedeno výše, zastavení trestního stíhání je meritorním vyřízením věci, po němž již obviněný nemůže být pro týž skutek opětovně stíhán. Dojde-li k zastavení trestního stíhání, je tímto dosaženo cíle obhajoby. Rovněž zmocnění obhájce, nebylo-li vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání (viz § 41 odst. 5 trestního řádu). Prohlásí-li obviněný dle § 11 odst. 3 trestního řádu, že na projednání věci trvá, využije takto svého práva v trestním řízení, o úkon obhajoby v pravém slova smyslu se nejedná. Obviněný tímto způsobem sice může dosáhnout rozhodnutí, jež je pro něj příznivější, na stranu druhou si ovšem takto může přivodit následky nepříznivé, tj. zejména vydání rozhodnutí, jímž bude uznán vinným, a vedle toho mu může být uloženo ochranné opatření a povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 1999, sp. zn. 8 To 814/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, svazek 6, č.35/2000).
Dovolací soud pro úplnost uvádí, že neshledává § 10 OdpŠk v čemkoliv rozporným s Úmluvou, Paktem, Listinou či Ústavou. Dovolání rovněž neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci v tomto ohledu, jíž by se bylo možno zabývat.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobce a Nejvyšší soud tedy podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 4. 4. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu