30 Cdo 1353/2015
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: § 138 odst. 1 o. s. ř. ve znění od 17.08.2015, § 30 odst. 1 o. s. ř., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1353/2015

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobců a) I. D. , a b) L. N., obou zastoupených Mgr. Ivou Chytilovou, advokátkou se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 332 , proti žalovanému M. P., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74C 98/2013, o dovolání žalobců proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. září 2014, č.j. 1 Co 197/2014-45, takto:

Dovolání každého z žalobců se odmítá.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 27. května 2014, č.j. 74C 98/2013-30, výrokem I. přiznal žalobcům a) a b) osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny a výrokem II. jim neustanovil zástupce z řad advokátů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že sociální a majetkové poměry žalobců odůvodňují částečné osvobození od soudního poplatku, ale výjimečnost pro osvobození, stejně jako pro ustanovení zástupce z řad advokátů, na jejich straně neshledal.
K odvolání obou žalobců Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 9. září 2014, č.j. 1 Co 197/2014-45, usnesení krajského soudu potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci jsou schopni vzhledem ke svým sociálním a majetkovým poměrům uhradit soudní poplatek v poloviční výši, v daném případě 1.500,- Kč, i s tím, že z vylíčených skutkových tvrzení žaloby není zjevný takový zásah do osobnostních práv žalobců, který by ospravedlňoval požadovanou náhradu nemajetkové újmy ve výši 300.000,- Kč. Pokud jde o žádost o ustanovení zástupce, neshledal v tomto konkrétním případě nezbytnou potřebu ochrany zájmů žalobců, když z jejich dosavadního postupu je zřejmé, že jsou schopni zastupovat své zájmy sami.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně a) nezastoupená advokátem dne 25. listopadu 2014 dovolání, které bylo dne 25. března 2015 doplněno podáním její právní zástupkyně, která jí byla pro podání dovolání ustanovena usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. ledna 2015, č.j. 1 Co 7/2015-127. Rovněž žalobce, zastoupený advokátkou, podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dne 26. listopadu 2014 dovolání.
Žalobkyně a) dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ). Domnívá se, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené judikatury dovolacího soudu ), když údajně nesprávně vyhodnotily její sociální majetkové a finanční poměry. Hodnocení výše nemajetkové újmy a požadované částky pak ve stadiu řízení, kdy dosud nebyly provedeny žádné výslechy účastníků, svědků, předloženy důkazy apod., považuje za předčasné. Poukazuje také na skutečnost, že nemá právní vzdělání, ani jinou právní praxi v této oblasti a nemá žádné volné finanční prostředky na odměnu advokáta. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stejným způsobem pak argumentuje ve svém dovolání i žalobce b), který rovněž navrhuje zrušení napadeného usnesení dovolacím soudem a vrácení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti obou dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobci ve svých dovoláních sice s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 568/2014, tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ve skutečnosti ale nevysvětlují, v čem se od tohoto rozhodnutí odchýlil. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí judikoval, že činí-li soudní poplatek téměř čtyřnásobek měsíčního příjmu účastníka, lze učinit závěr, že nejsou splněny podmínky ani pro částečné osvobození od soudních poplatků, jen tehdy, disponuje-li účastník jinými hodnotami, které mu umožňují poplatek zaplatit . V daném případě soudní poplatek v případě obou žalobců odpovídá podstatně nižší částce, než je jejich zjištěný měsíční příjem. Nelze také pominout skutečnost, že s účinností od 1. září 2011 došlo (zákonem č. 218/2011 Sb.) ke zpřísnění možnosti přiznat plné osvobození od soudních poplatků stanovením podmínky spočívající v existenci zvlášť závažných důvodů. Pro přiznání plného osvobození od soudních poplatků musí být účastník s ohledem na své poměry objektivně neschopen splnit poplatkovou povinnost v plné výši, musí zde být zvlášť závažné důvody a zároveň se nesmí jednat o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Zásadou je tedy částečné osvobození od soudního poplatku; plné osvobození je pouze výjimkou z této zásady. Je tím posílena regulativní funkce soudních poplatků a posilována odpovědnost účastníků řízení za uvážlivé a smysluplné uplatňování či bránění jejich skutečných a nikoli pouze domnělých práv (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2014, sp. zn. 25 Cdo 3076/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2015, sp. zn. 33 Cdo 4094/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 78/2015).
Nejsou tak v této věci naplněny předpoklady přípustnosti dovolání. Dovolání žalobců proti usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o částečném osvobození od soudních poplatků, tedy není přípustné.
Ani polemika žalobců s rozhodnutím o neustanovení zástupce z řad advokátů nenastoluje (a ani nenaznačuje) žádný ze shora uvedených předpokladů přípustnosti dovolání.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud dovolání každého z žalobců, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustná odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. srpna 2015
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu