30 Cdo 1376/2013
Datum rozhodnutí: 04.09.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.



30 Cdo 1376/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobců a) JUDr. B. Z. , b) J. V. , c) M. S. , zastoupených JUDr. Helenou Dvornou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hurbanova 1305/11, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 278/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, č. j. 23 Co 463/2011 - 113, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, č. j. 41 C 278/2009 85, uložil žalované povinnost zaplatit každému z žalobců částku 8.000,- Kč s příslušenstvím, co do částky 376.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Rozhodl tak o nároku žalobců, jako právních nástupců původní žalobkyně M. V., na náhradu nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 26 K 261/95 (dále jen posuzované řízení ).
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit každému z žalobců dalších 30.000,- Kč s příslušenstvím, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 286.000,- Kč s příslušenstvím pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 3. 2013, č. j. 23 Co 463/2011-147, rozhodl Městský soud v Praze ve výroku I., že rozsudek soudu I. stupně se v odvoláním napadeném vyhovujícím výroku (I.) potvrzuje, a ve výroku II. o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 1. 2012, č. j. 23 Co 463/2011 - 113, a to do celého jeho rozsahu, podala žalovaná dovolání, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Ve vyjádření k dovolání doručeném dne 3. 7. 2012 žalobci zpochybnili důvodnost dovolání žalované a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto a žalobcům přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. 1. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť tito netvoří nerozlučné procesní společenství, a z pohledu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo tedy o nároku každého z nich rozhodnuto samostatným výrokem rozsudku odvolacího soudu (k procesnímu společenství účastníků řízení po pravomocném rozhodnutí o schválení dohody o vypořádání dědictví viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 942/2005; rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Je proto nerozhodné, že součet nároků žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 73/2001 a 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 323/2007; dostupný na http://nalus.usoud.cz/ ).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení je pak absolutně nepřípustné. Nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé, a proto dovolání proti němu není podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10).
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Zbývá uvést, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (viz § 242 odst. 3 o. s. ř. - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004. sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., když v případě dovolání absolutně nepřípustného nelze uvažovat o tom, že by náklady vynaložené na zastoupení žalobců v dovolacím řízení byly vynaloženy účelně, zejména za situace, kdy se vyjádření žalobců k dovolání žalované zcela minulo s důvody, pro které bylo dovolání odmítnuto.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 4. září 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu