30 Cdo 1324/2015
Datum rozhodnutí: 31.08.2015
Dotčené předpisy: § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 1324/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobce I. R. , zastoupeného Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, proti žalovanému Nadačnímu fondu proti korupci, IČ 24821659, se sídlem v Praze 1, Na Florenci 1270/31, zastoupenému JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 21/2012, o ochranu osobnosti, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. září 2014, č. j. 3 Co 373/2013-466, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Vladislava Jirky, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 13, Bucharova 1314/8, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. června 2013, č.j. 31 C 21/2012-336, zamítl žalobu, aby žalovaný odstranil ze své internetové prezentace dvě tiskové zprávy, doprovodný materiál a hypertextové odkazy specifikované ve výrocích rozsudku, když dospěl k závěru, že žalovaný v části již splnil to, čeho se žalobce domáhal, a ve zbytku se žalovaný svými výroky na adresu žalobce nedopouští neoprávněného zásahu do žalobcových osobnostních práv. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. září 2014, č. j. 3 Co 373/2013-466, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) zrušil a podle ustanovení § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Konkrétně soudu prvního stupně například vytýká, že z výslechů pěti svědků nepřijal žádná zjištění a že se v odůvodnění rozsudku vůbec nezabýval některými žalobními argumenty. Zdůraznil, že předmětem sporu je žaloba o ochranu osobnosti a úkolem soudu prvního stupně bude, aby zhodnotil a vyjádřil, zda uveřejněním listinných dokumentů o žalobci žalovaný zasáhl či nezasáhl do žalobcových osobnostních práv, nikoli, jak to učinil v napadeném rozsudku, posouzení, zda se žalobce určitým jednáním dopouští či nedopouští trestné činnosti. Závěrem pak upozornil na význam internetu jako velmi mocného média, které je objektivně schopné ovlivnit názory lidské populace, informace zde uveřejňované o určité osobě může tato osoba stěží ovlivnit, takže na průměrného čtenáře pak působí tak, že daná osoba je osoba se špatnou pověstí, a proto se obecně vzato nemůže domáhat ochrany dobré pověsti.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dne 17. února 2015 včasné dovolání. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z ustanovení § 236 násl. o.s.ř. Dovolatel nejprve obsáhle polemizuje s názorem odvolacího soudu, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, když podle jeho přesvědčení obsahuje všechny náležitosti kladené na něj občanským soudním řádem a právní závěry soudem učiněné nevycházejí pouze z tzv. souhrnného zjištění. Toto považuje dovolatel za otázky procesního práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně a jako příklad uvádí rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp.zn. 20 Cdo 1045/99 nebo rozhodnutí dovolacího soudu ve věci sp.zn. 20 Cdo 2492/99. Domnívá se také, že odvolací soud v průběhu odvolacího řízení došel k mnoha novým či odlišným skutkovým zjištěním (zde dovolatel uvádí úvahy odvolacího soudu ohledně významu internetu), aniž by tyto důkazy sám opakoval. Konečně namítá, že odvolací soud paušálně odmítá názor, že v důsledku chování určité osoby může dojít k degradaci chráněných hodnot v oblasti cti a důstojnosti člověka, když podle konstantní judikatury dovolacího soudu veřejně činné osoby musejí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Tato otázka hmotného práva je podle něj dovolacím soudem rozhodována rozdílně (pokud jde o otázku, zda přihlížet k vlastnostem žalobce) a částečně v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (jak jednání a chování člověka může vést k částečné degradaci chráněných hodnot v oblasti jeho cti a důstojnosti). Navrhuje proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno, a aby mu věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání bylo podáno písemné vyjádření žalobcem, který uvádí, že dovolání žalovaného, tak jak je odůvodněno, je zjevně nepřípustné a není ani důvodné. Navrhl proto odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Zabýval se pak otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného ve skutečnosti nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje.
Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. V polemice se závěrem odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně sice dovolatel tvrdí, že dovolací soud rozhoduje jím nastíněnou otázku rozdílně, ale ve skutečnosti v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních § 157 a § 132 o.s.ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zatímco v rozsudku ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, uveřejněném pod číslem 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, vymezil, kdy je rozsudek nepřezkoumatelný ( rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi nebo, odpovídají-li v něm formulované skutkové a právní závěry skutkovým zjištěním, která soud prvního stupně z provedených důkazů učinil v předchozím rozsudku, jejž odvolací soud zrušil, aniž soud prvního stupně v novém rozhodnutí příslušná skutková zjištění zopakoval nebo na ně alespoň odkázal) . Nelze tak dovodit, že by o jakékoli právní otázce v těchto dvou rozsudcích dovolací soud rozhodl rozdílně, dokonce ani to, že by se odvolací soud od závěrů vyslovených v těchto rozhodnutích odchýlil.
Za situace, kdy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti, nelze namítat nová či odlišná skutková zjištění odvolacího soudu, za něž dovolatel navíc pokládá úvahy tohoto soudu o významu internetu a možných dopadech internetového zpravodajství na dobrou či špatnou pověst dotčené osoby, stejně jako názor vyslovený odvolacím soudem v posuzované věci ohledně možné degradace chráněných hodnot v oblasti cti a důstojnosti člověka (nehledě k tomu, že dovolatelem tvrzenou premisu odvolací soud takto ve skutečnosti vůbec nevyslovil), protože na nich svůj závěr o nepřezkoumatelnosti rozsudku prvního stupně odvolací soud nezaložil.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení § 237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalobci dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Rovněž mu náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. srpna 2015

JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu