30 Cdo 1311/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 3030 o. z.



30 Cdo 1311/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně APB PLZEŇ a.s., se sídlem v Losiné 303, PSČ 332 04, identifikační číslo osoby 270 66 410, zastoupené Mgr. Martinem Jančou, advokátem se sídlem v Plzni, Mikulášské nám. 487/11, proti žalovaným 1) LRP energy s. r. o. , se sídlem v Praze 2 Vinohrady, Francouzská 172, identifikační číslo osoby 284 60 235, 2) MEIXNER & HANUŠ, a. s. Czech republic, se sídlem v Praze 2 Vinohrady, Francouzská 172, identifikační číslo osoby 252 59 431, oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Jarošem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, a 3) Basetex plus s. r. o. , se sídlem v Praze Libni, Na úbočí 1145/20, identifikační číslo osoby 290 46 912, zastoupené Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Studentská 174, o určení vlastnického práva a neexistence práva zástavního, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 304/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pobočky v Pardubicích ze dne 26. listopadu 2015, čj. 22 Co 403/2015-651, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) částku 10.236,60 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Jaroše, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 3) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Krajský soud v Hradci Králové (dále též odvolací soud ) v záhlaví shora označeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení (výrok I.), potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (dále též soud prvního stupně ) ze dne 23. července 2015, čj. 6 C 304/2010-584, jímž soud prvního stupně ve výrocích II. a III zamítl žalobu žalobkyně, která se domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí dvou větrných elektráren specifikovaných ve výroku rozsudku, a určení, že uvedené větrné elektrárny nejsou zatíženy zástavním právem (výrok II.), a konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení soudu obou stupňů.
Odvolací soud shodně se soudem prvního vycházel ze zjištění, že žalobkyně jako prodávající uzavřela dne 26. září 2008 se společností S&M Develop s. r. o. (dále jen S&M ) kupní smlouvu (dále již kupní smlouva ), kterou S&M prodala dvě větrné elektrárny (dále jen VTE ). V článku 3 odst. 1 kupní smlouvy si smluvní strany sjednaly, že kupující se stává vlastníkem obou VTE dnem úplného zaplacení kupní ceny sjednané v článku 2 této smlouvy. V článku 5 odst. 3 se smluvní strany dohodly, že kupní smlouva nabývá platnosti a účinnosti dnem jejího podpisu oprávněnými zástupci obou smluvních stran. S&M dále prodala na základě kupní smlouvy ze dne 29. září 2008 obě VTE společnosti CAMURRA, s. r. o.
Odvolací soud dovodil, že vlastnické právo žalobkyně k VTE přešlo účinností kupní smlouvy ze dne 26. září 2008 na S&M. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že vlastnické právo k VTE mělo přejít na společnost S&M teprve úplným zaplacením sjednané kupní ceny, neboť ve smlouvě byla neplatně sjednána výhrada vlastnictví. Stejně tak v případě kupní smlouvy ze dne 29. září 2008 přešlo vlastnické právo k VTE její účinností na společnost CAMURRA, s. r. o. Na tomto základě odvolací soud uzavřel, že žalobkyni nesvědčí vlastnické právo k VTE.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též dovolatelka ) dovolání. Dovolatelka má za to, že při výkladu smluvního ujednání upravujícího převod vlastnického práva k VTE se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. S poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, namítá, že odvolací soud se při výkladu ujednání kupní smlouvy uvedených výše nezabýval vůlí stran v době uzavírání smlouvy. Ujednání smluvních stran bylo odvolacím soudem považováno za výhradu vlastnictví, ačkoliv je bylo možno vykládat též jako odkládací podmínku.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že otázka sjednání výhrady vlastnictví v kupní smlouvě, jejímž předmětem je věc nemovitá neevidovaná v katastru nemovitostí, nebyla dovolacím soudem dosud řešena. Za významnou má i otázku, zda vlastníkem věci může být určen subjekt, který se k VTE jako vlastník nikdy nechoval a uváděl, že není jejich vlastníkem. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolatelkou předestřená právní otázka, zda lze sjednat výhradu vlastnictví v kupní smlouvě, jejímž předmětem je věc nemovitá neevidovaná v katastru nemovitostí, byla již v soudní praxi řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. 29 ICdo 42/2015 [všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http:nalus.usoud.cz ]), proti němuž podaná ústavní stížnost byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 24. srpna 2016, sp. zn. II. ÚS 1031/2016. Byl přijat závěr, že převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, dochází podle § 133 odst. 3 obč. zák. k nabytí vlastnictví okamžikem účinnosti smlouvy; zákon neumožňuje, aby strany sjednaly odklad účinků převodu vlastnického práva prostřednictvím výhrady vlastnictví.
Z uvedeného je zřejmé, že předmětná právní otázka nemohla založit přípustnost dovolání, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněné právní otázky v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které dovolací soud nemá důvod se odchýlit, resp. věc předložit k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího soudu.
Vzhledem k obsahu kupní smlouvy nelze ujednání uvedená výše vyložit ani jako odkládací podmínku (§ 36 odst. 2 obč. zák.); v tomto směru dovolací argumentace žalobkyně není jak bude uvedeno dále - relevantní. K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 29 ICdo 42/2015, ve kterém se zabýval posouzením uvedené námitky dovolatelky ohledně téže kupní smlouvy v incidenčním sporu v insolvenční věci. V podrobnostech proto dovolací soud odkazuje na odůvodnění uvedené k této námitce v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu, s jehož argumentací se ztotožňuje a nehodlá se od ní odchýlit.
Z tohoto hlediska dovolací soud odkazuje i na závěry Nejvyššího soudu v citovaném rozsudku sp. zn. 29 ICdo 42/2015, týkající se námitky dovolatelky ohledně způsobu výkladu ujednání kupní smlouvy ze dne 26. září 2008. Nejvyšší soud uzavřel, že obsah smlouvy byl vyjádřen jednoznačně. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Cdo 37/2010 proto není přiléhavý. Nejvyšší soud dovodil, že ujednání kupní smlouvy nelze vyložit jinak, než jako neplatně sjednanou výhradu vlastnického práva, pročež účinností první smlouvy dnem podpisu jejího přešlo vlastnické právo k VTE z dovolatelky na společnost S&M.
Pokud dovolatelka namítá, že odvolací soud se při posuzování platnosti kupní smlouvy neřídil principy uvedenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. ÚS 625/03, a že na věc neaplikoval ustanovení § 3030 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále již o. z. ), dovolání v této části nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jež však k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Kromě toho právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení § 3030 o. z. (stanovící, že I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení § 1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobkyně proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst., § 146 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a že žalované 1) a 2) se k podanému dovolání písemně (a relevantně) vyjádřily, náleží těmto žalovaným vůči dovolatelce právo na náhradu (účelně vynaložených) nákladů dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta žalovaných 1) a 2) za jeden úkon právní služby (písemné vyjádření k dovolání žalobkyně - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.) určené podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb. (s přihlédnutím k tomu, že byly podány dvě určovací žaloby, bylo nezbytné aplikovat též § 12 odst. 3 advokátního tarifu; dovolací soud proto vycházel z tarifní hodnoty 100.000 Kč představující součet dvou tarifních hodnot po 50.000 Kč). Tomu odpovídá (podle § 7 bodu č. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. a při aplikaci § 12 odst. 4 téže vyhl., neboť jde o společný úkon při zastupování dvou osob, kdy za každou takto zastupovanou osobu náleží advokátovi mimosmluvní odměna snížená o 20 %) ve výši [5.100 Kč 20 % (tj. 1.020,- Kč) = 4.080 Kč x 2 =) 8.160 Kč. Součástí nákladů dovolacího řízení je dále náhrada hotových výdajů 1 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., to vše ještě podle § 137 odst. 3 o. s. ř. s připočtením částky 1.776,60 Kč představující 21 % DPH. Náklady dovolacího řízení žalovaných 1) a 2) tedy celkem činí 10.236,60 Kč a tyto je žalobkyně povinna žalovaným 1) a 2) zaplatit k rukám jejich advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok III. pak odpovídá procesní situaci, kdy žalované 3) jak vyplývá z obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu