30 Cdo 1357/2011
Datum rozhodnutí: 30.08.2011
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 1357/2011


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29, proti žalované P. R. , zastoupené Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 24, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 186/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 54 Co 483/2010-301, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Marka, advokáta se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.):

Proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále již odvolací soud ), jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 8. ledna 2010, č.j. 11 C 186/2004-225 (kterým bylo určeno, že J. R., zemřelý dne 12. dubna 2005, byl ke dni své smrti vlastníkem specifikovaných nemovitostí, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení), a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podala žalovaná (dále též dovolatelka ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a jež nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.


Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Pokud dovolatelka ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., pomíjí zcela, že jeho prostřednictvím nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posuzovat (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka ve svém dovolání sice výslovně odkazuje na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), avšak z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Oběma soudům totiž vytýká nesprávně zjištěný skutkový stav věci, resp. vadné hodnocení provedených důkazů, a v dovolání předkládá svou skutkovou verzi věci, kterou právně hodnotí a kdy takto učiněný právně kvalifikační závěr (kriticky) konfrontuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, resp. oběma soudy. Dovolací argumentace nesprávného právního posouzení věci tak vychází ze skutkových závěrů dovolatelky, tedy (jinými slovy vyjádřeno) směřuje proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Na základě takto vymezeného dovolání ovšem přípustnost dovolání nelze posuzovat [k tomu srov. již shora cit. § 237 odst. 1 písm. c) a § 241a odst. 3 o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení, proti němuž rovněž směřuje dovolání, ač je obsažen ve výrokové části rozsudku, má povahu usnesení a přípustnost dovolání proti němu se proto posuzuje podle ustanovení upravujících přípustnost dovolání proti usnesení. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není podle ustanovení § 237 o. s. ř. dána již proto, že jím nebylo rozhodnuto ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto (srov. R 61/1998).
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když v dovolacím řízení žalobkyni vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (za sepis písemného vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky na polovinu a o dalších 50% podle § 18 odst. 1 (vzhledem k tomu, že advokát žalobkyně v dovolacím řízení učinil pouze jediný úkon právní služby - sepis vyjádření k dovolání], a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč (z obsahu spisu se nepodává, že by advokát žalobkyně byl plátcem DPH). Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobkyně ve výši 5.300,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. srpna 2011

JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu