30 Cdo 1317/2006
Datum rozhodnutí: 30.11.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





30 Cdo 1317/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ž. L., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 22/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2004, č.j.


1 Co 172/2003-287, takto:





I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. října 2003, č.j. 24 C 22/98-215,


ve výroku I. zastavil řízení v části, pokud žalobce požadoval, aby mu žalovaný zaslal doporučeným dopisem písemné zadostiučinění ve znění uvedeném ve výroku, a dále v části, v níž žalobce požadoval, aby tento rozsudek nahradil písemné zadostiučinění žalovaného, uvedené ve výroku III. v případě, že je žalovaný ve stanovené lhůtě žalobci neposkytne. Výrokem II. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že tvrzení obsažená v písemnosti ze dne 2. 10. 1997 adresované ministru vnitra, že žalobce byl nomenklaturní kádr OV KSČ v P., že žalobce byl přijat k SNB pro mimořádně kladný postoj k procesu tzv. normalizace a že žalobce zpracovával kádrové posudky


pro STB, jsou nepravdivá. Výrokem III. určil, že tvrzení obsažené v písemnosti ze dne 2. 10. 1997 adresované ministru vnitra, že právě na základě posudku žalobce byl


ve výkonu vazby příslušníky STB napaden a surově zbit V. H. z P., je nepravdivé. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalovaný tím, že dne


7. 10. 1997 rozšířil ve Střední policejní škole Ministerstva vnitra v H. písemnost ze dne 2. 10. 1997, neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Výrokem V. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 20.000,- Kč. Výroky VI. a VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů placených státem.


Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004, č.j.


1 Co 172/2003-287, výrokem I. změnil rozsudek krajského soudu v napadené části


ve výroku IV. tak, že určil, že žalovaný tím, že dne 7. 10. 1997 rozšířil ve Střední policejní škole Ministerstva vnitra v H. písemnost ze dne 2. 10. 1997, neoprávněně zasáhl do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. Ve zbývající napadené části výrokem II., ve výrocích II. a V., rozsudek krajského soudu potvrdil. Rozhodl též


o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů státu před soudem prvního stupně


a o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud dovodil, že pokud soud prvního stupně vyhověl žalobě potud, že údaj o zbití V. H. na základě posudku žalobce je nepravdivý, musel také vyhovět žalobě na určení neoprávněnosti zásahu spočívajícího v šíření předmětného dopisu v policejní škole. Jestliže dopis obsahoval byť tuto jedinou nepravdivou informaci, pak tím, že jej žalobce předal studentům, zasáhl neoprávněně do práva žalobce na ochranu jeho osobnosti. V ostatním odvolací soud dospěl k závěru, že není možno vyhovět žalobě na určení nepravdivosti tvrzení, že žalobce byl nomenklaturním kádrem OV KSČ v P., že byl přijat k SNB pro mimořádně kladný postoj k procesu tzv. normalizace a že zpracovával kádrové posudky pro STB. Pokud zamítl žalobu


na zaplacení částky 20.000,- Kč náhrady nemajetkové újmy v penězích, odvolací soud uvedl, že i když žalovaný neoprávněně zasáhl do osobnostních práv žalobce, nebyla tím snížena důstojnost žalobce ani jeho vážnost ve společnosti ve značné míře. Uplatněné nároky posoudil podle ustanovení § 11 a § 13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen "o.z").


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 17. ledna 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal žalobce dne


16. března 2005 včasné dovolání. Rozhodnutí soudu má podle jeho mínění v tomto výroku ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší právní otázky, které jsou odvolacím Vrchním soudem v Olomouci a Vrchním soudem v Praze rozhodovány rozdílně, přičemž tak činí v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř."). Poukazuje především na závěry Vrchního soudu v Praze ve věci sp. zn. 1 Co 43/2003, který rozsudkem ze dne 15. 5. 2003 určil, že tvrzení, že žalobce byl nomenklaturní kádr OV KSČ v P., a že zpracovával kádrové posudky pro tehdejší STB, jsou nepravdivá. Vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2


písm. a/ o.s.ř.), a že výrok rozsudku spočívá na nesprávném právním posouzení věci


(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Poukazuje na skutečnost, že ve věci rozhodoval vyloučený předseda senátu, protože se zřetelem na jeho poměr k věci je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. Odvolací soud podle žalobce použil jako důkazy podvrhy listin, jejichž pravost a správnost žalobce od počátku popíral. Odmítá také uplatněný princip kolektivní viny proti profesní skupině občanů (příslušníků SNB). Tento postup soudů již byl podle žalobce předmětem kritiky Evropského soudu


pro lidská práva (např. rozsudek ESPLP ze dne 27. 7. 2004 ve věci Sidabras a Džiautas proti Litvě). Žalobce proto nesouhlasí se závěrem soudu, že není možno vyhovět žalobě na určení, že není pravdivé tvrzení, že žalobce byl přijat k SNB pro mimořádně kladný postoj k procesu tzv. normalizace. Soud zde vycházel jen z obsahu žalobcovy kádrové charakteristiky a z tzv. notoriety, že v době jeho nástupu k SNB museli mít všichni


uchazeči o přijetí do služebního poměru nadprůměrně kladný postoj k normalizaci. Dále odvolacímu soudu vytýká, že založil svůj závěr o pravdivosti tvrzení, že žalobce zpracovával kádrové posudky pro STB, na obsahu kopie zprávy o pověsti ze dne


4. 1. 1984. Připomíná, že kádrové posudky tehdy zpracovávaly pouze subjekty,


do jejichž působnosti tato činnost náležela. Obvodní oddělení VB však mezi ně nepatřilo. Posudek si vyžádal vyšetřovatel Sboru národní bezpečnosti ke zjištění osobních poměrů obviněného pro účely trestního řízení. Povinností žalobce bylo podepisovat písemnosti odesílané Obvodním oddělením VB. To mu ukládaly Směrnice pro výkon spisové služby v ministerstvech vnitra a ve Sboru národní bezpečnosti (MBV-adm-I-1). Poukazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1994 sp. zn. IV ÚS 42/94. Pokud odvolací soud posuzoval pravdivost tvrzení, že žalobce byl nomenklaturní kádr OV KS v P. pouze na základě kopie komplexního služebního hodnocení žalobce, pak toto hodnocení nebylo správné ani pravé. Navíc nebylo schváleno příslušným služebním funkcionářem.


Dovolatel současně nesouhlasí se zamítnutím nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2004, III. ÚS 281/03, který bere v úvahu situaci, kdy od zásahu do práva na ochranu osobnosti uplynul delší časový odstup. Pokud se v takovém případě forma morální satisfakce míjí účinkem, zpravidla nezbývá, než vzniklou nerovnováhu kompenzovat finančním zadostiučiněním. V daném případě dal žalovaný zřetelně najevo, že se omluvit nehodlá. Přiznanou morální satisfakci by proto nebylo možno vykonat.


Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.


K dovolání se vyjádřil žalovaný osobně podáním ze dne 20. dubna 2005. Ztotožnil se s napadeným rozsudkem, přičemž též podrobil kritice postup žalobce


v řízení.


Při posuzování dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. března 2005.


Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., a že vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Její předpoklady však v souzené věci naplněny nejsou.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí


v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen


z hlediska námitek obsažených v dovolání.


Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se


od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Naproti tomu odkaz na skutečnosti, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení


§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významný (tak je tomu i v souzené věci). Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).


Dovolání je v souzené věci zaměřeno především na tvrzené nedostatky


v důkazním řízení a na skutkové závěry, které na základě provedených důkazů odvolací soud učinil. Fakticky tak vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Jak již bylo vyloženo, tyto důvody se při úvaze o tom, zda je napadené rozhodnutí rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, v souzené věci neuplatní.


Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Podle ustanovení § 13 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění


(odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 uvedeného ustanovení).


Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu (když předpoklady pro přezkum správnosti skutkových závěrů odvolacího soudu nebyly


v tomto dovolacím řízení dány) soud druhého stupně věc posuzoval podle ustanovení


§ 11 násl. o.z., pak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se nikterak neodchýlil


od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice. Dovolací soud má též


za nepřípadnou námitku, že v rozhodnutí se údajně promítl princip kolektivní viny proti profesní skupině občanů (konkrétně příslušníků SNB), když odvolací soud rozhodoval na základě jím konstatovaných konkrétních skutkových zjištění. Nesprávné nebyly ani úvahy, pokud bylo rozhodováno o náhradě nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Důvodem nepřiznání této satisfakce totiž bylo, že nebylo zjištěno, že by důstojnost žalobce a jeho vážnost ve společnosti byly sníženy ve značné míře, aby to odpovídalo zákonným předpokladům obsaženým ve zmíněném ustanovení. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není možno považovat za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tedy není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl


(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Neměl proto ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání, zejména pak námitkou, že ve věci údajně rozhodoval vyloučený soudce ( § 242 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 229 odst. 1 písm. e/ téhož zákona), ač důvody, o něž se opírá tato část dovolání ve své podstatě jinak nekorespondují s úpravou obsaženou v ustanovení § 14 o.s.ř.


Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. listopadu 2006


JUDr. Pavel Pavlík, v. r.


předseda senátu