30 Cdo 1352/2004
Datum rozhodnutí: 02.03.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1352/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce Finančního úřadu v T. proti žalovaným 1) M. M., 2) S. G. a 3) M. V., všem zastoupeným advokátem, o určení neúčinnosti darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 8 C 159/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. února 2004, č.j. 26 Co 463/2003-102, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 27. června 2003, č.j. 8 C 159/2002-78, rozhodl, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 13.9.2001, kterou daroval M. P. nemovitosti dům čp. 16 na pozemku stavební parcela č. 29, tento pozemek a pozemek parcela č. 546, vše v obci T., katastrální území D., zapsané na listu vlastnictví č. 5298 u Katastrálního úřadu v T., žalovaným, jsou vůči žalobci právně neúčinné (výrok I.) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalovaným uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně České republice, na účet Okresního soudu v Trutnově soudní poplatek ve výši 1000,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.). Dospěl k závěru, že uzavřením předmětné smlouvy, s právními účinky vkladu ke dni 14.9.2001, došlo ke zkrácení žalobce dlužníkem M. P. (otcem žalovaných), vůči kterému má vymahatelnou pohledávku. V důsledku tohoto úkonu se zmenšil majetek dlužníka, který mohl případně sloužit k uspokojení pohledávky žalobce. Přitom za rozhodující pro posouzení věci považoval zjištění o nesporné existenci pohledávky ke dni vyhlášení rozhodnutí, kdy z tohoto hlediska je nadbytečné zabývat se její konkrétní výší, a doplňovat v tomto směru dokazování. Žalované, které jsou osobami blízkými ve vztahu k dlužníkovi, neprokázaly vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání jeho úmyslu zkrátit věřitele. Z uvedeného soud dovodil splnění podmínek ustanovení § 42a obč. zák. pro určení právní neúčinnosti předmětné smlouvy vůči žalobci.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne

10. února 2004, č.j. 26 Co 463/2003-102, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího výroku vyplývá, že vycházel ze stejných skutkových a právních závěrů, jako soud prvního stupně.

Proti tomuto rozsudku podaly žalované dovolání, neboť mají zato, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a podávají je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítají, že se odvolací soud spokojil

se zjištěním o existenci pohledávky žalobce proti otci žalovaných jako dlužníku, který učinil v zákonem stanoveném období úkon, zkracující jeho věřitele, a to existenci pohledávky ke dni rozhodování soudu. Uvedenou okolnost nepopírají . Avšak domnívají se, že samotný průlom do ochrany vlastnických práv fyzických osob k nemovitému majetku nikoli zanedbatelné hodnoty je dostatečně závažnou individuální okolností řešené věci, která by měla být posuzována v kontextu se zákonem předjímaným úmyslem dlužníka zkrátit svého věřitele. Takový úmysl však vylučuje např. nesouměřitelnost hodnot pohledávky a zkrácení věřitele, kterážto možnost prokázání nepřítomnosti úmyslu dlužníka byla žalovaným napadeným postupem odejmuta . Za zásadní však považují námitku týkající se závěru odvolacího soudu, že žalované nevynaložily náležitou pečlivost pro rozpoznání dlužníkova úmyslu zkrátit věřitele ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Soudem nebylo dostatečně vyhodnoceno, že žalované neměly možnost při nesoučinnosti dárce učinit jakékoli exaktní zjištění o stavu závazků dárce . Namítají, že dluh otce žalovaných vůči žalobci vyplýval z jeho podnikatelské činnosti, na které se nikdy nepodílely. Vyvinuly maximální možné aktivity, podle svých osobnostních a profesních dispozic, aby splnily podmínky pro výjimku podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Předchozí soudy však individualitu jednotlivých žalovaných nerozlišily, čímž v tomto smyslu rezignovaly

na dostatečné zjištění konkrétních poměrů věci . Žalované rovněž poukázaly na změnu hodnocení soudů v posuzování otázky náležité pečlivosti poznat dlužníkův úmysl zkrátit věřitele (§42a ost. 2 obč. zák.), ke kterému došlo v důsledku časového posunu

od uzavření předmětné smlouvy ze dne 13.9.2001. Navrhly, aby dovolací soud nejdříve rozhodl o odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, resp. zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má

ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu

s hmotným právem.

Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného

v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání

k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Žalované napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než

v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen

při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzovaném případě je rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil

se všemi důvody uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně, v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky, citovaném v rozhodnutí odvolacího soudu, na něž pro stručnost postačí odkázat. Rovněž se shoduje i s ustálenou judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů), přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit. I když žalované v dovolání uvádějí, že vytýkají odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení, z obsahu samotného dovolání

(z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobují kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaných pro posouzení věci významné. Žalované tedy uplatňují dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných není přípustné, ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaných - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O návrhu žalovaných na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 243 o.s.ř. dovolací soud již nerozhodoval, vzhledem ke shora uvedenému závěru o nepřípustnosti dovolání žalovaných, ze kterého dovodil nedostatek předpokladu pro rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. března 2005

JUDr. Karel Podolka, v. r.

předseda senátu