30 Cdo 1467/2010
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 49a obč. zák.




30 Cdo 1467/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově, pod sp. zn. 7 C 110/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2009, č.j. 8 Co 469/2009-91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. září 2009, č.j. 8 Co 469/2009-91, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í:
Žalobce podal dne 7. května 2008 u Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově (dále již soud prvního stupně ) žalobu, kterou se proti žalované zprvu domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou dne 22. 3. 2006 o prodeji objektu bydlení čp. 17 na pozemku p. č. 27, pozemku p. č. 27 zast. plocha a nádvoří a pozemku p. č. 6064 ostatní plocha, to vše zapsáno v katastru nemovitostí pro obec K., část P. B. v. a katastrální území K. H. P. (dále též předmětné nemovitosti ) je neplatná. Žalobce v žalobě uvedl, že v průběhu let 2005 a 2006 se dostal do tíživě zdravotní a ekonomické situace, přičemž žalovaná (dcera žalobce) mu nabídla pomoc, pokud jí žalobce prodá nemovitost v K. H. P. , který žalobce vybudoval a třicet let provozoval. Žalovaná přesvědčila žalobce o tom, že převezme za něj všechny závazky z titulu uvedeného podnikání a že bude žalobci vyplácet doživotní měsíční rentu 25.000,- Kč. Za této situace proto žalobce s prodejem předmětných nemovitostí za nestandardní cenu 1.800.000,- Kč souhlasil. Z bankovního účtu, na který byla převedena uvedená kupní cena a k němuž měla žalovaná podpisové právo , žalovaná bez vědomí žalobce vybrala v krátké době celkem 720.000,- Kč, což podle žalobce svědčí o nekalých úmyslech ve vztahu dcery a otce. Přitom znalecký posudek pro určení daně zněl na částku 3.846.420,- Kč. (poznámka: advokát žalobce ve svém závěrečném shrnutí před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně poukázal na nízkou cenu za nemovitosti, která byla sjednána ve výši 1.800.000,- Kč oproti předpokládané tržní hodnotě ve výši 15.000.000,-Kč. viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 5. května 2009, č.l. 63). V krátké době žalovaná vystěhovala žalobce z hotelu, znemožnila mu splácení jeho závazků vůči věřitelům a dohodnutou rentu mu nevyplácela. Žalobce má za to, že tímto jednáním žalovaná porušila dobré mravy a uvedla žalobce v omyl, neboť pokud by žalobci byly známy uvedené skutečnosti, nikdy by k převodu nemovitostí nepřistoupil. Žalobce posléze navrhl změnu žaloby v části žalobního petitu tak, aby soud určil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně usnesením ze dne 22. prosince 2008, č.j. 7 C 110/2008-42, v tomto rozsahu změnu žaloby připustil.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. května 2009, č.j. 7 C 110/2008-67, žalobu zamítl. Po provedeném řízení uzavřel, že žalobní tvrzení o tom, že žalovaná před uzavřením kupní smlouvy slíbila žalobci využít jeho podnikatelských zkušeností a zaměstnat jej při provozu restaurace a hotelu, a popřípadě mu vyplácet doživotní rentu, avšak že tento slib nesplnila a že se její chování k žalobci podstatně zhoršilo při převodu majetku kupní smlouvou, prokázána nebyla. Kupní smlouvu soud neshledal neplatnou. Žalobcem tvrzené uzavřené dílčí dohody s dalšími ústními podmínkami kupní smlouvy včetně tvrzeného omylu vyvolaného žalovanou prokázány nebyly. K obnovení vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku tedy nedošlo. Soud prvního stupně rozhodl a odůvodnil též svůj výrok o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku mj. uvedl, že soudem prvního stupně provedená skutková zjištění a hodnocení důkazů ohledně prokázání tvrzení žalobce stran renty a odměny za práci, nemají význam pro právní posouzení věci, pokud současně nebylo tvrzeno, že vedlejší ujednání byla uzavřena v písemné formě. S odkazem na §§ 40 odst. 1, 46 odst. 1 a § 36 odst. 1 a 2 obč. zák. uvedl, že jestliže žalobce vznik vlastnického práva žalované na základě této kupní smlouvy váže na splnění příslibu ze strany žalované ohledně renty, příp. odměny za práci, a za situace, kdy žalovaná podle žalobního tvrzení tyto podmínky nesplnila, pak je nepochybné, že i toto ujednání by muselo mít písemnou formou. Nedodržení písemné formy pak právní úkon činí neplatným a je tedy nutno dovodit, že pokud vedlejší ujednání bylo uzavřeno podle žalobce v písemné formě, je neplatné. Skutečnosti zjišťované okresním soudem byly proto nadbytečné. Zcela nad rámec odvolací soud uvedl, že skutková zjištění na základě provedených důkazů ohledně žalobcem tvrzeného ujednání o rentě, příp. odměně za provedenou práci, považuje za správná. Další žalobcem tvrzený důvod neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 obč. zák. nemůže obstát. Za situace, kdy je smluvní volnost ohledně ceny prodávaných nemovitostí mezi účastníky, nelze dovodit, že účastníky sjednaná kupní cena ve výši 1.800.000,- Kč je v rozporu s dobrými mravy. Jak rovněž judikoval Nejvyšší soud, okolnost, že se smluvní straně tedy zvlášť v případě kupní smlouvy mezi otcem a dcerou nedostalo potřebného ekvivalentu za nemovitost, nelze považovat za rozpor s dobrými mravy. Předmětná kupní smlouva má všechny náležitosti kupní smlouvy a v souladu ust. § 37 o. s. ř. (zřejmě míněno obč. zák.) je zcela určitá, srozumitelná a rovněž s ohledem na shora uvedené je zcela platná. Odvolací soud odůvodnil rovněž svůj výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Zásadním důvodem k dovolání je právní posouzení případu z hlediska možnosti, že žalovaná uvedla dovolatele při sjednávání kupní smlouvy v omyl, zda tento omyl byl podstatný a zda jej žalovaná vyvolala úmyslně. Oba soudy obšírně vysvětlují, že vedlejší ujednání musí být písemné, ale tento závěr dovolatel nikdy nenapadal a nikdy nežádal soud o vyslovení neplatnosti smlouvy z důvodu nedodržení formy vedlejších ujednání. Pokud by ale soud správně nebo alespoň důsledně vyhodnotil důkazy provedené v řízení, pak se také musí přiklonit k právnímu posouzení, že nějaké ujednání existovalo a že toto ujednání bylo způsobilé vyvolat u žalobce jednání v omylu. V této souvislosti (vyvolání omylu ze strany žalované) je naprosto bezpředmětné, zda toto ujednání bylo platné, zda se jednalo o vedlejší ujednání nebo o rozvazovací podmínku, zda bylo učiněno písemně nebo ústně. Nejdůležitější je, že dovolatel uzavřel pro něj nevýhodnou kupní smlouvu právě jen z příčiny, že důvodně jednal v omylu, že jeho životní a pracovní postavení se po uzavření smlouvy nezmění. S odstupem času a z prokazatelných chování žalované vůči dovolateli se lze domnívat, že žalovaná tento omyl vyvolala lstivě a úmyslně. Svědčí o tom zejména její účelové výpovědi a především samotné jednání po uzavření kupní smlouvy a jednání v blízké minulosti, kdy uběhla lhůta k odporovatelosti právního úkonu a její jednání vůči dovolateli a jeho manželce nabylo tvrdších rozměrů. Ani jeden ze soudů se zkoumáním naplnění podmínek neplatnosti z titulu uvedení v omyl nezabýval, ačkoliv to bylo od počátku součástí návrhu dovolatele a podstatou jeho odvolání ve věci. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel současně navrhl, aby dovolací soud odložil vykonatelnost druhého odstavce výroku rozsudku odvolacího soudu, obsahujícího povinnost dovolatele zaplatit náklady řízení.
Žalovaná se k dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
V posuzované věci byl dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání proti tomuto rozsudku ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (jde o případ, kdy odvolací soud rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé) tedy přípustné není. Dovolání ovšem není přípustné ani ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v posuzované věci nejde o případ potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; v tomto případě dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být odvolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání ve smyslu § 237 odst. 1, odst. 3 o. s. ř. může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu.
Dovolatel přitom přípustnost dovolání uplatňuje prostřednictvím dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá (ve stručnosti shrnuto z jeho dovolací argumentace), že ač od počátku konstatoval, že jej žalovaná (v žalobě) popsaným jednáním uvedla v omyl, v důsledku kterého uzavřel kupní smlouvu o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, soudy se tímto aspektem vůbec nezabývaly. Dovolatel tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. tvrdí, že odvolacím soudem vyřešená otázka neplatnosti převodní smlouvy má být vyřešena jinak.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z toho důvodu, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok odůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět, Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností, přičemž žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právní předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C.H. Beck, svazek 13, judikát publikován pod označením C 962, nebo ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4696/2009, in www.nsoud.cz ).
Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), který zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 odon 154/97, in ASPI). Jinými slovy řečeno, řádně podaná žaloba obsahuje výčet právně relevantních (zásadně významných, resp. rozhodujících) skutečností (skutkových tvrzení), při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat (řádně zformulovanému) žalobnímu návrhu (petitu). Soud tedy v řízení verifikuje takto žalobcem tvrzená (pro rozhodnutí zásadně významná) skutková tvrzení a posuzuje, zda zjištěný skutkový stav je či není podřaditelný (subsumovatelný) pod příslušnou právní normu (právní pravidlo chování).
V posuzované věci dovolatel v žalobě vylíčil rozhodující skutečnosti, pro které dovozoval neplatnost předmětné kupní smlouvy jednak z důvodu jednání žalované v rozporu s dobrými mravy, a dále z důvodu, že kupní smlouvu uzavřel v omylu, který vyvolala (v žalobě popsaným jednáním) žalovaná.
Není žádných pochyb o tom, že dovolatel ve své žalobě také vylíčil skutečnosti, z nichž dovozoval (relativní) neplatnost předmětné kupní smlouvy o převodu vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem na žalovanou, a to z důvodu neplatnosti právního úkonu učiněného v omylu.
Podle ustanovení § 49a obč. zák. právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
Právní úkon je projev vůle směřující k právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Vůle je psychickým subjektivním prvkem, směřujícím ke způsobení právního následku. Omyl je speciální vadou vůle a jeho právní podstata spočívá v tom, že jednající měl nesprávnou či nedostatečnou představu o právních účincích právního úkonu. Omyl přitom může být dvojí, buďto ve vůli (volní či vnitřní omyl), jímž je nedostatečná nebo nesprávná představa o právních následcích, které vzniknou ze smlouvy, anebo v projevu (vnější projev), jímž je nevědomá neshoda vůle a projevu (spočívající v tom, že jednající, ačkoliv něco chce, jedná jakoby nic nechtěl, nebo naopak ačkoli nic nechce, jedná jakoby něco chtěl, případně jednající projeví chtění něčeho jiného, než ve skutečnosti chce, a to v důsledku používání slov v jiném významu, než která mají, anebo proto, že se přeřekne, přepíše atd. O právně významný omyl jde tehdy, jestliže byl v době učiněného právního úkonu pro jednajícího účastníka skrytý (neboť omyl, o kterém jednající účastník ví, není omylem), dále jestliže byl vyvolaný druhým účastníkem nebo byl tomuto druhému účastníkovi znám, a konečně jestliže se jedná o (již shora uvedený) omyl podstatný, tzn. týkající se takové okolnosti, bez které by nedošlo k učinění takové právního úkonu (srov. např. Luby, Š.: Právne úkony v československom občianskom zákonníku, Právnické štúdie, vydala Slovenská akadémia vied 1969, str. 67 a násl.).
Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002 (in www.nsoud.cz ) judikoval: Omyl je podstatný, jestliže jednající osoba učinila právní úkon v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy podstatná), a bez níž by k právnímu úkonu nedošlo, a dále osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního úkonu alespoň vědět. Podstatnou je pak taková skutečnost (resp. vlastnost věci), k níž úmysl jednající osoby směřuje ve své podstatě a současně byl takovýto úmysl i ozřejměn.
Ustanovení § 49a obč. zák. pojednávající o omylu jednající osoby však není možno vykládat tak, že na jeho základě je tato osoba, která se omylu pak dovolává, zbavena povinnosti podle okolností konkrétního případu sama si zajistit odpovídající míru objektivních informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má tato osoba za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. To se zvýrazňuje mimo jiné především též v případech, kdy jde např. o skutečnost (resp. skutečnosti) odborného charakteru, v níž jednající osoba příslušné odborné znalosti nemá. Zanedbání požadavku okolnostem přiměřené péče jednající osoby zajistit si okolnostem odpovídající objektivní informace pro posouzení existence předpokladů, které jsou pro ni z hlediska uvažovaného právního úkonu významné (resp. rozhodné), proto je způsobilé zpochybnit možnost účinně se pak ve smyslu ustanovení § 49a o. z. dovolat tímto počínáním ovlivněného omylu.
V takovémto případě je proto třeba v případě, že se jednající osoba omylu ve smyslu ustanovení § 49a obč. zák. dovolává podle ustanovení § 40a téhož zákona, uvážit, zda se zde jedná o omyl tzv. omluvitelný či naopak o omyl neomluvitelný.
O omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Tj. jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající, a omylu se pak dovolávající osoba, možnost se takovému omylu vyhnout vlastní pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze totiž akceptovat možnost, že by se bylo lze účinně dovolat neplatnosti pro omyl podle ustanovení § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu.
Zatímco soud prvního stupně, byť stručně, se právní otázkou dovolatelem tvrzené neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jednání v omylu zabýval (viz str. 3 druhý odstavec odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně arg.: Na straně žalobce je důkazní břemeno, které neunesl, jím tvrzené uzavřené dílčí dohody s dalšími ústními podmínkami kupní smlouvy včetně omylu vyvolaného žalovanou, jednoznačně a bez pochybností prokázány nebyly tak, že by existoval některý z důvodů neplatnosti právního úkonu podle shora citované právní úpravy. ) , odvolací soud se touto otázkou nezabýval vůbec, přestože byla dovolatelem v jeho podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uplatněna. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav posuzoval z hlediska ustanovení § 36 odst. 1 a 2, § 40 odst. 1 a § 37 a § 39 obč. zák., nikoliv však ve smyslu § 49a obč. zák., tzn. z hlediska řešení otázky neplatnosti právního úkonu (kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky tohoto řízení dne 22. března 2006) z důvodu jednání dovolatele v omylu, který měla (v žalobě popsaným jednáním) vyvolat žalovaná.
Lze proto uzavřít, že odvolacím soudem v napadeném rozsudku vyřešená právní otázka měla být posouzena i z pohledu případné aplikace ustanovení § 49a obč. zák. Jestliže se tak nestalo, nezbývá, než uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne odvlací soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu také o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud považuje za žádoucí v souvislosti s vysloveným právním názorem odvolacího soudu stran posouzení, zda nižší sjednaná kupní cena může založit neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy (odvolací soud v tomto směru uzavřel, že Za situace, kdy je smluvní volnost ohledně ceny prodávaných nemovitostí mezi účastníky, pak nelze dovodit, že účastníky sjednaná kupní cena ve výši 1.800.000,- Kč je v rozporu s dobrými mravy. ), odkázat na svůj rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009 (in www.nsoud.cz ), v němž judikoval: Platné právo neobsahuje právní institut neúměrného zkrácení (laesio enormis) řešící případy, kdy došlo ke sjednání příliš nízké kupní ceny, pokud taková cena není v rozporu s cenovými předpisy. Nelze ovšem vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2011



JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu