30 Cdo 1314/2013
Datum rozhodnutí: 08.09.2015
Dotčené předpisy: § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 283/1991Sb., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 1314/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalované České republice Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 115.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 244/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 21 Co 395/2012-64, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 21 Co 395/2012-64, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 2. 2012, č. j. 52 C 244/2010-40, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Městský soud v Praze (dále odvolací soud ) napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále soud prvního stupně ) ze dne 3. 2. 2012, č. j. 52 C 244/2010-40, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu škody v částce 115.000,- Kč s příslušenstvím. Ta měla žalobci vzniknout v důsledku chybného postupu Policie České republiky (dále jen Policie ), kvůli němuž se žalobce nemohl domoci částky ve stejné výši vůči osobě, jež mu měla škodu primárně způsobit podvodným jednáním.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 30. 10. 2008 si žalobce u domu V. W. (dále prodávající ) prohlédl mobilní dům Monako, projevil zájem o jeho koupi a zaplatil prodávající zálohu ve výši 15.000,- Kč. Dne 2. 11. 2008 v ranních hodinách, po naložení mobilního domu na svůj přívěs, podepsal žalobce s prodávající kupní smlouvu, ve které prodávající výslovně prohlásila, že mobilní dům je v jejím vlastnictví a nepochází z trestné činnosti, a zaplatil jí v hotovosti zbylou částku kupní ceny v částce 100.000,- Kč. Při odvozu mobilního domu byl žalobce hlídkou Policie před obcí C. zastaven za účelem provedení silniční kontroly a upozorněn na to, že je možné, že prodávající nebyla vlastníkem mobilního domu. Toto prodávající po okamžitém kontaktu žalobcem vyloučila, a přestože žalobce okamžitě odstoupil od smlouvy, odmítla mu vrátit zaplacenou kupní cenu. Při okamžitém prošetřování vlastnictví mobilního domu dospěli policisté k závěru, že jeho vlastníkem je třetí osoba, P. S., přestože ten se neprokázal žádným dokladem o nabytí vlastnictví k předmětnému domu. Hlídka Policie žalobci přikázala odvézt mobilní dům na pozemek, který P. S. určil, a to, aniž vydala jakékoliv rozhodnutí v souladu s trestním řádem. Zároveň odmítla od žalobce přijmout trestní oznámení na prodávající. Ta byla následně rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25.8. 2011, č. j. 3 T 20/2011-343, uznána vinnou trestným činem podvodu, spáchaného tím, že se záměrem získat neoprávněně majetkový prospěch uvedla žalobce v omyl, že je vlastníkem předmětného mobilního domu a převzala od něj 115.000,- Kč jako kupní cenu, čímž mu způsobila škodu. Prodávající byla v adhezním řízení uložena povinnost žalobci tuto škodu ve výši 115.000,- Kč nahradit.
Soud prvního stupně uzavřel, že postupem Policie nebyla porušena taková zákonná ustanovení, jejichž porušení by bylo v příčinné souvislosti se vznikem žalobcem tvrzené škody. Pokud jde o tvrzení žalobce, že Policii bylo již dříve známo, že je mobilní dům kradený, a proto pokud již dříve tento mobilní dům nezajistila, fakticky tím umožnila jeho podvodný prodej, soud prvního stupně konstatoval, že ohledně předmětného mobilního domu nebylo na Policii podáno trestní oznámení. Pokud Policie nedostala podnět k prošetřování vlastnictví mobilního domu, nelze po ní požadovat, aby jej zajistila. Skutečnost, že se na pozemku prodávající nachází věc jiného vlastníka, ještě neznamená, že se musí jednat o kradenou věc, neboť tam mohla být umístěna se souhlasem vlastníka. Právě v tom, že hlídka Policie žalobce zastavila a upozornila jej na možnost, že se jednalo o podvodný prodej, spatřuje soud prvního stupně plnění úkolů Policie tak, jak je stanoven v § 2 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Postup policistů při vydávání mobilního domu vlastníkovi byl sice chybný, ale neměl vliv na vznik žalobcem tvrzené škody.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že v řízení nebylo prokázáno porušení žádné zákonem stanovené povinnosti ze strany Policie, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem žalobcem tvrzené škody. Odvolací soud dodal, že ve věci vznikla žalobci škoda v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním prodávající. V době jejího jednání neměla Policie, s ohledem na zjištěný skutkový stav, žádnou právní povinnost k žalobcem požadovanému konání, a to ani prevenčního charakteru.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání v rozsahu (podle obsahu) rozhodnutí o věci samé. Podle žalobce z rozsudku soudu prvního stupně nepochybně plyne, že policisté věděli, že mobilní dům nepatří prodávající a poté, co je žalobce seznámil s tím, že od ní mobilní dům zakoupil, jej upozornili na to, že byl podveden. V takovém případě, kdy došlo ke spáchání trestného činu, byli ovšem povinni zasáhnout. Podle žalobce měli policisté prodávající vyzvat k vydání hotovosti, kterou získala v souvislosti s trestnou činností. Pokud by výzvy neuposlechla, měli postupovat podle § 82 až 85c zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), tedy provést prohlídku předmětných prostor a osob. Vzhledem k tomu, že se na místě stále ještě nacházela prodávající i její bratr, byla zde prakticky jistota, že se předmětná částka bude na místě ještě nacházet a bude nalezena. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že Policie neměla povinnost takto postupovat. Dle přesvědčení žalobce Policie pochybila, když postupovala v rozporu s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, při zjišťování bezpečnosti osob a majetku a při odhalování trestných činů a dále v rozporu s ust. § 158 odst. 1 trestního řádu.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozsudkem, který považuje za věcně správný. Žalobcem podané dovolání považuje za nepřípustné, když žalobce sice namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, toto své tvrzení však nikterak nedoložil. Po věcné stránce žalovaná uvádí, že žalobcem namítaná pochybení byla předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení. V postupu policistů byly sice shledány určité nedostatky, avšak pouze ve vztahu ke způsobu zajištění mobilního domu a jeho vydání vlastníkovi. Tato pochybení nejsou v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci. Jiná pochybení zjištěna nebyla. Škoda žalobci vznikla v důsledku protiprávního jednání prodávající, za které byla pravomocně odsouzena příslušným soudem a byla jí uložena povinnost nahradit způsobenou škodu. Posouzení příčinné souvislosti soudy nižších stupňů považuje žalovaná za správné a souladné s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz ) i s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08 (dostupný stejně jako ostatní rozhodnutí ústavního soudu v tomto rozsudku citovaná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11.
Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda se Policie v dané věci dopustila nesprávného úředního postupu porušením povinnosti chránit majetek ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, neboť daná otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Ze skutkových zjištění v této věci je zřejmé, že mohlo dojít k zabránění vzniku škody na straně žalobce v plném nebo přinejmenším částečném rozsahu tehdy, pokud by policejní orgán zajistil částku 115.000,- Kč u prodávající a tato byla následně žalobci vydána. Pouze nezajištění uvedené částky, bude-li shledáno nesprávným úředním postupem, může být v příčinné souvislosti s žalobcem tvrzenou škodou.
Podle § 2 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 296/2007 Sb., dále jen zákon o Policii ČR , Policie plní tyto úkoly:
a) chrání bezpečnost osob a majetku; b) spolupůsobí při zajišťování veřejného pořádku, a byl-li porušen, činí opatření k jeho
obnovení; c) vede boj proti terorismu;
d) odhaluje trestné činy a zjišťuje jejich pachatele;
e) koná vyšetřování o trestných činech;
f) zajišťuje ochranu státních hranic ve vymezeném rozsahu;
g) zajišťuje ochranu ústavních činitelů České republiky a bezpečnost chráněných osob,
kterým je při jejich pobytu na území České republiky poskytována osobní ochrana
podle mezinárodních dohod;
h) zajišťuje ochranu zastupitelských úřadů, ochranu sídelních objektů Parlamentu,
pokud zákon nestanoví jinak, prezidenta republiky, Ústavního soudu, ministerstva
zahraničních věcí, ministerstva vnitra a dalších objektů zvláštního významu pro
vnitřní pořádek a bezpečnost, které určí vláda na návrh ministra vnitra; rovněž
zajišťuje ochranu objektů, pro které taková ochrana vyplývá z mezinárodní dohody,
kterou je Česká republika vázána;
i) dohlíží na bezpečnost a plynulost silničního provozu a spolupůsobí při jeho řízení;
j) odhaluje přestupky;
k) projednává přestupky, pokud tak stanoví zvláštní zákon;
l) vede evidence a statistiky potřebné pro plnění svých úkolů;
m) vyhlašuje celostátní pátrání; přitom je oprávněna zveřejňovat údaje nezbytné
k identifikaci hledaných osob;
n) na základě vyrozumění orgány Vězeňské služby České republiky provádí úkony
související s bezprostředním pronásledováním osob, které uprchly z výkonu vazby
nebo z výkonu trestu odnětí svobody;
o) zadržuje svěřence s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou, kteří
jsou na útěku, a spolupůsobí při jejich vyhledávání,
p) zajišťuje pohotovostní ochranu jaderných zařízení, která určí vláda České
republiky, a podílí se na fyzické ochraně jaderného materiálu při jeho přepravě
podle zvláštního zákona,
q) kontroluje doklady o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla podle zvláštního právního předpisu.
Za nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů /dále jen OdpŠk /) soudní praxe považuje porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí.
Ze znění § 2 odst. 1 zákona o Policii ČR je zřejmé, že se tímto ustanovením vymezuje působnost Policie, tj. stanoví se druh a šíře úkolů, ve kterých je policie činná, resp. okruh společenských vztahů, ve kterých Policie uplatňuje svou pravomoc (srov. Zákon o Policii České republiky, komentář, 2. vydání, 2014, C. H. Beck, s. 12, k § 2 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podle kterého Policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu.).
Zároveň však dané ustanovení stanoví v § 2 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ČR obecnou povinnost policistů chránit bezpečnost osob a majetek. Porušení této povinnost (ve spojení se splněním dalších podmínek), může představovat nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1572/2009).
V situaci, kdy má policista důvodné podezření o tom, že byl spáchán trestný čin a v rámci jeho spáchání bylo zasaženo do majetku poškozeného, má proto obecně povinnost podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona o Policii ČR poskytnout tomuto majetku ochranu. Tato povinnost však není bezbřehá, je podmíněna dvěma okolnostmi.
Zaprvé zjištěním, že jsou zde takové skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu. Ochranu majetku musí policista poskytnout jen tehdy, je-li zřejmé, že jde o majetek získaný pachatelem trestného činu na úkor poškozeného (například policista zadrží zloděje, který utíká před poškozeným s odcizenou peněženkou). Policista totiž není a nemůže být arbitrem v soukromoprávních sporech, jejichž rozhodování je v pravomoci soudů (v případě sporu dvou osob o vlastnictví určité věci není policista povinen poskytnout ochranu majetku ve vztahu k ní nikomu, není-li zjevné, kdo je jejím vlastníkem).
Druhou okolností je zákonné oprávnění policisty majetek, o který byl v důsledku jednání pachatele poškozený připraven, zajistit. Takové oprávnění musí vycházet především z ustanovení trestního řádu, popř. jiných předpisů.
V posuzovaném případě není sporu o tom, že prvá výše uvedená podmínka splněna byla, neboť zasahující policisté měli důvodné podezření o tom, že se žalobce stal ze strany prodávající obětí podvodu, při kterém přišel o částku 115.000,- Kč. Otázkou však je, jaké možnosti policisté měli v tom, aby od prodávající danou částku získali tak, aby následně mohla být vydána žalobci. Touto otázkou se odvolací soud nezabýval, a jeho posouzení žalovaného nároku je tudíž neúplné, a proto i nesprávné.
Dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že řízení bylo stiženo některou jinou vadou uvedenou v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Z důvodu nesprávného právní posouzení žalovaného nároku dovolací soud podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také v daném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Při novém rozhodování ve věci soud zváží, jaké možnosti měli zasahující policisté k tomu, aby poskytli ochranu žalobcově majetku, a to včetně možností daných jim v § 78 a násl. trestního řádu, jak se jich dovolává žalobce. V té souvislosti nepřehlédne, že zejm. §§ 78 a 79 trestního řádu se vztahují jen na věci potřebné pro účely trestního řízení a zváží, do jaké míry je účelem trestního řízení ochrana majetku poškozeného. Shledá-li, že ze strany policistů k nesprávnému úřednímu postupu došlo, neboť majetku žalobce poskytnout ochranu nejen měli, ale i (z hlediska svých pravomocí) mohli, bude se zabývat otázkou příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem. V té souvislosti se bude zabývat nejen tvrzením žalobce o tom, že v rozhodné době bylo možné od prodávající částku odpovídající žalobcem zaplacené kupní ceně získat, ale i otázkou adekvátnosti příčinné souvislosti, tj. tím, nakolik byl vznik žalobcem tvrzené škody pro zasahující policisty předvídatelný.
Soudy jsou pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.


V Brně dne 8. 9. 2015

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu