30 Cdo 1447/2015
Datum rozhodnutí: 08.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 1447/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně Ing. J. S. , zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 3117/61, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 323 798 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 327/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 30 Co 134/2013-162, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil výroky I. a II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 1. 10. 2012, č. j. 42 C 327/2010-107, odvolání proti výroku III. odvoláním napadeného rozsudku odmítl, žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů před soudy obou stupňů a České republice též nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů vzniklých v souvislosti s ustanovením zástupce žalobkyně.
Žalobkyně se domáhala částky 1 323 798 Kč jako náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 112/2001, dále v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím, které bylo vydáno Okresním soudem v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 84 C 338/2003, kdy tímto tvrzeným nezákonným rozhodnutím měl být rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, který byl následně potvrzen odvolacím soudem, dále v souvislosti s exekučním řízením vedeném u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 51 E 152/2007, kdy exekučním titulem bylo tvrzené nezákonné rozhodnutí vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 338/2003 a v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení a průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 225/2001.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně výrok I. v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a v celém rozsahu výroků II. a III. dovoláním.
Dovolání bylo podáno žalobkyní včas společně s žádostí o osvobození od soudních poplatků a žádostí o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Zástupce byl žalobkyni ustanoven a žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků v plném rozsahu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 42 C 327/2010. Zástupce žalobkyně podal dne 26. 2. 2014 včasné dovolání, které doplnil podáním ze dne 4. 3. 2014 (dále jen dovolání ).
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího soudu, přičemž uvádí pouze rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, podle kterého I) při posouzení významu řízení pro poškozeného je třeba přihlédnout ke všemu, co je pro účastníka v sázce , II) zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím vyšší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení a III) odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu, nikoliv na samotném účastníků řízení. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka vznáší následující námitky:
a) Předmětná řízení nezakládají důvod pro uplatnění kritéria složitosti řízení, jelikož šlo o řízení jednoduchá, projednatelná ihned při prvním jednání.
b) Soudy nižšího stupně nesprávně uplatnily kritérium významu řízení pro poškozenou, pokud nezohlednily vše, co je pro účastníka v sázce , čímž se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Za význam předmětu řízení považuje hodnotu bytu, který je v důsledku nesprávného úředního postupu ze strany soudů předmětem exekuce. Zároveň zdůrazňuje, že je při aplikaci tohoto kritéria potřeba přihlédnout k výši příslušenství předmětu řízení.
c) Odvolací soud se nevypořádal s námitkou proti zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro ochranu zájmů v řízení u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 112/2001.
d) Odvolací soud nesprávně posoudil částku 16 441 Kč jako bagatelní a nesprávně rozhodl o odmítnutí odvolání v rozsahu výroku III. soudu prvního stupně pro nepřípustnost dle § 202 odst. 2 o. s. ř., když hodnotil výši jednotlivých plnění a nikoliv celkovou částku.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud již několikrát v minulosti zopakoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; uvedené rozhodnutí, jakož i dále označená soudního rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Dovolatelka ve svém dovolání odkazuje pouze na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval posouzením kritéria významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., dále jen OdpŠk , lze ho tedy uplatnit pouze v souvislosti s otázkou, zda odvolací soud správně aplikoval kritéria vyplývající z § 31a odst. 3 OdpŠk při stanovení výše finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení v řízeních vedených u Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 29 C 112/2001 a 54 C 255/2001, kterou se odvolací soud zabýval pouze v části výroku I. v rozsahu, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku prvního stupně.
Výše nastíněná otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou dle § 31 odst. 3 písm. e) OdpŠk přihlédl k výši částky, která byla původním předmětem řízení, rozsahu zásahu nepřiměřené délky řízení do majetkových poměrů žalobkyně i druhu řízení, ve vztahu k významu řízení pro účastníka (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). K poslednímu kritériu lze doplnit, že určité druhy řízení mají pro účastníky obecně větší význam, než řízení jiná. Jde především o věci trestní, které v obecné rovině negativně ovlivňují a zatěžují osobní život trestně stíhaného (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 67/2005), věci opatrovnické (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právní spory (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. 65195/01, § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku ze dne 26. 7. 2005, č. 71731/01, § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, č. 38978/97, § 38) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci Silva Pontes proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, č. 14940/89, § 39). Význam předmětu řízení pro poškozeného je však také dán okolnostmi konkrétního sporu, který sice nemusí spadat pod shora uvedené věci, ale s přihlédnutím například k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba jeho věc vyřídit přednostně (srov. rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 68). Nejvyšší soud neshledává důvod odchylovat se od výše zmíněného závěru ohledně významu předmětu řízení pro žalobkyni.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve kterém byla poškozená nepřiměřeně dlouhým řízením udržována a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozenou, v dané věci vyjádřeného výší po žalobkyni požadované částky s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby ji zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, jak to žádá žalobkyně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Nadto se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud při aplikaci kritéria složitosti řízení přihlédl k procesní složitosti řízení (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.) a počtu instancí, na kterých řízení probíhalo (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2011).
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou otázku hmotného nebo procesního práva) samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelé budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Pro zbývající část dovolání žalobkyně ani po obsahové stránce nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn I. ÚS 3524/13).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
K namítaným vadám řízení dovolací soud nepřihlížel, neboť k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/, b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen u přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ani opožděně podaná doplnění dovolání ze dne 20. 11. 2014 a ze dne 25. 5. 2015, ke kterým nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť byla zaslána po lhůtě určené k podání dovolání (srov. ustanovení § 240 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 242 odst. 4 o. s. ř.), neobsahují náležitosti dovolání a nezaložily by přípustnost dovolání, když v zásadě obsahují pouze detailní vylíčení soudních řízení, která dle názoru dovolatelky stojí za její současnou tíživou situací, přiblížení již dříve v dovolání podaných námitek a námitky vad řízení, v nichž měla být vydána tvrzená nezákonná rozhodnutí, o čemž však nepřísluší soudům při řízení o náhradě majetkové a nemajetkové újmy samostatně rozhodovat, jak správně dovodil již odvolací soud. Tato opožděně podaná doplnění sice odkazují na řadu dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani na základě nich není možné dovodit, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky. V Brně dne 8. 9. 2015

JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu