30 Cdo 1282/2015
Datum rozhodnutí: 24.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013



30 Cdo 1282/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. J. S., CSc. , zastoupeného JUDr. Pavlem Šímou, advokátem se sídlem v Plzni, Radobyčická 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 260/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2014, č. j. 69 Co 403/2014-160, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Městský soud v Praze jako soud odvolací výrokem I v záhlaví uvedeného rozsudku změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2014, č. j. 10 C 260/2012-126, v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 540.000,- Kč s příslušenstvím) jen tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40.000,- Kč s příslušenstvím, jinak jej (co do částky 500.000,- Kč s příslušenstvím) potvrdil. Současně výrokem II rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Bylo tak rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované (posléze) zaplacení částky 540.000,- Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout jednak v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání zahájeného vůči němu jako obviněnému usnesením policejního orgánu ze dne 22. 12. 2008 a skončeného dne 30. 5. 2012 nabytím právní moci usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 9 To 29/2012, jednak v důsledku nezákonného rozhodnutí (zahájení a vedení trestního stíhání samého). Na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního stíhání se žalobce domáhal zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, na odškodnění nemajetkové újmy způsobené vlastním trestním stíháním se žalobce domáhal zaplacení částky 140.000,- Kč s příslušenstvím (poté, co mu žalovaná z tohoto důvodu uhradila částky 60.000,- Kč). Částka 40.000,- Kč s příslušenstvím, kterou odvolací soud uložil žalované zaplatit, pak odpovídá (dalšímu) odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním.
Potvrzující část I. výroku rozsudku odvolacího soudu napadl žalobce (dále jen dovolatel ), zastoupený advokátem, včas podaným dovoláním, jež Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) dále jen o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel na úvod dovolání sice ohlašuje, že rozsudek odvolacího soudu závisí na od ustálené judikatury dovolacího soudu odchylném řešení otázky hmotného práva, resp. na zodpovězení otázky dovolacím soudem již vyřešené, která by však měla být posouzena jinak, ve vztahu k nároku na zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout (a dle závěrů soudů obou stupňů vznikla) v důsledku nezákonného rozhodnutí (zahájení a vedení trestního stíhání), však v dovolání žádnou takto ohlášenou otázku ve skutečnosti nenastoluje. Dovolání je v této části pouhou polemikou se správností právního závěru odvolacího soudu o adekvátnosti výše odškodnění, jehož přehodnocování však dovolacímu soudu zásadně nepřísluší (čehož si je dovolatel ostatně, jak se podává z třetího odstavce na straně 6 dovolání, dobře vědom).
Nejvyšší soud v řadě svých předchozích rozhodnutí konstatoval, že stanovení výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu závěrů odvolacího soudu o výši zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií pro závěr o výši zadostiučinění určujících (zde zejména povaha trestní věci, délka trestního stíhání a především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Z dovolání nevyplývá, že by dovolatel odvolacímu soudu vytýkal nezohlednění shora vymezených (či jiných) kritérií v jeho trestní věci. Prostá polemika dovolatele se správností závěru odvolacího soudu o výši odškodnění, budovaná zčásti na jiném náhledu dovolatele na váhu jednotlivých kritérií, zčásti na zpochybnění soudy učiněných skutkových zjištění (jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá viz § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) však přípustnost dovolání založit nemůže.
Pokud se jedná o nárok na odškodnění nemajetkové újmy zapříčiněné tvrzenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání, i zde platí, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje opět jen právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen OdpŠk , přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Dovolatelem vymezený dovolací důvod spočívající v otázce, zda je možné délku posuzovaného řízení hodnotit jako (ještě) přiměřenou, byl-li zjištěn průtah, nezakládá přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1613/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Dovolateli nutno v této souvislosti připomenout, že závěr o přiměřenosti délky řízení nezávisí toliko na posouzení jedné, ale celé řady dílčích právních otázek (viz právě podmínky a kritéria příkladmo vyčtená v § 31a odst. 3 OdpŠk). Posouzení těchto dílčích právních otázek, na jejichž zodpovězení soudy v dané věci vystavěly závěr o přiměřenosti délky řízení (celková délka řízení tři roky a pět měsíců, minimální podíl prodlev v řízení na jeho celkové délce, zvýšená skutková, právní i procesní složitost věci, stejně jako význam řízení pro dovolatele), přitom dovolatel v dovolání ani nezpochybňuje.
Pro úplnost Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by (snad) projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. b/ a e/ OdpŠk), přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci (viz § 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného (viz § 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) na celkové délce projednávání věci. Zároveň musí být celková délka řízení nepřijatelná (zásah do uvedených základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu), tj. působící poškozenému újmu spojenou s nejistotou ohledně výsledku řízení, kterou nelze v právním státě, založeném na úctě k právům a svobodám člověka (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), tolerovat. To však s ohledem na soudy v dané věci učiněné (a dovolatelem zcela převážně nenamítané) závěry nepochybně není dovolatelův případ.
Na tomto základě Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 9. 2015
JUDr. František I š t v á n e k předseda senátu