30 Cdo 1421/2010
Datum rozhodnutí: 31.08.2010
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1421/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce L. B. , zastoupeného Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalovaným 1) Okresnímu soudu v Nymburce , se sídlem v Nymburce, Soudní 996, 2) Městu Poděbrady , se sídlem v Poděbradech, Jiřího náměstí 20/1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 213/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2009, č. j. 1 Co 525/2008-40, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.) :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2008, č.j. 36 C 213/2007-28, zamítl žalobu na zaplacení 50.000.000,- Kč každým žalovaným (odstavce I. a II. výroku ), rozhodl o náhradě nákladů řízení (odstavec III. výroku) a co do částky 11.111.111,- Kč řízení zastavil (odstavec IV. výroku).
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2009, č.j. 1 Co 525/2008-40, odvolání proti odstavci IV. výroku odmítl, v odstavci I. výroku ve vztahu k prvnímu žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil podle § 219a odst.1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. c) a § 104 odst.1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ), v odstavcích II.a III. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle § 219 o.s.ř. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zrušení rozsudku ve vztahu k prvnímu žalovanému a zastavení řízení v tomto rozsahu odůvodnil ustanovením § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím zastupování v právních vztazích, podle něhož první žalovaný jako organizační složka státu není právnickou osobou a nezpůsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. V potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud uvedl, že v řízení nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. občanského zákoníku (dále jen o.z. ) ze strany druhého žalovaného, který podle tvrzení žalobce jako ustanovený opatrovník nevykonává své povinnosti řádně, nedbá jeho pokynů a nepředkládá v řízeních podklady od žalobce a od policie, čímž způsobuje neúspěch žalobce v řízeních před soudem. Odvolací soud vyslovil tuto tezi: Předmětem všeobecného osobnostního práva je osobnost každé fyzické osoby jako individuality, vytvářená jednotlivými hodnotami tvořícími celistvost osobnosti v její fyzické a morální jednotě. Hodnoty tvořící integritu fyzické osoby vypočítává § 11 o. z. pouze příkladmo, jak je zřejmé z užití slova zejména . Kromě vyjmenovaných hodnot (život, zdraví, občanská čest a důstojnost, soukromí, jméno a projevy osobní povahy) jsou chráněny i hodnoty další, vždy však musí jít o hodnoty ryze osobní povahy. Charakteristickým znakem všeobecného osobnostního práva je, že je dáno každé fyzické osobě od jejího narození, případně početí, po celou dobu jejího života až do smrti, a jeho vznik tedy není podmíněn žádnou jinou skutečností, či právním úkonem. Právo na řádné zastoupení opatrovníkem v řízení před soudem s ohledem na shora vymezený pojem všeobecného osobnostního práva mezi osobnostní práva, která jsou předmětem občanskoprávní ochrany, nepatří, neboť žádné soudní řízení a zastupování účastníka řízení v něm není součástí integrity fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě dané jí od jejího narození.
Rozsudek odvolacího soudu byl žalobci doručen dne 9. 7. 2009.
Proti výrokům II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2009, č. j. 1 Co 525/2008-40, podal žalobce dne 15. 7. 2009 dovolání, které doplnila jeho soudem ustanovená zástupkyně podáním ze dne 29. 9. 2009, a navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí ve výrocích II. a III., a dále aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze, č. j. 36 C 213/2007-28, ve výrocích I., II., III., a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání je dovozována u výroku II. napadeného rozsudku z ust. § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a u výroku III. napadeného rozsudku z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť se jedná o rozhodnutí odvolacího soudu, které řeší právní otázku, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo jež je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel uvedl, že soudy v této věci nerozhodly správně, neboť oba žalovaní na základě tvrzených skutečností neoprávněně zasáhli do jeho práva na ochranu osobnosti chráněného ust. § 11 o.z., a způsobili mu nemajetkovou újmu, každý ve výši 50.000.000,- Kč. Zásah do osobnostních práv spatřuje žalobce v tom, že druhý žalovaný nevykonává funkci opatrovníka řádně a nedostatečně hájí jeho zájmy a první žalovaný ho k plnění jeho povinností nevede.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení Čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené § 240 odst.1 o.s.ř., oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst.1 o.s.ř., má obsahové i formální znaky požadované ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku je přípustné podle § 239 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z obsahu dovolání lze dovodit, že dovolatel uplatnil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst.1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady ze spisu zjištěny nebyly.
Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti prvnímu žalovanému a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, a dospěl k závěru, že ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb. a § 104 odst. 1, § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odvolací soud v této věci aplikoval a interpretoval zcela správně. Tato část dovolání je zjevně bezdůvodná a proto ji Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 1 o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR posoudil dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba proti druhému žalovanému, a konstatoval, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu, a to i v závěru, že nedošlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobce), ani podle písm. b) téhož ustanovení a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 a násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s četnou a ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2652/2005, usnesení téhož soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5352/2008, apod.). Není tak naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu dovolání případně vyplývá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání v této části bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu