30 Cdo 146/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 146/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 125.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 37/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 58 Co 39/2009 - 61, takto: I. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2009, č. j. 58 Co 39/2009 - 61, se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut žalobní návrh žalobce na zaplacení částky 125.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, že žalobce se žalobou podanou dne 3. 10. 2002 k Okresnímu soudu v Jeseníku domáhal proti žalovanému S. P. zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o dílo za období od 29. 12. 2000 do 15. 4. 2001 ve výši 81.000,- Kč. V řízení vedeném pod sp. zn. 4 C 1/2003 splnil žalobce svoji poplatkovou povinnost až v odvolací lhůtě proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proto odvolací soud usnesení o zastavení řízení dne 7. 11. 2002 zrušil. Dne 11. 11. 2002 byl vydán platební rozkaz, proti kterému podal žalovaný odpor. V období od 1. 2. 2003 do 26. 1. 2005 byl soud nečinný. Ústní jednání nařízené na den 1. 3. 2005 bylo odročeno na neurčito z důvodu onemocnění předsedkyně senátu, před dalším jednáním nařízeném na 22. 6. 2005 požádal žalobce o odročení jednání a současně navrhl přerušení řízení do rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání ve věci sp. zn. 3 C 188/2001. Usnesení o přerušení řízení nabylo právní moci dne 23. 6. 2005.
Žalovaná nárok žalobce v rámci předběžného projednání věci odmítla.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 4 C 1/2003 došlo v době od února 2003 do ledna 2005 k neodůvodněným průtahům a současně dospěl k závěru, že v posuzovaném případě se jako dostačující zadostiučinění jeví samotné konstatování porušení práva bez nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích. Odvolací soud uvedl, že smyslem práva na spravedlivý proces, potažmo ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., je zajištění spravedlivého, nikoliv pro žalobce příznivého výsledku, kterého se žalobce snaží dosáhnout vedením značného množství soudních sporů. Jen proti žalovanému panu P. zahájil žalobce několik řízení o zaplacení smluvní pokuty (za různá časová období) za včas nepředané dílo.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a namítá nesprávné právní posouzení věci oběma soudy, a současně vady řízení, které blíže nespecifikuje. Dovolatel tvrdí, že soudy posoudily jeho nárok v rozporu s hmotným právem, když určily, že dostačujícím je konstatování porušení práva žalobce na vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Soudy posoudily nárok žalobce v návaznosti na jiné žaloby, které s předmětnou věcí vůbec nesouvisí. Dovolatel poukazuje na to, že Evropský soud pro lidská práva vychází ze základní částky zadostiučinění 1.000 1.500 za jeden rok trvání řízení se zjištěnými průtahy a za otázku zásadního právního významu považuje, zda tyto závěry ESLP je nutno aplikovat také v českém právu. Navrhl, aby dovolací soud oba napadené rozsudky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30.6.2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatel však v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právě významnou nepředkládá, pouze nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, že k odškodnění nemajetkové újmy žalobce postačuje samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který posuzoval nárok žalobce i podle kritérií obsažených v ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., neboť hodnotil otázku přerušení řízení, složitost věci, chování žalobce, jednání orgánu veřejné moci a význam předmětu řízení pro žalobce. V souhrnu pak soudy obou stupňů dospěly k závěru, že je na místě aplikace § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., tedy že jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu postačuje konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Skutečnost, že žalobce vede velké množství různých soudních sporů, soudy zohlednily jako okolnost, za níž k nemajetkové újmě došlo, a v tomto směru se tedy od zákonného znění § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. neodchýlily.
Na otázce, zda je nutno v českém právu aplikovat závěry vyplývající z judikatury ESLP rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a proto ji nelze považovat za zásadně právě významnou pro rozhodnutí ve věci. Její zadání směřuje pouze k poskytnutí právní informace, která v posuzovaném případě žádný význam nemá, a nadto je dovolateli názor Nejvyššího soudu na tuto problematiku dobře znám např. z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, jež je rovněž dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu