30 Cdo 1463/2015
Datum rozhodnutí: 03.11.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 1463/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně PhDr. H. P. , zastoupené Mgr. Pavlou Lukšovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Českobratrská 1403/2, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 189 999 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 EC 43/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014, č. j. 72 Co 487/2013-120, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:

Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. února 2013, č. j. 15 EC 43/2012-59, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 189 999 Kč.
Uvedené částky se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 172/2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 17. července 2014 dovolání, při jehož podání nebyla zastoupena advokátem. K výzvě Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. ledna 2015, č. j. 15 EC 43/2012-151, si však žalobkyně zvolila právní zástupkyni, která podáním ze dne 20. ledna 2015 dovolání ve lhůtě doplnila.
Nejvyšší soud dovolání odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Odvolací soud celkovou délku řízení zhodnotil jako přiměřenou. K tomu Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený, což v posuzované věci není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014). Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Otázka, zda odvolací soud přesně stanovil celkovou délku řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, kdy bylo předmětné řízení zahájeno a kdy toto řízení skončilo, resp. k tomu, jak dlouho již řízení probíhá (srov. část III. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen Stanovisko ).
Námitka žalobkyně, že odvolací soud přihlédl k tomu, že délka řízení je přiměřená množství procesních podání žalobkyně, které soudy obou stupňů musely projednat a rozhodnout, neboť v průběhu řízení plně využívala svá práva podávat jak procesní návrhy ( ), tak opravné prostředky , nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, posuzoval-li odvolací soud tuto otázku v rámci kritéria složitosti řízení dle § 31 odst. 3 písm. b) OdpŠk (srov. část IV. písm. a/ Stanoviska a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 2352/2014).
Odvolací soud dále uvedl, že mu je z úřední činnosti známo, že žalobkyně zahajuje značné množství soudních řízení. V takovém případě nelze odhlédnout od skutečnosti, že velké množství žalobkyní iniciovaných soudních sporů staví žalobkyni ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika málo soudních řízení, a proto ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 178/2011).
Jde-li o otázku nesprávné aplikace kritéria postupu orgánu veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od judikatury dovolacího soudu (srov. část IV. písm. c/ Stanoviska a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009), neboť ze skutkových zjištění v posuzované věci neplyne, že by ve zrušovacím rozhodnutí bylo zřetelně uvedeno, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno z některého z důvodů vymezených v uvedené judikatuře.
Pro úplnost dovolací soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Ani při řešení otázky náležitostí odůvodnění rozhodnutí se proto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Námitka proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, že podání žalobkyně ze dne 5. února 2008 obsahovalo žádost o osvobození od soudních poplatků, je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž ze spisu neplyne, že by žalobkyně tuto námitku uplatnila již v odvolacím řízení.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 3. listopadu 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu