30 Cdo 132/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 32 předpisu č. 95/1963Sb., § 47 předpisu č. 95/1963Sb.




30 Cdo 132/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci dědictví po M. B., za účasti Mgr. M. V., zastoupené advokátem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.

34 D 2552/2002, o dovolání Mgr. M. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2004, č. j. 24 Co 5/2004-237, takto:

Dovolání Mgr. M. V. se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 14.8.2003, č.j. 34 D 2552/2002-227, určil obecnou cenu majetku M. B., zemřelé dne 29. dubna 1988 (dále též jen zůstavitelka ), částkou 451.039,59 Kč a z tohoto cenu nového majetku částkou 214.819,24 Kč, výši zůstavitelčiných dluhů částkou 819,30 Kč a čistou cenu dědictví částkou 450.220,29 Kč (výrok I.); potvrdil, že nový majetek nabyla jako jediná dědička ze závěti poz. vnučka Mgr. M. V. (shora) (výrok II.); rozhodl, že se určuje odměna JUDr. M. K., notářky, jako soudní komisařky (Nd 361/2002) ve výši 3.380,- Kč a hotové výdaje-poštovné 59,- Kč s tím, že tuto částku ve výši celkem 3.439,- Kč je povinna zaplatit ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto usnesení Mgr. M. V. (shora) ; že záloha na odměnu a hotové výdaje ve výši celkem 3.439,- Kč byla zaplacena dne 7.8.2003 .

K odvolání Mgr. M. V. Městský soud v Praze usnesením ze dne 30.1.2004, č.j. 24 Co 5/2004-237, usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil a návrh Mgr. M. V. (dříve B.) na dodatečné projednání dědictví zamítl; současně zrušil usnesení soudu prvního stupně v závislém výroku III. a

v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vycházel ze závěru, že Mgr. M. V. dala podnět k dodatečnému projednání dědictví ohledně movitostí státem bezdůvodně zabavených ve smyslu realizačních spisů ev.č. 122/61 M. N. a ev.č. Tr 66/60 M. N. a posléze na výzvu soudu svůj požadavek upřesnila tak, že žádá peněžitou náhradu za majetek bezdůvodně státem předkům zabavený ; že z obsahu spisu vyplývá, že rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 12.12.1995, sp.zn. 11 Tz 19/94, byla na základě stížnosti pro porušení zákona posouzené dle § 30 odst. 2 z.č. 119/90 Sb. o soudní rehabilitaci obviněná M. B. (zůstavitelka) zproštěna obžaloby stejně jako její matka M. N. a byl zrušen odsuzující rozsudek vydaný pod sp.zn. 1 T 186/60, kterým byl M. N. uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a vedlejší peněžitý trest a byl zrušen i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29.11.1960 pod sp.zn. 5 To 165/60, kterým byl M. B. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a vedlejší tresty, mimo jiné trest propadnutí jmění ; že z cit. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze vyplývá, že soud rozhodoval na základě postupu dle § 30 odst. 2 z.č. 119/90 Sb. o soudních rehabilitacích v takovém případě se dle odst. 3 cit. zák. ustanovení pro odškodnění použije ustanovení oddílu šestého cit. zák. tj. ustanovení § 23 a násl. cit. zák. ; že trest propadnutí jmění byl vysloven

u M. B. u M. N. tento trest vysloven nebyl, avšak v souvislosti s trestním řízením vedeným pod 1 T 171/60 vydaly dne 7.12.1961 orgány činné v trestním řízení rozhodnutí o zabrání věci s odkazem na ust. § 255 odst. 1 trestního řádu (z.č. 65/56 Sb. v tehdy platném znění zrušený k 1.1.1962) a § 74 odst. 1d trestního zákona (z.č. 86/50 Sb. v tehdy platném znění zrušený k 1.1.1962) ; že podle § 74 odst. 2 z.č. 86/50 Sb. v tehdy platném znění se vlastníkem zabrané věci stal stát ; že jak je zřejmé z kopie realizačního spisu, zabrané věci i majetek, který propadl státu, byl tzv. realizován a nikdy nebyl původním vlastnicím vrácen ; že ke dni smrti zůstavitelka M. N. nebyla vlastnicí zabraných věcí (věci patřily státu byly tzv. zrealizovány) a v té době byla pravomocně odsouzena cit. trestním rozsudkem k jeho zrušení došlo řadu let po její smrti. Také zůstavitelka M. B. nebyla (ani nemohla být) ke dni své smrti vlastnicí věcí, které propadly státu na základě pravomocného odsuzujícího rozsudku rozsudek byl také zrušen řadu let po její smrti ; že žádná z nich neměla a mít nemohla ke dni své smrti nárok na odškodnění proti státu z titulu vynesení odsuzujícího rozsudku, který by tehdy byl zrušen ; že samotné zrušení výroku soudního rozhodnutí o propadnutí majetku (zabrání věci) nemá ještě

za následek obnovení vlastnického práva ani vznik konkrétní pohledávky ; že

ve smyslu § 23 odst. 2 zák.č. 119/90 Sb. lze nároky z toho vyplývající uplatňovat jen za podmínek stanovených zvláštním zákonem, který je v tomto případě zák.č. 87/91 Sb. ; že po smrti osoby, které byly věci odňaty na základě rozhodnutí o propadnutí či zabrání věci (nebo i tehdy, jestliže věci přešly na stát bez právního důvodu) mohly

za podmínek stanovených zvláštním předpisem uplatňovat nároky přímo osoby tam uvedené, a to nikoli na základě projednání dědictví po původním vlastníkovi, ale přímo jako oprávněné osoby uvedené v zákoně ; že zemřel-li původní vlastník ještě před tím, než byly zmíněné zákony vůbec vydány, jako je tomu v tomto případě, nemohly mu na základě těchto zákonů ke dni jeho úmrtí žádné nároky vzniknout a nemohl sám podle těchto zákonů žádné nároky uplatnit a protože dědictví se nabývá dnem úmrtí je pro nabytí dědictví rozhodující stav ke dni úmrtí zůstavitele ; že v posuzovaném případě nebyl zjištěn žádný majetek, který by měl být doprojednán v dědickém řízení

po zůstavitelce, zůstavitelka neměla ke dni své smrti žádná majetkový nárok vůči Českému státu a nemohla zdědit takový nárok ani po M. N., která zemřela dříve .

Proti tomuto usnesení podala Mgr. M. V. dovolání. Namítá, že přímým předkům navrhovatele byla způsobena křivda zabráním movitého majetku, který byl naprosto přesně identifikován, a dokonce oceněn znaleckým posudkem ; že se tak stalo nezákonným postupem státu, resp. jeho orgánů, když tento nezákonný postup byl zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze včetně rozhodnutí o zabrání věci ; že účinky rehabilitačního rozsudku nastaly ex tunc, tedy již k datu právní moci zrušených rozhodnutí ; že za tohoto stavu pak nemůže obstát názor napadeného rozhodnutí, že v době úmrtí předka paní M. B. tato k datu své smrti již nebyla vlastnicí zabraných věcí ; že navrhovatel se nejprve svého nároku domáhal dle lex specialis, jak mu doporučuje napadené rozhodnutí, avšak tímto způsobem již v 90. letech neuspěl, a proto přistoupil k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví ; že vzhledem k tomu, že soudy odmítly přiznat nárok jak podle obecných předpisů, tak i podle předpisu zvláštního, jedná se o porušení základních práv a svobod ; že majetkový nárok na odškodnění, jež příslušel M. N. po zrušení trestního rozhodnutí, přešel na M. B., rovněž tak byl zachován majetkový nárok M. B. a ke dni její smrti přešel na navrhovatele jako jediného dědice ze závěti a jelikož v původním dědickém řízení nebyl projednán, je třeba tento dodatečně zjištěný majetek nově projednat . Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že pro postup soudu prvního i druhého stupně v řízení

o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (srov. čl. III bod 10 písm. b) zákona

č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád, § 873 obč. zák. a čl. II bod 2 zákona č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád; Část dvanáctou, Hlavu I, bod 12. a 15. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění občanský soudní řád a některé další zákony) a zůstavitelka M. B., zemřela dne 29.4.1988, tedy před 31.12.2000, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle právních předpisů, účinných ke dni smrti zůstavitelky, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb. (dále jen obč. zák. ) a podle zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), ve znění zákonů č. 158/1969 Sb., č. 29/1978 Sb. a č. 134/1982 Sb. (dále též jen not.ř. ); řízení však od 1.1.1993 probíhá u soudu, který pověří notáře, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony. Dovolání je pak

na místě projednat a rozhodnout podle dosavadních právních předpisů , tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen o.s.ř. )[srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.].

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že jde

o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné ( § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.)

ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

V posuzovaném případě se - jak z obsahu spisu vyplývá - dovolatelka domáhá doprojednání dědictví po zůstavitelce ohledně majetku zůstavitelky, resp. majetku její právní předchůdkyně, na který se vztahovaly výroky o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci uložené zůstavitelce, resp. její právní předchůdkyni, a následně zrušené postupem podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci,

ve znění pozdějších předpisů. Svůj požadavek zdůvodňuje tím, že se nejprve svého nároku domáhala dle lex specialis , když však neuspěla, přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví .

Podle ustanovení § 47 not.ř., objeví-li se po právní moci rozhodnutí (nyní usnesení), jímž bylo řízení o dědictví skončeno, nějaký zůstavitelův majetek nebo dluh, provede státní notářství (nyní soud) o tomto majetku řízení o dědictví.

Projednání dědictví končí právní mocí usnesení o zastavení dědického řízení

(§ 32 not.ř.), právní mocí usnesení o dědictví (§ 40 not.ř.) nebo pravomocným skončením likvidace dědictví (§ 43 až § 45 not.ř.). Ukáže-li se, že zůstavitel zanechal majetek, který nebyl v původním dědickém řízení znám, vyvstává potřeba projednat dědictví i ohledně tohoto nově najevo vyšlého majetku. Dodatečné projednání dědictví je možné jen tehdy, objeví-li se nějaký zůstavitelův nový, dosud v dědickém řízení neznámý majetek. Za tohoto předpokladu lze projednat i nové dluhy zůstavitele. Objeví-li se pouze nový dluh zůstavitele, soud dodatečné projednání dědictví z úřední povinnosti nezahájí; návrh, kterým se některý z účastníků domáhal dodatečného projednání pouze nových dluhů zůstavitele, bude zamítnut.

Řízení o dodatečném projednání dědictví se zahajuje na návrh nebo i bez návrhu. Bez návrhu zahájí soud řízení vždy, dozví-li se, že zůstavitel zanechal nějaký majetek, který dosud nebyl znám, a nebyl-li podán návrh na zahájení tohoto řízení. Možnost dodatečného projednání majetku patřícího zůstaviteli není časově omezena. Vyjde-li

i po skončení dodatečného dědického řízení najevo další, dosud neznámý zůstavitelův majetek, postupuje se ohledně tohoto majetku znovu podle § 47 not.ř.

Účastníky řízení při dodatečném projednání dědictví jsou ti dědici, kteří jimi byli

v původním řízení, popřípadě jejich právní nástupci; má-li zemřelý nebo zaniklý dědic více právních nástupců, mají tito nástupci v řízení postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Při dodatečném projednání dědictví soud nemůže znovu zjišťovat okruh účastníků a měnit tak okruh zůstavitelových dědiců stanovený již

v původním řízení, a to ani v případě, že vyjdou najevo nové skutečnosti (např. bude-li dodatečně objevena závěť). Prohlášení o odmítnutí nebo neodmítnutí dědictví se vztahuje na celé dědictví po zůstaviteli, tedy i na majetek nově objevený. Bylo-li však původní dědické řízení zastaveno podle § 32 not.ř. a nově najevo vyšlý majetek takovéto opatření již neodůvodňuje, provede se i zjištění dědického práva.

Jestliže nově najevo vyšlý majetek zůstavitele má, spolu s majetkem známým

v původním řízení, jen nepatrnou hodnotu, zastaví soud rovněž řízení o dodatečném projednání dědictví a nově najevo vyšlý majetek vydá vypraviteli pohřbu, kterému byl vydán majetek nepatrné hodnoty již v původním dědickém řízení (§ 32 odst. 2 not.ř.). Jestliže nově najevo vyšlý majetek takové opatření již neodůvodňuje, soud dědictví projedná a rozhodne o něm; nabytí majetku nepatrné hodnoty vypravitelem pohřbu

z původního dědického řízení tím není dotčeno.

Zjistí-li se v průběhu řízení o dodatečném projednání dědictví, že zde není nově najevo vyšlý majetek zůstavitele, soud řízení zastaví (bylo-li řízení zahájeno bez návrhu) nebo zamítne návrh na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví (bylo-li řízení zahájeno na návrh). Tento postup je na místě jak v případě zjištění, že majetek, o němž bylo řízení vedeno, nebyl vlastnictvím zůstavitele, tak také v případě zjištění, že předmětný majetek již byl v řízení o dědictví po zůstaviteli projednán. V obou uvedených případech soud zastaví řízení, resp. zamítne návrh na zahájení řízení

o dodatečném projednání dědictví, ze stejného důvodu, tj. proto, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán.

Zastavení řízení v uvedených případech není důsledkem závěru, že projednání věci brání nedostatek podmínek řízení (§ 103 o.s.ř.), tedy zastavením řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. Usnesení o zastavení řízení o dodatečném projednání dědictví je rozhodnutím postaveným na roveň usnesení o zamítnutí návrhu na zahájení řízení o dodatečném projednání dědictví; rozhodnutím logicky reagujícím na zjištění, že zde není majetek, který má být jako dědictví projednán, tedy zjištění, že zde není důvod, pro který by řízení o dodatečném projednání dědictví mělo být vedeno.

Pokud je podle zákona číslo 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 119/1990 Sb.), zrušen trestní rozsudek a jsou tudíž zrušeny i jeho výroky o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci - a tyto, dochází-li ke zrušení trestního rozhodnutí ze zákona a nikoli v přezkumném řízení, jsou zrušeny s platností ode dne vydání zrušeného trestního rozsudku (to jest

s účinky ex tunc) - dochází ke stavu, kdy rehabilitovaná osoba získává nároky vyplývající ze zmiňovaných zrušených výroků. Získává tedy i nárok na vydání věcí, resp. uzavření dohody o vydání věcí, jež jí byly realizací těchto trestů odňaty, přičemž vydání věci zde pak znamená obnovu předešlého stavu, povinnost vzdát se věci a vrátit ji tomu, komu byla odňata. Zrušením trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci v rámci rehabilitace osob podle zákona číslo 119/1990 Sb. totiž nedochází k takové obnově vlastnického práva k věci původního vlastníka (tj. fyzické osoby, jíž byla věc odňata), která by mu umožňovala bez dalšího ujmout se svého vlastnického práva a jako vlastník si počínat. I v případě požadavku na vydání věci vyplývajícího

z trestu zrušeného podle zákona číslo 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jde

o restituční nárok, který představuje speciální nárok na navrácení věci do vlastnictví toho, jemuž byla určitým, zákonem prezumovaným způsobem státem v minulosti odňata, resp. odevzdání do vlastnictví toho, komu je restitučním zákonem přiznáván statut osoby oprávněné. Takový nárok musí být uplatněn způsobem a za podmínek upravených zvláštním zákonem, na který zákon číslo 119/1990 Sb. výslovně ve svém ustanovení § 23 odst. 2 odkazuje. Tímto zvláštním zákonem (zákonem, který má

ve vztahu k zákonu číslo 119/1990 Sb. povahu lex specialis) je zákon číslo 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění předpisů (dále jen restituční zákon ). Restituční zákon se tak vztahuje nejen na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, které vznikly občanskoprávními, pracovněprávními a správními akty učiněnými

v rozhodném období (§ 1 odst. l restitučního zákona), ale upravuje rovněž podmínky při uplatňování nároků vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci či zabrání věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků (§ 1 odst. 2 restitučního zákona). Má k tomu speciální ustanovení v části třetí zákona, tj. § 19 a 20, jimiž je de facto dokončována soudní rehabilitace (v § 19 restitučního zákona je definováno, kdo je v oblasti trestněprávních vztahů oprávněnou osobou, ustanovení § 20 odst. 1 a 2 restitučního zákona určuje, kdo je osobou povinnou v těchto vztazích a jaká je jeho povinnost a § 20 odst. 3 restitučního zákona je nutno chápat jako prodloužení lhůty k uplatnění nároku na vydání věci pro případ, že rozhodnutí o zrušení výroku

o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci nabude právní moci až po účinnosti zákona). Z povahy restitučního zákona jako zákona zvláštního vyplývá jednak, že nároky jím upravené nelze řešit jinak, než podle ustanovení zákona ve smyslu obecné zásady o zákonu obecném a zvláštním (lex generalis - lex specialis). Stanoví-li restituční zákon coby lex specialis určité podmínky a postup pro uplatnění nároku, nemohou být tyto ignorovány. Nepostupovala-li Mgr. M. V. podle restitučního zákona, případně byla-li při uplatnění nároku podle restitučního zákona neúspěšná, a nedošlo tak (jak bylo již shora vyloženo) k obnově vlastnického práva postupem podle restitučního zákona, nepřichází v úvahu, aby přistoupila k vymáhání svého práva podle obecných předpisů, a to způsobem návrhu na doprojednání dědictví (srov. například stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl ÚS 21/2005, usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 7.1.1999, sp.zn. III. ÚS 357/98, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24.8.2005, sp.zn. 28 Cdo 814/2005, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2001, sp.zn. 28 Cdo 2343/2000, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.3.1998, sp.zn. 23 Cdo 415/98).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je, z hlediska důvodů, pro které bylo proti tomuto usnesení podáno dovolání, správné. Protože nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání Mgr. M. V. podle ustanovení § 243b odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2006

JUDr. Roman Fiala, v.r.

předseda senátu