30 Cdo 14/2010
Datum rozhodnutí: 27.07.2011
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 13 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 14/2010


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce I. W. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Mülerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti ČR , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 60.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 15/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č.j. 19 Co 268/2009-30, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. srpna 2009, č.j. 19 Co 268/2009-30, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. dubna 2009, č.j. 15 C 15/2009-18, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. dubna 2009, č.j. 15 C 15/2009-18, zamítl žalobu na zaplacení částky 60.000,- Kč, jakožto náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Ca 324/2007, jehož předmětem byl žalobcem uplatněný nárok na přiznání peněžité částky podle zákona č. 261/2001 Sb., bylo zahájeno dne 23.9.2003, žalovanou byla Česká správa sociálního zabezpečení (dále též ČSSZ ). První rozsudek ve věci byl vyhlášen dne 12.5.2004, kdy bylo zrušeno rozhodnutí napadené žalobcem. Proti němu byla dne 25.6.2004 podána kasační stížnost. Nejvyšší správní soud České republiky (dále již Nejvyšší správní soud ) dne 17.8.2005 tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Druhým rozsudkem ze dne 29.11.2005 Městský soud v Praze žalobu zamítl. Na základě kasační stížnosti podané dne 22.3.2006 byl i tento rozsudek zrušen, a to rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne 26.9.2007, a věc byla vrácena. Dalším rozsudkem ze dne 5.12.2007 Městský soud v Praze žalobě vyhověl a zrušil napadené rozhodnutí. Rozsudek nabyl právní moci dne 8.1.2008. Soud prvního stupně dovodil, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu z důvodů nepřiměřené délky řízení, či průtahů v řízení. Řízení před soudem prvního stupně nebylo zatíženo průtahy vůbec, když soud prvního stupně rozhodoval v přiměřených lhůtách. Po zrušení prvního rozsudku ze dne 12.5.2004, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl dne 17.8.2005, Městský soud opakovaně rozhodl již dne 29.11.2005. Po druhém zrušení tohoto rozsudku dne 26.9.2007 rozhodl Městský soud v Praze dne 5.12.2007. Pokud jde o dobu, po kterou rozhodoval Nejvyšší správní soud, tak poprvé doba od doručení spisu s kasační stížností do vydání rozhodnutí trvala od 18.8.2004 do 18.8.2005 a podruhé od 2.10.2006 do 5.12.2007. Soud prvního stupně dovodil, že ani v tomto případě se o průtahy nejedná. Jde o zvláštní řízení, kdy kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí soudu. V tomto případě tedy nelze rok řízení hodnotit jako průtah řízení a to i v souvislosti s posouzením okolností případu, kdy se dle názoru soudu jednalo o věc nikoli právně jednoduchou. Z celého spisu vyplývá právě složitost posuzování otázky a zaujetí výkladového stanoviska každým ze soudů.
Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.). a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Ohledně odvolacích námitek, že posuzovaná věc nebyla právně složitá, když právní závěr, jak věc posoudit již vyplýval z nálezu Ústavního soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. I. ÚS 605/2003 a posléze i z nálezu ze dne 28.6.2007, sp. zn. I ÚS 712/2005 s tím, že problémem délky řízení bylo, že soudy včetně Nejvyššího správního soudu nerespektovaly závěry nálezu Ústavního soudu, odvolací soud uvedl následující. V daném případě šlo o spor ohledně přiznání jednorázové částky podle zákona č. 261/2001Sb. Věc byla po zamítavém rozhodnutí ČSSZ projednávána a rozhodována v pěti stadiích soudního řízení, kdy rozsudky odvolacího soudu byly jako pravomocné zrušeny až Nejvyšším správním soudem na základě opakovaných kasačních stížností. Navíc se v posuzované věci zcela nepochybně vyvíjela judikatura a závěr (rozšířeného senátu) Nejvyššího správního soudu zpochybnil až Ústavní soud. Dále dovodil, že se na délce jednotlivých řízení určitým způsobem podílel i sám žalobce, když podával vyjádření, která vícekrát doplňoval (např. po podání prvé kasační stížnosti ČSSZ vyjádření ze dne 13.7.2004, jeho doplnění ze dne 4.11.2004 a 16.8.2005), teprve na výzvu soudu doložil plnou moc advokáta (konkrétně u druhé kasační stížnosti podané žalobcem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, vyžádání plné moci soudem 4.4.2006, její předložení 7.6.2006), požadoval opakované doručování rozsudků (např. 10.3.2006), teprve na výzvu soudu předložil předepsaný počet kopií své kasační stížnosti 18.8.2006.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již dovolatel ) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel považuje za zásadně právně významné dále uvedené právní otázky zpochybňující právní závěry napadeného rozhodnutí. Zda lze za průtahy v řízení pokládat pouze absolutní nečinnost soudů, anebo i to, když soudy vydávají plynule opakovaně vadná rozhodnutí, která je nutné potom rušit. Zda lze věc považovat nadále za právně složitou, když se k ní jednoznačně vyjádřil Ústavní soud, avšak obecné soudy jeho právnímu názoru vzdorují. Zda procházela judikatura Ústavního soudu ohledně výkladu zákona č. 261/2001 Sb., nějakým vývojem, který by ospravedlňoval odlišné rozhodování obecných soudů, anebo je jeho judikatura od počátku konsistentní (viz. nálezy ÚS sp. zn.: I. ÚS 605/03, I. ÚS 565/03, I. ÚS 712/05, I. ÚS 792/06, I. ÚS 2366/07, IV. ÚS 44/06, II. ÚS 807/07, I. ÚS 1916/07). Zda, pokud se i účastník řízení podílel na průtazích, stačí to pouze konstatovat, anebo je třeba specifikovat, v jaké míře se na průtazích podílel účastník a v jaké míře soud. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání tedy může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vzhledem k obsahu a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem žalobce v dovolání nastoluje právní otázky, zda lze za průtahy v řízení pokládat i to, když soudy vydávají plynule opakovaně vadná rozhodnutí, která je nutné potom rušit; zda lze věc považovat nadále za právně složitou, když se k ní jednoznačně vyjádřil Ústavní soud, avšak obecné soudy jeho právnímu názoru vzdorují; zda, pokud se i účastník řízení podílel na průtazích, stačí to pouze konstatovat, anebo je třeba specifikovat, v jaké míře se na průtazích účastník podílel a v jaké míře. Uvedené právní otázky se týkají ustanovení § 13 a § 31a zák. č. 82/1998 Sb. (dále jen OdpŠk), s jejichž výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Protože odvolací soud posoudil dovolatelem uplatněné právní otázky jinak, než jsou řešeny v judikatuře dovolacího soudu, je rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně právně významné; dovolání je tudíž přípustné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.).
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 (uvedené rozhodnutí, jakož i níže označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), podrobně vysvětlil, jakým způsobem hodnotit kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk pro posouzení, zda byla či nebyla určitá věc projednána v přiměřené lhůtě.
V rozsudku ze dne 5.10.2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, dostupném veřejnosti rovněž na jeho webových stránkách www.nsoud.cz, Nejvyšší soud dovodil, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk) je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně.
V rozsudku ze dne 20.10.2010 sp. zn. 1637/2009, se Nejvyšší soud vyslovil, že uvedený závěr je přiměřeně aplikovatelný i na situace, kdy ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci, zde soudu, dojde proto, že jím nebyl respektován závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k nezanedbatelnému prodloužení řízení (srov. též odst. IV. písm. c) Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp.zn. Cpjn 206/2010, in www.nsoud.cz).
V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí obecného soudu, který je následně vázán právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu. V takové situaci se úvaha z posledně citovaného rozsudku Nejvyššího soudu uplatní beze zbytku. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 47/2007, s. 465, body 59 až 72, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
Při posouzení, zda orgán veřejné moci přispěl k prodloužení řízení tím, že nerespektoval precedenčně závazný nález Ústavního soudu, je třeba ale vzít do úvahy, zda mu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Tak tomu bude zejména v případě, kdy půjde o nález směřující sice v jiné věci, ale vůči stejnému soudu nebo orgánu veřejné moci, jako dřívější nález s kasačními účinky nebo v případě, kdy půjde o nález publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
K těmto závěrům je nutno dodat, že rozpor rozhodnutí se závazným nálezem Ústavního soudu musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí a nelze k němu v rámci řízení o odškodnění imateriální újmy způsobené neprojednáním věci v přiměřené lhůtě provádět další dokazování. Opačný postup by totiž byl v rozporu se smyslem řízení o odškodnění, stejně jako s požadavkem na jeho rychlost.
V posuzované věci je zřejmé, že v době vydání rozsudku dne 17.8.2005 měl již Nejvyšší správní soud k dispozici nález Ústavního soudu ze dne 2.6.2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, kterým došlo ke zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci týkající se téže problematiky. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28.6. 2007, sp. zn. II. ÚS 712/05, pak vyplývá, že Ústavní soud setrvává na názoru uvedeném v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, tj. že Nejvyšší správní soud porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že současně nerespektoval právní závěr nálezu Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 605/03, došlo zároveň k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.
Z uvedeného lze učinit závěr, že Nejvyšší správní soud rozhodoval rozsudkem ze dne 17.8.2005 v rozporu se závazným nálezem Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 2. 6. 2005), který mu byl z jeho činnosti znám a v důsledku tohoto postupu Nejvyššího správního soudu došlo k významnému prodloužení řízení ve věci žádosti žalobce o výplatu jednorázové částky podle zák. č. 261/2001 Sb. a tím i k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 476/09, bod 15).
Odvolací soud k uvedené okolnosti nepřihlédl a jeho právní posouzení žalobcova nároku je z toho důvodu neúplné, a tudíž nesprávné.
Pokud se týká druhé žalobcem předestřené otázky, tj. zda lze věc považovat nadále za právně složitou, když se k ní jednoznačně vyjádřil Ústavní soud, avšak obecné soudy jeho právnímu názoru vzdorují, je třeba uvést, že posouzení složitosti věci jako jednoho z kritérií pro závěr, zda došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk), z hlediska existence nálezu Ústavního soudu, který se k věci již závazně vyjádřil, je toliko jedním z řady faktorů, k nimž je nutno přihlédnout.
Dalšími faktory ukazujícími na složitost věci jsou například zapojení mezinárodního prvku, který obecně přispívá ke složitosti věci, zejména je-li třeba provádět dokazování v cizině či aplikovat cizí právo, skutková složitost věci v závislosti na rozsahu předmětu řízení (např. vypořádání rozsáhlého společného jmění manželů - viz rozsudek ESLP ve věci Bořánková proti České republice ze dne 7. 1. 2003, č. 41486/98, § 60, či požadavek více osob na vydání většího množství nemovitostí v rámci restitučního řízení, když o každé z nich je třeba rozhodnout zvlášť viz rozsudek ESLP ve věci Schmidtová proti České republice ze dne 22. 7. 2003, č. 48568/99 § 64), složitost věci z hlediska důkazního ve vztahu k velkému množství důkazních prostředků a jejich povaze (např. nutnost zadání znaleckého posudku viz rozsudek ESLP ve věci Škodáková proti České republice ze dne 21. 12. 2004, č. 71551/01, § 39) či jejich obtížné dosažitelnosti (např. u svědků neznámého pobytu, po kterých je třeba pátrat nebo historických či technických dokumentů viz rozsudek ESLP ve věci Vojáčková proti České republice ze dne 4. 4. 2006, č. 15741/02, § 25).
V posuzované věci je zřejmé, že nebyla z hlediska výše uvedených kritérií složitá, když navíc podstata v ní řešené problematiky byla již vyřešena dřívějším nálezem Ústavního soudu (I. ÚS 605/03). Závěr, že šlo o věc složitou, jak vyplývá z napadeného rozsudku odvolacího soudu, proto hodnotí Nejvyšší soud jako nesprávný (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.10.2010 sp. zn. 1637/2009).
K otázce, zda stačí pouze konstatovat, že se i účastník řízení podílel na průtazích, anebo je třeba specifikovat, v jaké míře se na průtazích účastník podílel a v jaké míře soud, se dovolací soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 23.3.2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009. Dovodil, že nestačí, aby soud jen konstatoval, že poškozený svým procesním chováním k prodloužení řízení určitým způsobem přispěl, ale soud musí zároveň zhodnotit, s ohledem na souhrn všech skutkových okolností případu, do jaké míry je délka řízení přičitatelná jednání poškozeného, a do jaké míry porušil svoji povinnost rozhodnout věc v co nejkratším možném čase soud.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. července 2011


JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu