30 Cdo 1391/2014
Datum rozhodnutí: 28.05.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1391/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. K. , a b) M. K. , zastoupených JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 56, proti žalovaným 1) Valaservice s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 1269/29, identifikační číslo osoby 45786917, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, a 2) Karkulín s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Pod Vilami 802/7, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 106/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, takto:

I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mgr. Marka Hoskovce, advokáta se sídlem v Praze 1, Hybernská 20.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 2. ledna 2013, č. j. 14 C 106/2005-351, výrokem I. určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů ideální 1/2 domu č. p. 1269 v P., na stavební parcele č. 1333, ideální 1/2 stavební parcely č. 1333 zastavěná plocha o výměře 491 m2 a ideální polovinu pozemkové parcely č. 1334 ostatní plocha o výměře 432 m2, vše N. M., obec P., u Katastrální úřadu Praha Město. Soud prvního stupně dále výrokem II. určil, že žalobci mají ve společném jmění manželů přízemní zděnou budovu kanceláře s plochou střechou bez č. p. v P. N. M. a přízemní zděnou budovu sklad s plochou střechou bez č. p. v P. N. M., oboje postavených na stavební parcele č. 1333, katastrální území N. M. na pozemkové parcele č. 1334 v katastrálním území N. M. Výrokem III. soud uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizené žalobcům (oprávněným společně a nerozdílně) předat nemovitosti specifikované ve výroku II., a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky I. až V.). Po zopakování některých důkazů dospěl odvolací soud (s odkazem na odbornou literaturu, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 850/2005 a sp. zn. 28 Cdo 2118/2011, a rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. III. ÚS 496/12) k závěru, že Žalobci nejsou vlastníky předmětných nemovitostí s příslušenstvím, neboť vydražitel se stane vlastníkem nemovitosti bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že nemovitost vlastnicky náležela jiné osobě než povinnému. Jestliže nemovitost náležela vlastnicky třetí osobě, která nepodala do zahájení prvního dražebního jednání žalobu na vyloučení nemovitosti z výkonu rozhodnutí a při tomto dražebním jednání nebo dalším dražebním jednání byl udělen příklep, vydražitel se stane vlastníkem nemovitosti a vlastník, který nepodal vylučovací žalobu, proti němu nemůže uplatnit své vlastnické právo. Může se však domáhat vydání bezdůvodného obohacení tzv. žalobou z lepšího práva, směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen výtěžek dražby při rozvrhu podstaty.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci (dále též dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné a (z hlediska občanským soudním řádem stanovených náležitostí) řádné
dovolání. Dovolatelé argumentují nesprávným právním posouzením věci, a to (ve stručnosti shrnuto z jejich obsáhlého dovolání) v otázkách, zda je odvolací soud povinen se ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. vypořádat s námitkou účastníka, že a) vydražitel v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí nebyl v dobré víře o vlastnictví povinného k nemovitosti, o jejímž pravém vlastnictví předtím pravomocně rozhodl tentýž soud, a že b) dražba prokazatelně cizí nemovitosti ze strany povinného (roz. která není ve vlastnictví povinného) vykazuje znaky úmyslného trestného činu podvodu. Dovolatelé se domnívají, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. nepřezkoumatelný a neúplný a tudíž právně nesprávný, zvláště v otázce dobré víry vydražitele prokazatelně cizí nemovitosti a vychází v naprostém rozporu s mezinárodně uznávanými principy zákazu nabývání cizích nemovitostí ve zlé víře. Odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ), které se podle jejich názoru dá vztáhnout i na posuzovaný případ a upřesňuje dosavadní judikaturu opomenutou odvolacím soudem v tom, že i při nabytí vydražitelem cizí nemovitosti musí být splněna základní podmínka nabytí v dobré víře se zachováním obvyklé opatrnosti. Závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedla, že zcela souhlasí se závěry odvolacího soudu, které se shodují s ustálenou judikaturou (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2118/2011, sp. zn. 22 Cdo 4905/2009, nebo sp. zn. 22 Cdo 850/2005). Navrhla, aby dovolací soud zamítl podané dovolání a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 1. listopadu 2013, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalované podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání dovolatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 14 Co 392/2013-427, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které pokud vlastník (spoluvlastník) nemovitosti, která v katastru nemovitostí jako vlastník (spoluvlastník) zapsán není, zjistí, že jeho nemovitost má být prodána v dražbě na základě již nařízené exekuce, může se bránit vylučovací žalobou; jakmile je taková žaloba podána, musí být exekuční řízení přerušeno až do rozhodnutí o žalobě. Není-li však vylučovací žaloba podána, nic nebrání provedení dražby a vydražitel se stává vlastníkem vydražené nemovitostí s příslušenstvím, nabylo-li usnesení o příklepu právní moci a zaplatil-li nejvyšší podání, a to ke dni vydání usnesení o příklepu, i když vydražená nemovitost nebyla vlastnictvím povinného a povinný na tuto skutečnost exekutora upozornil. Jde o originární způsob nabytí vlastnického práva, při kterém je vlastnictví předchůdce (povinného) nerozhodné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 22 Cdo 850/2005, a ze dne 27. Ledna 2004, sp. zn. 22 Cdo 1229/2003, příp. usnesení téhož soudu ze dne 5. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 1380/2009, nebo ze dne 28. února 2012, sp. zn, 22 Cdo 1957/2010; všechna označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Nejvyšší soud přitom ani v této věci neshledává žádný důvod ke změně své dosavadní judikatury.
Dovolací argumentace dovolatelů je postavena na prezentaci opačného právního názoru, jenž polemizuje s připomenutou judikaturou dovolacího soudu, příp. nepřiléhavě odkazuje na jiná rozhodnutí dovolacího soudu, která ovšem vycházela z jiného skutkového a právního základu, s čímž se ostatně již odvolací soud vypořádal (v rámci odvolacích námitek) v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (na str. 10 ve čtvrtém odstavci). Ani z judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatelé odkazují ve svém dovolání, nelze dovodit právní závěr, jenž by měl korigovat připomenutou judikaturu dovolacího soudu při řešení otázky právního důsledku příklepu uděleného v dražbě provedené v rámci exekučního řízení. Přípustnost dovolání nelze spatřovat ani v otázce odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, které je přehledné, srozumitelné a obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti dle § 157 odst. 2 o. s. ř.
Nepominutelný je také fakt, že dovolatelé mohli vyvodit odpovídající právní postup, pokud by sledovali, zda pravomocný rozsudek odvolacího soudu ze dne 10. října 2008, sp. zn. 14 Co 332/2008, byl (coby tzv. záznamová listina) podle tehdejších katastrálních předpisů předmětem zápisu (ve formě záznamu) do katastru nemovitostí, resp. pokud by reflektovali v předmětnou dobu veřejně publikované údaje v katastru nemovitostí, které předznamenávali možnost vydražení sporného nemovitého majetku.
Z pohledu odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí vyložené právní úpravy zde odvolací soud neměl žádný prostor k případné právní korekci dovolateli vytýkaného právního důsledku vydražení předmětných nemovitostí žalovanou 2), když předmětná právní úprava v uvedenou dobu obsahovala (a i nadále obsahuje) účinný právní nástroj k zamezení toho, aby byl vydražen majetek, který není ve vlastnictví povinného. Jestliže dovolatelé takový právní postup v předmětném období nezvolili, ač jej (objektivně) zvolit, resp. realizovat (s ohledem na tehdy publikované údaje v katastru nemovitostí) mohli, nelze jimi kritizovaný právní důsledek (nabytí vlastnictví k předmětným nemovitostem žalovanou 2/ na základě příklepu uděleného v dražbě provedené v rámci exekučního řízení v režimu zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů) primárně klást k tíží přísl. orgánů státu.
Nejvyšší soud proto podané dovolání dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, přičemž v souladu se svou rozhodovací praxí nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 243 o. s. ř.).
Výrok II. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 1) je důsledkem aplikace § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) per analogiam o. s. ř., neboť žalované 1) v tomto dovolacím řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly a proto zde nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 146 odst. 3 o. s. ř.
Výrok III. o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) se opírá o § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo (jako nepřípustné) odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalované 2), která byla v tomto dovolacím řízení zastoupena advokátem, právo na náhradu nákladů řízení.
S přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (in www.nalus.usoud.cz) a k rozsudku (velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Odo 3043/2010, v tomto případě účelně vynaložené náklady žalované 2) sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (za písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve výši 2.500,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 cit. advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše s připočtením částky představující 21% DPH ve výši 588,- Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.388,- Kč.
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.388,- Kč jsou žalobci povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované 2), a to k rukám jejího advokáta, který žalovanou 2) v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně to, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. května 2014

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu