30 Cdo 140/2008
Datum rozhodnutí: 12.11.2009
Dotčené předpisy:




30 Cdo 140/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 50/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. května 2007, č.j. 1 Co 100/2007-64, takto:



Dovolání žalobce se zamítá.

Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 9.282,- Kč k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2006, č.j. 32 C 50/2006-45, zamítl žalobu, aby žalovaná byla podle § 10 odst. 1 a 2 zákona č. 46/2000 Sb.,

o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších zákonů (dále jen tiskový zákon ), uznána povinnou uveřejnit v d. M. f. D. v reakci na tvrzení uvedená v článcích pod názvem Zatkněte P., je to přání p. , naléhali na soudce a Zatykač v režii P.? uveřejněných v tomto periodiku dne 24. února 2006, odpověď žalobce ve znění: Odpověď p. vlády ČR J. P. na tvrzení uveřejněná dne 24. února 2006 v D. M. f. D. v článcích Zatkněte P., je to přání premiéra , naléhali na soudce a Zatykač v režii P.? .

V článcích Zatkněte P., je to přání premiéra , naléhali na soudce

a Zatykač v režii P.? se opakovaně objevila tvrzení, že jsem projevil přání, aby na podnikatele T. P. byl vydán zatykač, a že tímto mým přáním se oháněla rozvědka při svém jednání s příslušným trestním soudcem. Z toho články dovozují, že jsem takto zprostředkovaně působil na soudce a režíroval vydání příkazu k zatčení.

Tato tvrzení a závěry se nezakládají na pravdě a rozhodně je odmítám. Na žádného soudce jsem nikdy, tedy ani v tomto případě, nevznesl žádný požadavek, ani mu nesděloval žádné své přání. Nikoho jsem také nepověřil, aby se soudcem jednal

a oháněl se mým údajným přáním. Soudcovskou nezávislost plně respektuji. Budu požadovat důsledné vyšetření celé věci a také vyvození příslušných právních následků. .

Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění rozhodnutí především mimo jiné poukázal na skutečnost, že odpověď podle § 10 tiskového zákona se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se příslušné tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, přičemž z ní musí být patrno, kdo ji činí. Soud dovodil, že všechna skutková tvrzení, která byla uveřejněna na prvních dvou stranách deníku, neobsahují žádná skutková tvrzení, která by v čtenáři mohla vyvolat dojem, že se žalobce jako předseda vlády ČR vměšuje do výkonu soudní moci. V tomto případě nebylo uveřejněno cokoliv způsobilého zasáhnout občanskoprávní sféru žalobce. Navržené znění požadované odpovědi podle soudu prvního stupně nevyhovuje ani po formální stránce, když její nadpis by nebyl aktuální, neboť žalobce již není předsedou vlády. V prvním odstavci pak navržená odpověď pouze rekapituluje to, co žalobce činí předmětem sporu, zatímco druhý odstavec neuvádí na pravou míru nic z toho, co bylo uveřejněno.

O odvolání žalobce rozhodl pod č.j. 1 Co 100/2007-64 Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. května 2007, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Při posouzení věci samé vyšel též z ustanovení § 10 odst. 1 tiskového zákona, přičemž uvedl, že soud prvního stupně se správně zabýval otázkou, zda uveřejněný sporný text představuje dotčení cti nebo důstojnosti žalobce a dále, zda žalobcem požadovaná odpověď logicky reaguje na konkrétní údaje, které byly publikovány v článku, zda je jim přiměřená a zda je uvádí na pravou míru, přičemž v tomto smyslu učinil náležité závěry. Předmětné články neobsahují skutková tvrzení, že žalobce projevil přání, aby na podnikatele T. P. byl vydán zatykač , ale tvrzení, že tato slova pronesl kancléř rozvědky V. N. před soudci Městského soudu v Praze, kteří o zatykači rozhodovali, a že o této skutečnosti napsal místopředseda Městského soudu v Praze B. H. ministru spravedlnosti. Další žalobcem napadené tvrzení, že tímto mým přáním se oháněla rozvědka při svém jednání s příslušným trestním soudcem , je sdělením pravdivým, mající podklad v dopisu H. ministru spravedlnosti, přičemž toto sdělení neobsahuje v sobě skutkové tvrzení, že by žalobce přání projevil, ale, že se tvrzením o takovém přání oháněl kancléř rozvědky, když tuto skutečnost nezpochybňuje ani žalobce. Z obsahu obou článků podle soudu jednoznačně vyplývá, že jejich zdrojem je dopis místopředsedy Městského soudu v Praze ministru spravedlnosti a významné je, že celkové vyznění podávaných informací odpovídá pravdě v tom smyslu, že o tvrzeném přání žalobce měl soudce informovat kancléř rozvědky a nikoliv, že by žalobce takové přání skutečně vyslovil, tedy, že by články dovozovaly,

že žalobce takto zprostředkovaně působil na soudce a režíroval vydání příkazu k zatčení , jak se domnívá žalobce. Odvolací soud uzavřel, že žalobě na uveřejnění odpovědi nemůže být (vzhledem k jejímu navrženému znění) vyhověno proto,

že důsledně nevychází z požadavků obsažených v § 10 odst. 2 tiskového zákona.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 11. července 2007, přičemž právní moci nabyl téhož dne. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne

31. srpna 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má zato, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže je dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadní považuje v tomto případě dvě otázky:

1) Zda je publikované tvrzení o jednání konkrétní osoby skutkovým tvrzením

ve smyslu ustanovení § 10 tiskového zákona v případě (i tehdy), že jde o interpretaci sdělení třetí osoby.

2) Přísluší osobě, jíž se skutkové tvrzení týká, za splnění předpokladů daných tiskovým zákonem, právo na odpověď, resp. nese vydavatel periodického tisku za takové skutkové tvrzení odpovědnost?

Dovolatel odkazuje na relevantní pasáže článků a konstatuje, že se zde střetávají dva právní problémy zda (v nich obsažená) sdělení jsou skutkovým tvrzením, a zda jde o případ výjimky, kdy je třeba uveřejnit odpověď podle ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) tiskového zákona. Je přesvědčen, že pokud má výrok objektivní povahu a lze ověřit jeho pravdivost, jedná se o skutkové tvrzení. Tento charakter nelze výroku odebrat jen proto, že jde o tvrzení týkající se jednání konkrétní osoby, kdy jde o citaci či interpretaci sdělení třetí osoby. V souzeném případě přitom nebyly splněny předpoklady obsažené v ustanovení § 15 odst. 1 písm. c) tiskové ho zákona, a to mimo jiné v důsledku toho, že sdělení obsažená v dopisu H. tehdejšímu ministru spravedlnosti P. N. nebyla určena pro veřejnost. Upřením práva na odpověď podle tiskového zákona žalobci za situace, kdy se jedná o nepravdivou a zkreslenou interpretaci sdělení třetí osoby, jež nebylo určeno pro veřejnost, odporuje účelu tohoto institutu a je bráněním jeho právu na spravedlivý proces. Zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že napadený výrok obsahuje nepravdivé skutkové tvrzení o žalobci, bylo třeba se zabývat tím, zda byl splněn předpoklad zásahu do cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, což soudy obou stupňů neučinily. Podle dovolatele je přitom třeba vzít v úvahu, že v době neoprávněného zásahu do jeho cti byl p. ČR a došlo k němu několik měsíců před volbami do Poslanecké sněmovny České republiky. Navržený text odpovědi je pak podle dovolatele více jak přiléhavý, kdy žalobce jasně a stručně definuje tvrzení, která jsou nepravdivá konkrétně, že žalobce měl projevit přání, aby na pana P. byl vydán zatykač, a že se tímto přáním oháněla rozvědka při jednání s příslušným trestním soudcem. Žalobce v textu své odpovědi tato tvrzení uvádí na pravou míru. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek soudu druhého stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se prostřednictvím své zástupkyně písemně vyjádřila žalovaná, přičemž shledává důvody, aby bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.

Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v souvislosti s posouzením předpokladů oprávněnosti požadavku na odpověď ve smyslu § 10 odst. 1 tiskového zákona.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není důvodné.

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány nebyly.

Dovolatel uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.

Podle ustanovení § 10 odst. 1 věta první tiskového zákona, jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo jména a dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi, přičemž podle druhého odstavce téhož ustanovení se musí odpověď omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle prvního odstavce uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadena jen její část, pak této části a z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

Úprava práva požadovat uveřejnění odpovědi aktuálně zakotvená v tiskovém zákoně byla do našeho právního řádu zavedena v souladu s požadavky vyplývajícími z článku 23 Směrnice č. 89/552/EHS ve znění Směrnice č. 97/36/ES. Současně respektuje doporučení obsažená v rezoluci č. (74)26 Výboru ministrů Rady Evropy o právu na odpověď, přijaté dne 2. července 1974. Institut práva na odpověď předpokládá subjektivní pociťované poškození cti, důstojnosti nebo dobré pověsti dotčené osoby. Posuzování opodstatněnosti žádosti o uveřejnění odpovědi pak klade zvýšené nároky jak na vydavatele, tak na případné rozhodování soudu (obdobně srovnej důvodovou zprávu k tiskovému zákonu).

V souzeném případě dotčené články podávaly informace čerpané především z dopisu soudce Městského soudu v Praze H., adresovaného (tehdejšímu) ministru spravedlnosti, z nichž vyplývalo, že se rozvědka oháněla (údajným) přáním žalobce, aby byl vydán zatykač na podnikatele T. P. Tyto články (jak vyplývá z jejich obsahu) však neobsahují případná tvrzení, že by tak žalobce skutečně byl učinil. Přes tuto skutečnost je třeba připustit, že institut odpovědi podle tiskového zákona umožňuje (s výjimkou případů, na něž dopadá ustanovení § 15 tiskového zákona), aby osoba dotčená tvrzením třetí osoby požadovala za splnění předpokladů obsažených v § 10 odst. 2 tiskového zákona uveřejnění odpovědi, kterou by se tvrzení takové osoby uvedlo na pravou míru nebo by se doplnilo nebo zpřesnilo. Jak však již bylo uvedeno, navržená odpověď v tomto případě nevyhověla zákonným předpokladům.

Z již citovaného ustanovení tiskového zákona je nutno dovodit, že účelem požadované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho však navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O takovou eventualitu půjde např. tehdy, pokud by uplatňovaný návrh odpovědi obsahoval logické nedostatky kompozice textu, zahrnoval v sobě obecné úvahy žadatele, byla v něm obsažena tvrzení, která by nebyla bezprostřední reakcí na uveřejněná sdělení, ale jednalo by se o informace relativně samotného obsahu ve vztahu k informaci, na níž by mělo být odpovědí reagováno, resp. koncipovaný návrh odpověď by nebral v úvahu možný další vývoj, resp. též změnu okolností případu, pokud by ovlivňovaly předpoklady pro utváření jejího znění, apod. Tuto zásadu v souzeném případě vzaly fakticky v úvahu soudy obou stupňů, pokud dovodily, že znění navržené odpovědi neodpovídá požadavkům obsaženým v ustanovení § 10 tiskového zákona.

Již soud prvního stupně přiléhavě poukázal na skutečnost, že nadpis požadované odpovědi by v době uveřejnění nebyl aktuální (žalobce v té době nevykonával funkci premiéra, přičemž žaloba v tomto smyslu nebyla zčásti vzata zpět). Odpovídající je též závěr, že navržené znění odpovědi ve svém prvním odstavci pouze rekapituluje to, co žalobce činí předmětem sporu. V tomto smyslu tedy nejde o uvedení skutkových tvrzení, kterými by se sporem dotčená tvrzení uváděla na pravou míru nebo neúplná

či jinak pravdu zkreslující tvrzení by se doplňovala nebo zpřesňovala. V uvedeném odstavci se uvádí, že v článcích Zatkněte P., je to přání premiéra , naléhali

na soudce a Zatykač v režii P.? , se opakovaně objevila tvrzení, že jsem projevil přání, aby na podnikatele T. P. byl vydán zatykač, a že tímto mým přáním se oháněla rozvědka při svém jednání s příslušným trestním soudcem. Z toho články dovozují, že jsem takto zprostředkovaně působil na soudce a režíroval vydání příkazu k zatčení. Z návrhu požadované odpovědi žalobce vyplývá předpoklad uvést na pravou míru (resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit) tato tvrzení textem: Tato tvrzení a závěry se nezakládají na pravdě a rozhodně je odmítám. Na žádného soudce jsem nikdy, tedy ani v tomto případě, nevznesl žádný požadavek, ani mu nesděloval žádné své přání. Nikoho jsem také nepověřil, aby se soudcem jednal a oháněl se mým údajným přáním. Soudcovskou nezávislost plně respektuji. Budu požadovat důsledné vyšetření celé věci a také vyvození příslušných právních následků. . Porovnáním obou odstavců je třeba dát soudům za pravdu, že navržené znění odpovědi žalobce důsledně nevychází ze zákonných požadavků obsažených v v ustanovení § 10 tiskového zákona, neboť nejsou způsobilá pro svou obecnost uvést dotčená tvrzení na pravou míru, resp. na druhé straně rámec těchto tvrzení přesahují. Nadto obsahují tvrzení, která jsou originálními sděleními žalobce ( rozhodně je odmítám. , Soudcovskou nezávislost plně respektuji. Budu požadovat důsledné vyšetření celé věci a také vyvození příslušných právních následků. ), která nelze podřadit pod naplňování předpokladů odpovědi podle tiskového zákona.

Nadto, pokud odvolací soud dovodil, že uveřejněný sporný text není zásahem

do občanskoprávní sféry žalobce, neboť dotčené články neobsahují žádná skutková tvrzení, která by v čtenáři mohla vyvolat dojem, že se žalobce jako předseda vlády ČR vměšuje (vměšoval) do výkonu soudní moci, pak je třeba připomenout, že z uváděného ustanovení tiskového zákona vyplývá, že pro realizaci práva na odpověď je především nezbytné zjištění, že bylo uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby (anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby). To předpokládá v prvé řadě porovnání obsahu uveřejněného sdělení

s možnou složkou osobnosti fyzické osoby, jež má být takovým sdělením dotčena.

V této souvislosti je třeba připomenout, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor (informace) z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367). Právo

na svodu projevu (zahrnující v sobě mimo jiné též právo na informace) ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ) je zásadně rovno základnímu právu na důstojnost, osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 Listiny (srovnej nález

sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV. ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998, str. 113).

V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).

Zde je pak nutno současně též respektovat určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který se v konkrétních případech musí (především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a čtenářský zájem) uchylovat k jistým zjednodušením (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99). Je přitom třeba přihlédnout i k tomu, že v případě politiků a ostatních veřejně činných osob jsou měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků (analogicky srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 4. dubna 2005, sp.zn. IV. ÚS 146/04).

Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad fakticky vycházel. Nebyl tak naplněn dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Je tedy zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalovaného činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 19% daň z přidané hodnoty představována částkou 9.282,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. listopadu 2009

JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.

předseda senátu