30 Cdo 1417/2017
Datum rozhodnutí: 19.04.2017
Dotčené předpisy: § 157 odst. 3 o. s. ř., § 242 odst. 3 o. s. ř.



30 Cdo 1417/2017
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyň a) A. K. , a b) D. K. , proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, o neplatnost darovací smlouvy a o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 240/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 12 Co 103/2015-127, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 12 Co 103/2015-127, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. ledna 2014, č. j. 8 C 240/2012-53, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem pro uznání ze dne 20. listopadu 2014, č. j. 8 C 240/2012-53, určil, že darovací smlouva uzavřená dne 13. 12. 2010 je neplatná , dále určil, že vlastnicí označené bytové jednotky s vymezeným podílem na společných částech uvedeného domu a s vymezeným podílem na označených pozemcích byla ke dni 23. 7. 2012 L. A. , a navazujícím výrokem rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 20. ledna 2016, č. j. 12 C o 103/2015-127, napadený rozsudek pro uznání soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že ač byla žalované soudem prvního stupně doručena kvalifikovaná výzva ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., žalovaná se v zákonem stanovené lhůtě k předmětné žalobě nevyjádřila, ani soudu nesdělila (neoznámila) vážný důvod bránící jí ve vyjádření k žalobě, pročež tedy byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje tím (stručně vyloženo z obsahu podaného dovolání), že jednak odvolací soud se při řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyň na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka v tomto směru odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. června 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012), a dále že v dané věci nemohl být v otázce (ne)platnosti darovací smlouvy uzavřen smír, že žalované v dané věci nejsou aktivně legitimovány k podání žaloby a že řízení je zatíženo (dovolatelkou specifikovanými) vadami řízení. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) nejprve odložil právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, a aby poté tento rozsudek změnil tak, že se řízení zastavuje a že jsou žalobkyně povinny nahradit žalované náklady řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření (ve stručnosti shrnuto) odmítly uplatněnou dovolací argumentaci dovolatelky a navrhly, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu potvrdil a přiznal žalobkyním právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalované v odvolacím soudem řešené právní otázce týkající se naléhavého právního zájmu žalobkyň na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy, podle které byl již povolen vklad do katastru nemovitostí, je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i jak bude rozvedeno níže důvodné.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu se ustálil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má teprve dojít ke vkladu vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. dovodit (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na s. 113, a dále např. rozsudky dovolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009; vyjma prvních dvou shora uvedených rozhodnutí jsou dále označená rozhodnutí dovolacího soudu veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud přitom nemá žádný důvod se od takto své ustálené rozhodovací praxe odchylovat.
S přihlédnutím k výše uvedenému proto dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu v řešení otázky naléhavého právního zájmu žalobkyň na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy obstát nemůže; dovolatelce se tedy na podkladě uplatněné dovolací argumentace podařilo osvědčit vymezený předpoklad přípustnosti jejího dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo shledáno přípustným, bylo povinností dovolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 2 o. s. ř. přihlédnout i k (jiným) vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolací soud konstatuje, že prvoinstanční řízení je zatíženo (níže vyloženými) jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jež v odvolacím řízení nebyly zhojeny, v důsledku čehož ani rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto pohledu nemůže obstát.
Podle § 157 odst. 3 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání uvede soud pouze předmět řízení a stručně vyloží důvody, pro které rozhodl rozsudkem pro uznání nebo rozsudkem pro zmeškání.
Nejvyšší soud ve světle usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. srpna 2005, sp. zn. 10 Co 632/2005 (in ASPI) a především nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ze dne 20. června 2011, sp. zn. I. ÚS 329/08, in http://nalus.usoud.cz ) se ztotožňuje s právním názorem, že občanský soudní řád (v § 153 ani v jiném ustanovení) již dále nerozvádí, co lze chápat pod pojmem důvody , pro které bylo nakonec soudem rozhodnuto rozsudkem pro uznání (zmeškání), a že proto je třeba dát průchod výkladu, že takové důvody nelze redukovat toliko na osvětlení procesních podmínek, které vyústily v možnost vydání takového rozhodnutí, ale že je zapotřebí pod ně subsumovat i hmotněprávní předpoklady, jež umožňují, aby soud podané žalobě vyhověl tím, že k takto (právní fikcí) zjištěnému skutkovému stavu věci vyhledal platné pravidlo chování. Lze tedy uzavřít, že v odůvodnění rozsudku (pro uznání či zmeškání) musí soud též uvést, jakou právní normu na daný skutkový základ věci, jež nastala v důsledku nastanuvší právní fikce uznání nároku, aplikoval.
Poněvadž v daném případě v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně absentuje stručné právní posouzení věci, přičemž tento nedostatek nebyl zhojen ani v odvolacím řízení, lze uzavřít, že (prvoinstanční, resp. odvolací) řízení je zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen žalobce o tom poučit [(srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o. s. ř.) srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. června 2009, sp. zn. 30 Cdo 3364/2008, nebo ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 3357/2013, které jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz )].
V podané žalobě však žalobkyně netvrdí ani neprokazují skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že na podané žalobě o určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy mají naléhavý právní zájem. Jestliže pak soud prvního stupně, resp. ani odvolací soud uvedený defekt shora vyloženým způsobem neodstranil, pak za této procesní situace nebylo ani možné přistoupit k předmětné výzvě žalované (jak byla v usnesení soudu prvního stupně ze dne 30. července 2013, č. j. 8 C 240/2012-44 formulována) ve smyslu § 114b o. s. ř.; jestliže se tak přesto stalo, jde opět o jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože dosavadní výsledky řízení dovolacímu soudu neumožňovaly změnit rozsudek odvolacího soudu (§ 243d písm. b) o. s. ř.), ale ani vyhovět té části návrhu dovolatelky stran zastavení řízení, nezbylo, než ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, tj. zrušit dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. b/ o. s. ř).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro (odvolací) soud (prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. dubna 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu