30 Cdo 1344/2004
Datum rozhodnutí: 30.11.2004
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 1344/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce S. K., proti žalované L. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 57/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze

ze dne 2. března 2004, č.j. 1 Co 269/2003-137, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 2. července 2003, č.j. 11 C 57/2002-86, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna uveřejnit žalobcem požadovanou omluvu a zaplatit mu dále náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2004 pod č.j. 1 Co 269/2003-137 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud především zdůraznil, že v řízení o ochranu osobnosti

za neoprávněný zásah do práv fyzické osoby způsobený periodickým tiskem odpovídá vedle vydavatele i původce takového zásahu (tedy autor), avšak pouze za předpokladu, že není pracovníkem vydavatele. V daném případě je odpovědnost žalované, která byla ředitelkou M. novin, vyloučena s odkazem na analogické užití § 420 odst. 2 občanského zákoníku, když k tvrzenému zásahu mělo dojít článkem, jehož byla žalovaná spoluautorkou, při plnění úkolů vydavatele (právnické osoby), aniž by bylo možno hodnotit její postup jako vybočení z rámce plnění těchto úkolů. Jestliže (takto) není (ve sporu) pasivně legitimována, nelze dovodit ani její odpovědnost podle § 13 občanského zákoníku.

Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 26. března 2004, přičemž dovolateli byl doručen téhož dne.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 13. dubna 2004 včasné dovolání. Má především zato, že pasivní legitimace žalované je podle jeho podkladů nesporná a zřejmá je i její odpovědnost. Přípustnost tohoto dovolání vyvozuje z ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") s tím, že toto rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Vyslovuje současně přesvědčení, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.). Dovolatel žádá, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení jinému soudu, jemuž by byla delegována.

K uvedenému dovolání se žalovaná nevyjádřila.

Dovolání žalobce není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu

- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),

- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

S ohledem na zjištění obsahu spisu je třeba dovodit, že v této věci není přípustnost dovolání založena ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.

Z uvedeného tedy vyplývá, že přípustnost dovolání v označené věci by

při splnění zákonných předpokladů mohla být založena jedině v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí ve věci samé má

po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Tak tomu však

v posuzované věci ve skutečností není.

Již zmíněným ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. procesní předpis umožňuje dovolacímu soudu uvážit, zda význam rozhodnutí vyžaduje v konkrétní věci jeho přezkoumání v dovolacím řízení. Přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu tímto způsobem má přesto v zásadě povahu výjimečného opatření, a je vyhrazeno jen

pro řešení závažných právních otázek, přičemž je nezbytné, aby šlo o takové otázky, které se staly vlastním právním podkladem rozhodnutí odvolacího soudu.

Pokud se týče samotného dovolacího důvodu zmíněného v předchozím odstavci, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tím se především míní, že soudem byl aplikován nesprávný právní předpis, případně, že sice soud užil odpovídající předpis, avšak nepřiléhavě jej na daný případ vyložil. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z takových eventualit se však

v souzené věci nejedná.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Tyto předpoklady však v souzeném případě naplněny nejsou. Je třeba uvážit, že

pro výsledek daného sporu mělo v prvé řadě určující význam posouzení otázky pasivní legitimace žalované v tomto řízení. Jak pak vyplývá z dovoláním napadeného rozhodnutí, odvolací soud se touto otázkou zabýval zákonu odpovídajícím způsobem

a současně v souladu jak s ustálenou judikaturou soudů vyšších stupňů, tak i s názory vyslovenými právní teorií (srovnej např. publikaci "Ochrana osobnosti" autorského kolektivu pod vedením Prof. JUDr. Jiřího Švestky, Praha 1996, str. 139 a 140).

Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí

za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu tak, jak to má na mysli ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud uvážil, že přípustnost dovolání žalobce v této věci tedy není založena na základě ustanovení § 237 o.s.ř. resp. ani na podkladě ustanovení § 238,

§ 238a a § 239 o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) proto nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání v této věci bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2004

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu