30 Cdo 1415/2013
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 112 obč. zák.




30 Cdo 1415/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce B. W. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 115/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2012, č. j. 72 Co 300/2012-90, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o 3,150.000,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce se zaplacení výše uvedené částky po žalované domáhal jakožto náhrady škody, která mu dle jeho tvrzení měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení vedeným proti komplementářům společnosti Joint Invest Action, k. s., pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 19. 3. 1997 a žalobce v něm vystupoval v pozici poškozeného. Škoda na straně žalobce měla spočívat v tom, že uvedené obchodní společnosti poskytl na základě prohlášení komanditisty o vstupu do komanditní společnosti vklad ve výši 3,000.000,- Kč a dále zaplatil emisní ážio ve výši 150.000,- Kč, přičemž tyto finanční prostředky měly být stíhanými komplementáři zpronevěřeny. Dne 31. 3. 2008 bylo trestní stíhání podezřelých osob podle § 159a odst. 2 trestního řádu odloženo, neboť sdělení obvinění odporovalo zákonu. Pohledávku ve výši 3,150.000,- Kč žalobce přihlásil do konkursního řízení vedeného na majetek společnosti Joint Invest Action, k. s., avšak správce konkursní podstaty tuto pohledávku v plné výši popřel z důvodu promlčení. Incidenční žaloba, kterou žalobce na výzvu správce podal, byla zamítnuta. Svůj nárok žalobce vůči fyzickým osobám trestně stíhaným neuplatnil cestou občanskoprávního řízení.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak i s jeho právním posouzením. V daném případě nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za žalobcem tvrzenou škodu. Majetková škoda měla podle tvrzení žalobce vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, který měl spočívat v tom, že pro procesní pochybení při zahájení trestního stíhání nedošlo k odsouzení konkrétních osob a nebylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody v rámci trestního řízení. Aby byly naplněny zákonné předpoklady odpovědnosti za škodu, musí škoda existovat v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu. Jestliže tomu tak není, je nárok uplatněn předčasně. Z judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudku ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004) vyplývá, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozená strana úspěšně dosáhnout pohledávky vůči dlužníku, který je povinen jí plnit. Žalobci nic nebránilo, aby svůj nárok vůči primárním škůdcům uplatnil v řízení občanskoprávním. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že nárok na náhradu škody nebyl řádně uplatněn z toho důvodu, že trestní stíhání bylo tzv. nulitní . Český právní řád takový termín nezná, a i když trestní řízení vykazovalo vady, nelze na ně pohlížet, jakoby vůbec neprobíhalo. Vykazovalo-li předmětné trestní řízení procesní pochybení, pro která byla věc následně odložena, je třeba vycházet z toho, že trestní řízení fakticky až do odložení probíhalo se všemi právním důsledky s tím spojenými. Současně s ním probíhalo též adhezní řízení. To mělo nepochybně za následek stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. Po dobu trestního řízení tedy promlčecí doby podle § 106 obč. zák. neběžela. Po doložení trestního stíhání již žalobci nic nebránilo v tom, aby do konce běhu promlčecí doby proti primárním škůdcům svůj nárok uplatnil v řízení občanskoprávním. Neučinil-li tak, nelze za to činit odpovědnou Českou republiku. Jestliže žalobce doposud neuplatnil svůj nárok vůči tomu, kdo mu škodu způsobil, nelze dovodit existenci škody ani příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v plném rozsahu žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního a rovněž hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a také z toho, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Dovolatel nejprve namítl procesní pochybení soudu odvolacího, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud dospěl mimo jiné k závěru, že žalobce neprokázal vznik škody a ani v řízení netvrdil, že nebýt nesprávného úředního postupu, byli by stíhaní komplementáři obžalovaní a posléze shledáni vinnými ze skutku, jímž měla být žalobci způsobena škoda. Odvolací soud měl ale v takovém případě věc vrátit soudu prvního stupně s tím, aby žalobce vyzval k vylíčení všech rozhodných skutečností. Nestalo-li se tak, došlo ze strany odvolacího soudu k porušení poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř.
Dovolací soud by měl dále vyřešit otázku, zda dochází ke stavení promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. při uplatnění nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení proti stíhaným osobám, jestliže je následně zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně vedeno, a tedy ani neprobíhalo (neboť trestní stíhání bylo odloženo). Dle dovolatele ke stavení běhu promlčecí doby nedošlo a ke dni vydání usnesení o odložení věci byl nárok promlčen, a to i v rámci desetileté objektivní promlčecí doby.
Dovolací soud by se měl zabývat i otázkou, zda je pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vůči státu nutno uplatnit nejprve tento nárok vůči škůdcům, a to i tehdy, je-li toto právo zjevně promlčeno. Podle dovolatele není nutné, aby prokazoval, zda by primární škůdci námitku promlčení vznesli či nikoliv. Skutečnost, zda je stát skutečně v daném případě posledním dlužníkem, je totiž obecný soud oprávněn a povinen posoudit sám jako otázku předběžnou.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11; zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud posoudil případ v souladu s dosavadní relevantní judikaturou Nejvyššího soudu.
K námitce dovolatele, že soudy nepostupovaly podle § 118a odst. 2 o. s. ř., není možné ve smyslu výše citovaného ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. (in fine) při zvažování přípustnosti dovolání přihlížet.
Podle dosavadní judikatury může být nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS, pod C 3031, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný pod č. 48/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Otázku, zda se tento závěr vztahuje i na daný případ, kdy žalobce tvrdí, že jeho právo bylo promlčeno, neboť v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání vůči primárním škůdcům se nestavěla promlčecí doba ve smyslu § 112 obč. zák., vyřešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013. I s poukazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013) Nejvyšší soud dovodil, že ke stavení běhu promlčecí doby ve smyslu § 112 obč. zák. dochází i tehdy, jestliže nárok na náhradu škody byl uplatněn v rámci trestního řízení, které skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno. Uvedl k tomu, že § 112 obč. zák. je nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda budily účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
Poukazuje-li dovolatel na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2012, č. j. 54 Co 330/2012-02, pak z citací odůvodnění tohoto rozhodnutí, které jsou v dovolání obsaženy, vyplývá, že tímto usnesením byl zamítací rozsudek soudu prvního stupně v obdobné věci sice zrušen, avšak právě z důvodu, že - oproti souzenému případu - se soud prvního stupně nevypořádal s otázkou, zda po dobu trestního řízení došlo ke stavení promlčecí doby podle § 112 obč. zák.
Dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku o náhradě nákladů řízení. Nákladový výrok ovšem není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto je odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 4. září 2013

JUDr. František Ištvánek předseda senátu