30 Cdo 1291/2015
Datum rozhodnutí: 08.03.2017
Dotčené předpisy: § 43 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 1291/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) J. H. , b) Ing. V. H. , a c) Nakladatelství H & H, a. s., v konkurzu , identifikační číslo osoby 630 783 68, se sídlem v Praze, Vyšehradská 1446/53, všech zastoupených JUDr. Ing. Františkem Fílou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, K Radotínu 15, proti žalovaným 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) České republice Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy , se sídlem v Praze 1, Karmelitská 7, 3 ) České republice Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, 4) České republice Ministerstvu zemědělství , se sídlem v Praze 1, Těšnov 65/17, a 5) České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 330/2011, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 12. 2014, č. j. 70 Co 490/2014-146, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 16. 10. 2014, č. j. 10 C 330/2011-133, odmítl (doplňované) podání ze dne 27. 12. 2011, kterým se žalobci a) a b) na žalovaných domáhali zaplacení 1 198 444 Kč s příslušenstvím a jímž se žalobkyně c) na žalovaných domáhala zaplacení 5 248 078,90 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 83 248 Kč.
K odvolání žalobců a), b) a c) Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením odmítl odvolání žalobkyně c) (výrok I odvolacího soudu), usnesení soudu prvního stupně ve výroku I ohledně odmítnutí podání žalobců potvrdil a ve výroku II o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok II odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel z toho, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2002, č. j. 59 K 37/2001-190, byl prohlášen konkurs na majetek žalobkyně c), přičemž prohlášením konkurzu přešla na správce konkursní podstaty veškerá oprávnění nakládat s majetkovou podstatou úpadce. Žalobkyně c), za kterou jednala žalobkyně b) jako předsedkyně jejího statutárního orgánu, proto v dané věci nebyla k podání odvolání oprávněna. Odvolací soud tak odvolání žalobkyně c) podle § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl. Dále měl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za to, že žalobci ve vztahu k žádnému z uplatněných nároků ani přes výzvu soudu prvního stupně konkrétně neuvedli, od jakého nesprávného úředního postupu či rozhodnutí odvozují vznik a existenci škody a v čem tuto škodu konkrétně spatřují. Vzhledem k tomu podle odvolacího soudu nelze žalobu projednat a rozhodnout o ní; soud prvního stupně tak postupoval správně, jestliže žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. Ve výroku o náhradě nákladů řízení pak odvolací soud usnesení soudu prvního stupně změnil, když měl za to, že státu žádné účelně vynaložené náklady právního zastoupení nevznikly. O náhradě nákladů řízení odvolacího bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s 142 odst. 2 o. s. ř.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci a), b) a c) dovoláním. Namítali v něm, že se odvolací soud ve výroku I napadeného usnesení odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže odvolání podané žalobkyní c), za kterou jednala žalobkyně b) jako předsedkyně představenstva, odmítl. Podle žalobců byla žalobkyně c) k podání odvolání subjektivně legitimována. Dále žalobci uváděli, že odvolací soud pochybil, měl-li žalobu za neprojednatelnou; z žaloby je podle nich zřejmé, v jaké výši se žalobci škody domáhají a v důsledku jakého jednání státních orgánů jim tato škoda vznikla. I v tomto případě spatřovali žalobci předpoklad přípustnosti dovolání ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, kterou označili.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolací soud předně uvádí, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 7. 2016, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012, 3 VSPH 2136/2015-A-300, které nabylo právní moci dne 9. 8. 2016, zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-279, jímž byl zjištěn úpadek žalobkyně b) a na její majetek byl prohlášen konkurz, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. V důsledku uvedeného kasačního rozhodnutí se insolvenční řízení ve věci žalobkyně b) opětovně nachází ve fázi před rozhodnutím o úpadku; v dovolacím řízení tak může být pokračováno i vůči žalobkyni b).
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.
Z obsahu spisu Nejvyšší soud zjistil, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo žalobkyni c) doručeno dne 14. 1. 2015, lhůta pro podání dovolání tak žalobkyni c) uplynula již v pondělí 16. 3. 2015. Žalobkyně c) však dovolání podala až dne 17. 3. 2015.
Nejvyššímu soudu tak nezbylo než dovolání žalobkyně c) podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 218a o. s. ř. jako opožděné odmítnout, když tak v rozporu s § 241b odst. 1 a § 208 odst. 1 o. s. ř. neučinil již soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2983/2016).
Dovolání žalobců a) a b) bylo podáno včas. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda žalobci a) a b) byli k podání dovolání oprávněni.
Ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. zakládá oprávnění účastníka podat dovolání, čímž zároveň vymezuje osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3609/2015).
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze ovšem dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2649/2012).
Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28/1998).
V posuzované věci nebyla žalobcům a) a b) výrokem I napadeného usnesení odvolacího soudu způsobena na jejich právech žádná újma, neboť jím bylo odmítnuto odvolání podané žalobkyní c). Rozhodnutí o dovolání se tak v uvedeném rozsahu nemůže v poměrech žalobců a) a b) vůbec projevit. Tito účastníci tak nemohou mít z objektivního hlediska žádný skutečný zájem na tom, aby usnesení odvolacího soudu bylo dovolacím soudem v požadovaném rozsahu zrušeno. Lze proto uzavřít, že v uvedeném rozsahu bylo dovolání podáno neoprávněnými osobami.
Stejně se v poměrech žalobců a) a b) nemůže objektivně projevit ani rozhodnutí o dovolání, jímž tito žalobci brojí proti části výroku II napadeného usnesení odvolacího soudu, kterou bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání žalobkyně c), jímž se na žalovaných domáhala zaplacení 5 248 078,90 Kč s příslušenstvím. Ani v tomto rozsahu nelze dovolání žalobců a) a b) posoudit jinak než jako podané neoprávněnými osobami, a dovolacímu soudu proto nezbylo než jej odmítnout podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.
Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání žalobců a) a b) pouze v té části, v níž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání žalobců a) a b), kterým se na žalovaných domáhali zaplacení 1 198 444 Kč s příslušenstvím.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 42 odst. 4 věty první o. s. ř. pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému soudu je určeno, kdo je činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno.
Dle § 79 odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
V projednávané věci žalobci a) a b) tvrdili, že částka 1 198 444 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se na žalovaných domáhali, představuje neuhrazenou část pohledávek, které přihlásili do konkurzního řízení vedeného na majetek úpadce Státní pedagogické nakladatelství n.p. u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 K 95/96. Žalobci a) a b) měli za to, že škoda v uvedené výši je následkem celého komplexu příčin, když má původ v nesprávném úředním postupu jak Městského soudu v Praze v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 97 K 95/96, tak bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci, jež dne 16. 8. 1993 rozhodlo o privatizaci Státního pedagogického nakladatelství n.p. metodou přímého prodeje, jakož i v postupu Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy, které vzalo zpět žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitostí ve vlastnictví Státního pedagogického nakladatelství n.p. v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/95 a následně neučinilo nic proti prohlášení konkurzu shora označeného, a konečně i v nezákonném rozhodnutí Katastrálního úřadu Praha město, který dne 17. 8. 1994 povolil vklad vlastnického práva ve prospěch společnosti SPN pedagogické nakladatelství, a.s., byť tomu právní úprava bránila. Podle žalobců je přitom zřejmé, že v důsledku celého sledu jednotlivých kroků byl z majetku Státního pedagogického nakladatelství n.p. vyveden majetek, jehož hodnota by postačovala k úhradě pohledávek žalobců a) a b) v plné výši.
Z uvedeného vyplývá, že žalobci a) a b) se snaží vyvolat dojem, že ke vzniku tvrzené škody došlo na základě celého komplexu nesprávných úředních postupů, resp. nezákonných rozhodnutí. Tato úvaha žalobců a) a b) však není správná, neboť jako zcela samostatné nároky na náhradu škody je nutno považovat nároky z různých oddělitelných škodných událostí. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2643/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Tento závěr byl z ústavněprávního hlediska aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09, v němž vycházeje z judikatury Nejvyššího soudu a doktríny Ústavní soud uvedl, že [r]ozhodná samostatnost nároků není tudíž identifikována s podřaditelností určitému vylíčení skutkových okolností, byť jsou s ním jinak rovněž spjaty, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení.
Z obsahu spisu přitom vyplývá, že v posuzované věci se žalobci a) a b) na žalovaných společně a nerozdílně domáhají částky 1 198 444 Kč s příslušenstvím, jež představuje souhrnné odškodnění za celkem pět skutkově odlišných nároků, jimiž jsou újmy způsobené: 1) nesprávným úředním postupem Městského soudu v Praze v konkursním řízení vedeném pod sp. zn. 97 K 95/96, 2) nesprávným úředním postupem bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci v souvislosti s rozhodnutím o privatizaci Státního pedagogického nakladatelství n.p. metodou přímého prodeje, 3) nesprávným úředním postupem Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 11/95, 4) nesprávným úředním postupem Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy v souvislosti s konkursním řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 97 K 95/96 a konečně 5) nezákonným rozhodnutím Katastrálního úřadu Praha město ze dne 17. 8. 1994, č. j. V1-4734/94.
Jestliže žalobci a) a b) v žalobě ani neuvedli, jaké peněžité částky požadují zaplatit ve vztahu k jednotlivým samostatným nárokům, a své podání řádně nedoplnili ani přes usnesení soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2012, č. j. 10 C 330/2011-81, a ze dne 12. 12. 2013, č. j. 10 C 330/2011-127, jimiž byli opakovaně vyzýváni k odstranění vad žaloby a jimiž byli rovněž poučeni, jakým způsobem mají žalobu doplnit, jednalo se o takový nedostatek žaloby, pro který nelze v řízení pokračovat, neboť soud nemůže jednat ve věci samé, není-li ani po výzvě (dokonce opakované) adresované žalobcům zřejmé, v jaké výši vůči žalovaným uplatňují jednotlivé samostatné nároky na náhradu škody.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl i v části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno odmítnutí (doplňovaného) podání žalobců a) a b) ze dne 27. 12. 2011, neboť právní posouzení vad žaloby odvolacím soudem je v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 8. března 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu