30 Cdo 147/2014
Datum rozhodnutí: 16.07.2014
Dotčené předpisy: § 322 o. s. ř., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 147/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka exekuční věci oprávněné České spořitelny a. s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti povinnému R. V., zastoupenému JUDr. Petrem Kožíškem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 4, pro 1.816.249,86 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 26 EXE 2154/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. září 2013, č. j. 12 Co 389/2013-174, 12Co 390/2013 ve znění opravného usnesení ze dne 31. října 2013, č. j. 12 Co 389/2013, 12Co 390/2013-180, takto:

Dovolání se odmítá .
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 31. 8. 2012, č. j. 26 EXE 2154/2012-13, nařídil k uspokojení pohledávky oprávněné podle vykonatelného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 42 Cm 25/2010, ve spojení s rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 42 Cm 25/2010, a rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 9 Cmo 380/2010, exekuci, jejímž provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítku, Exekutorský úřad Plzeň město.
Usnesením ze dne 5. 6. 2013, č. j. 26 EXE 2154/2012-99 okresní soud zamítl návrh povinného na odklad provedení exekuce s odůvodněním, že nelze očekávat zastavení exekuce, a proto nejsou splněny podmínky dle ustanovení § 266 odst. 2 o. s. ř.
Usnesením ze dne 17. 6. 2013, č. j. 26 EXE 2154/2012-119, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 7. 2013, č. j. 26 EXE 2154/2012-138, okresní soud dále zamítl návrh povinného na zastavení exekuce s odůvodněním, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost a zákonnost exekučního titulu. Uvedl, že jednání oprávněné, která nepřistoupila na změnu splatnosti pohledávky, není v rozporu se zákonem ani dobrými mravy. V provádění exekuce zákonem stanoveným způsobem nelze spatřovat jednání, které by nepřiměřeně zasahovalo do osobní sféry povinného a jeho rodiny.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím obě usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že podmínky pro odklad provedení exekuce a zastaveni exekuce dle ustanovení § 266 a § 268 o. s. ř. dány nejsou. Skutečnost, že se povinný dostal do složité životní situace, ani to, že sám vychovává dvě nezletilé děti, není důvodem pro zastavení exekuce. Soud dále uzavřel, že odkaz na dobré mravy není v exekučním řízení na místě. Je v kompetenci pověřeného soudního exekutora rozhodnout o tom, jakým ze zákonem stanovených způsobů bude exekuce provedena, přičemž není povinen ani oprávněn přihlížet k situaci povinného.
Usnesení odvolacího soudu ve výroku, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, napadl povinný dovoláním. Podle jeho názoru napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, zda ve vztahu k ust. § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je dán důvod pro zastavení exekuce s odkazem na skutečnost, že exekucí jsou zasaženy děti povinného a dále z důvodu, že se nepřiměřeným způsobem zasahuje do osobnostní sféry povinného a jeho blízkých . Dále právní otázkou je otázka, zda je dán důvod pro zastavení exekuce ohledně konkrétních majetkových hodnot, pokud zákon s nimi počítá jako s věcmi nezbytnými pro fungování povinného a jeho blízkých, jak toto stanoví ust. § 322 o. s. ř. .
Povinný uvedl, že se dostal do traumatické situace v dobré víře v solidní jednání a dodržování dohodnutých podmínek při poskytování úvěrů . Exekuční titul byl založen na základě úpadku Union banky, a.s., na jejíž majetek byl vyhlášen následný konkurs. To mělo vliv na do té doby vydělané a investované prostředky povinného . Povinný má za to, že již jednou byl připraven rozhodnutím soudu o svůj majetek a v této věci v důsledku proběhlého konkursu je podruhé postižen exekucí jeho majetek. V tomto ohledu shledává porušení zásady ne bis in idem. Připomněl, že exekučním příkazem k prodeji nemovitostí (č. l. 80) byl postižen mimo jiné dům č. p. 1 na pozemku st. p. č. 53 nacházející se v katastrálním území F., v obci N., prodejem této nemovitosti by přišel o střechu nad hlavou povinný i jeho děti. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Oprávněná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem vytýčené otázky již byly dovolacím soudem řešeny.
Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 19. července 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006, uvedl: Ačkoli ustanovení § 322 o. s. ř. vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit ze zřetele, že tato ochrana je limitována tím, o co v tomto řízení především jde, totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo povinnému uloženo exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2004, pod č. 62). Ustanovení § 322 o. s. ř. je proto třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost. To platí i pro nemovitosti; byt by byl takovou věcí kupříkladu tehdy, jestliže by jeho jedinečné stavebně technické uspořádání dané specifickým tělesným postižením povinného neumožňovalo přestěhování povinného do jiného - stejně nezařízeného - bytu (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 508/2004, dále usnesení ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 755/2013)). Nemovitost tak lze, byť slouží k uspokojování bytových potřeb povinného a jeho dětí, výkonem rozhodnutí (exekucí) postihnout.
Nejvyšší soud tak postupoval podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. a dovolání odmítl.
O nákladech řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. července 2014

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu