30 Cdo 1425/2004
Datum rozhodnutí: 15.07.2004
Dotčené předpisy: § 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1425/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce K. J., zastoupeného advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o určení společné domácnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 30 C 483/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2003, č.j.

55 Co 273/2003-254, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 10.3.2003, č.j. 30 C 483/96-240, Obvodní soud pro Prahu 4 určil, že žalobce žil se zůstavitelkou M. J., která zemřela dne 3.9.1993, nejméně

po dobu jednoho roku před její smrtí ve společné domácnosti, z tohoto důvodu pečoval o společnou domácnost a z tohoto titulu má nárok na dědění po zůstavitelce ; uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19.565,- Kč a 2.000,- Kč jako náhradu soudních poplatků do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce; uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.525,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.11.2003, č.j.

55 Co 273/2003-254, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil

a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že zásadní právní význam napadeného rozsudku spočívá v tom, že odvolací soud neshledal opodstatněným žalovanou v odvolání tvrzený odvolací důvod podle § 205/2,a o.s.ř., ač podle přesvědčení žalované byl tento odvolací důvod dán . Namítá, že odvolací soud předchozím usnesením

ze 7.5.2002 sp.zn. 55 Co 109/2002 předchozí rozsudek soudu I. st. z 10.12.2001 zrušil

a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž ve výroku tohoto svého rozhodnutí nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce , o věci pak skutečně jednal jiný samosoudce rozsudek tohoto soudce z 10.3.2003 je však z naprosto převažující části (vyjma výrokové části, vyjma nově koncipované a vložené části na str. 6 důvodů rozsudku a vyjma části odůvodnění nákladových výroků na str. 7 důvodů rozsudku) pouhým opisem, resp. fotokopií rozsudku OS 4 z 10.12.91 . Dále namítá, že soudy nevyvodily žádná zjištění ze spisu OS 4 sp.zn. 2 T 23/91 . Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jím potvrzený rozsudek soudu prvního stupně

a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst.1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu

po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Žalovaná spatřuje zásadní právní význam napadeného rozsudku v tom, že odvolací soud neshledal opodstatněným žalovanou v odvolání tvrzený odvolací důvod podle § 205/2,a o.s.ř., ač podle přesvědčení žalované byl tento odvolací důvod dán

a namítá, že odvolací soud předchozím usnesením ze 7.5.2002 sp.zn. 55 Co 109/2002 předchozí rozsudek soudu I.st. z 10.12.2001 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž ve výroku tohoto svého rozhodnutí nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce , o věci pak skutečně jednal jiný samosoudce rozsudek tohoto soudce z 10.3.2003 je však z naprosto převažující části (vyjma výrokové části, vyjma nově koncipované a vložené části na str. 6 důvodů rozsudku a vyjma části odůvodnění nákladových výroku na str. 7 důvodů rozsudku) pouhým opisem, resp. fotokopií rozsudku OS 4 z 10.12.91 .

Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska takto vymezeného dovolacího důvodu nemůže dovolací soud přezkoumat, neboť tento důvod není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu totiž nelze učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé

po právní stránce zásadní význam.

Žalovaná současně namítá, že soudy nevyvodily žádná zjištění ze spisu OS 4 sp.zn. 2 T 23/91 .

I když žalovaná v dovolání uvádí, že vytýká odvolacímu osudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalované pro posouzení věci významné. Žalovaná tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází

ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu

v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné ani podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. července 2004

JUDr. Roman Fiala, v. r.

předseda senátu