30 Cdo 1385/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 142 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1385/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., IČ 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zaplacení 126 666,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 137/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 55 Co 441/2014-126, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 126 666,16 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod č. j. 110 417/2010, 111 815/2010, 110 420/2010, 110 252 2010, 116 790/2010, 111 741/2010, 111 823/2010, 111 861/2010, 111 770/2010, 111 854/2010, 111 767/2010, 111 862/2010, 111 946/2010, 111 948/2010, 111 844/2010 a 111 830/2010 (požadované zadostiučinění v těchto správních řízeních za období od 1. července 2012 do 31. srpna 2012 ve výši 833,33 Kč za každý měsíc trvání řízení a v období od 1. září 2012 do 31. prosince 2012 ve výši 1 666,66 Kč, přičemž v období od 1. září 2012 do 31. prosince 2012 trvalo řízení ve věci dlužníka Š. 1 měsíc a řízení ve věci dlužníka V. 3 měsíce, všechna ostatní řízení trvala po celou uplatněnou dobu).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. července 2014, č. j. 19 C 137/2013-86, konstatoval, že nesprávným úředním postupem ČTÚ, který o návrzích žalobkyně vedených pod č. j. 110 417/2010, 111 815/2010, 110 420/2010, 110 252/2010, 116 790/2010, 111 741/2010, 111 823/2010, 111 861/2010, 111 770/2010, 111 854/2010, 111 767/2010, 111 862/2010, 111 946/2010, 111 948/2010, 111 844/2010 a 111 830/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. , o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, bylo porušeno právo žalobkyně (výrok I), zamítl žalobu na zaplacení částky 126 666,16 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I potvrdil ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 110 417/2010, 111 815/2010, 110 420/2010, 110 252/2010, 116 790/2010, 111 741/2010, 111 823/2010, 111 861/2010, 111 770/2010, 111 854/2010, 111 767/2010, 111 862/2010, 111 946/2010, 111 948/2010, 111 844/2010 a 111 830/2010 není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč (viz výše).
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se námitky žalobkyně o nesprávném právním posouzení věci v otázce náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů.
K námitce žalobkyně, že v dané věci nebyla namístě aplikace § 150 o. s. ř., podle kterého nebylo žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, a to navzdory plnému procesnímu úspěchu žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně, že nebyla soudem prvního stupně ani soudem odvolacím předem upozorněna na to, že soud v projednávané věci zamýšlí uplatnit své moderační oprávnění vyplývající z ustanovení § 150 o. s. ř., dovolací soud uvádí, že se uvedené námitky míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem. Odvolací soud totiž přisvědčil názoru soudu prvního stupně, který neaplikoval § 150 o. s. ř., nýbrž o nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto dané námitky nemůžou přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15).
Ani při řešení otázky, zda lze považovat za (ne)účelně vynaložené náklady právního zastoupení žalobkyně, která měla v kompenzačním řízení plný procesní úspěch, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když přisvědčil soudu prvního stupně, že náklady řízení vzniklé žalobkyni za právní zastoupení advokátem nebyly vynaloženy účelně (z důvodů, které soud v rozsudku uvedl), byť v odůvodnění svého rozhodnutí soud přihlédl k jiným okolnostem, než k jakým dospěl ve své judikatuře soud dovolací (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 3698/11).
K žalobkyní namítaným vadám řízení by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 21. října 2015

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu