30 Cdo 1282/2001
Datum rozhodnutí: 26.07.2001
Dotčené předpisy:




30 Cdo 1282/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci péče o nezletilou D. S., zastoupenou v tomto řízení Městskou částí P. jako opatrovníkem, dceru matky D. S. a otce J. S., o návrhu otce na změnu výchovy a úpravu poměrů pro dobu po rozvodu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod spisovou zn. 5 P 377/99, o dovolání otce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. září 2000, č.j. 12 Co 227/99-159, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28.2.2000, č.j. 5 P 377/99-130, zamítl návrh otce na změnu výchovy nezletilé D. a rozhodl o úpravě poměrů pro dobu po rozvodu tak, že nezletilou svěřil do výchovy matce, otci stanovil výživné ve výši 2.000,- Kč měsíčně a současně rozhodl o úpravě styku nezletilé s otcem. Dále rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit státu náklady řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. září 2000, č.j. 12 Co 227/99-159, nepřipustil zpětvzetí návrhu otce na úpravu poměrů nezletilé pro dobu po rozvodu a potvrdil zamítavý výrok o změně její výchovy. Ve výrocích, upravujících poměry nezletilé pro dobu po rozvodu, změnil výrok o výši výživného na částku 2.300,- Kč měsíčně a výrok o rozsahu styku otce s nezletilou o hlavních prázdninách. Jinak výroky soudu I. stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 10.10.2000, podal otec (dále jen dovolatel) dovolání, ve kterém navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolatel namítl, že odvolací soud rozhodoval za situace, kdy nebyl podán návrh na zahájení řízení, resp. v době jeho rozhodování byl návrh dovolatele na rozvod manželství vzat zpět. Odvolací soud podle něho jednal v rozporu se zákonem, když pokračoval v jednání po zpětvzetí části návrhu na úpravu poměrů nezletilé pro dobu po rozvodu.

Ostatní účastníci se k dovolání otce nevyjádřili.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části 12, hlavy prvé, bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zák. č. 99/1963 Sb.), podle kterého dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným před účinností tohoto zákona nebo po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Po zjištění, že dovolání v přezkoumávané věci bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, jak to vyžaduje ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., že bylo podáno ve lhůtě určené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř. a splňuje formální i obsahové náležitosti podle § 241 odst. 2 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval včasností podaného dovolání.

Tuto otázku posuzoval v souladu s ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., podle kterého účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu, ve spojení s ustanovením § 57 odst. 1 a 2 o.s.ř., podle kterého se do běhu lhůty nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a konec lhůty určený podle měsíců končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Napadené rozhodnutí nabylo právní moci dne 10.10.2000, lhůta k podání dovolání začala běžet následujícího dne, tedy 11.10.2000, a skončila by dnem, který se pojmenováním shoduje se dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (actio nata), tedy 11.12.2000, pokud by se nejednalo o sobotu. Dovolání bylo podáno na podatelně Obvodního soudu pro Prahu 5 v pondělí, dne 13.11.2000, tj. v nejbližší následující pracovní den, tedy včas.

Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání, neboť podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku upravují ustanovení § 237 a § 238 o.s.ř.

Nejprve se Nejvyšší soud zabýval posouzením přípustnosti na základě ustanovení § 237 o.s.ř., neboť dovolatel na toto ustanovení sám poukazuje (§ 237 odst.1 písm. f/ o.s.ř.), a zejména proto, že k vadám v tomto ustanovení taxativně uvedených přihlíží dovolací soud ex offo. Zmíněné ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným.

Dovolatel odůvodnil přípustnost dovolání odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., které připouští dovolání v případě, kdy účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolatel v této souvislosti uvedl, že nebyl podán návrh na zahájení řízení, resp. v době rozhodování odvolacího soudu byl návrh dovolatele na rozvod manželství vzat zpět. Dále uvedl, že odvolací soud jednal v rozporu se zákonem, když jednal po zpětvzetí části návrhu na úpravu poměrů nezletilé pro dobu po rozvodu.

Lze konstatovat, že odvolací soud se vypořádal s procesními úkony otce v souladu se zákonem. Z výroku napadeného rozsudku plyne, že odvolací soud zpětvzetí návrhu na úpravu poměrů nezletilé pro dobu po rozvodu nepřipustil. Bylo zjištěno, že otec skutečně vzal návrh na rozvod zpět, avšak matka podala vlastní návrh na rozvod (datovaný dnem 18.7.2000) za situace, kdy spolu manželé již dlouhou dobu nežijí. Ke dni rozhodování odvolacího soudu (viz protokol o jednání na č.l. 154 spisu), nebylo ve věci rozvodu jednáno ani rozhodnuto, bylo tedy v zájmu nezletilé, aby její poměry byly pro dobu po rozvodu upraveny.

Tím, že odvolací soud rozhodl o nepřipuštění zpětvzetí návrhu dovolatele a dále o úpravě poměrů k nezletilé pro dobu po rozvodu jednal, nejednalo se o postup nesprávný a nebyla tím dovolateli v průběhu řízení odňata možnost jednat před soudem. Důvod přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., který je zároveň dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. a) o.s.ř., nebyl tedy v této věci zjištěn.

Pokud jde o ostatní důvody přípustnosti, spadající pod ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., je nutné konstatovat, že daná věc náleží do pravomoci soudu, ten, kdo vystupoval v řízení jako účastník, měl způsobilost být účastníkem řízení i procesní způsobilost, návrh na zahájení řízení byl podán, a soud byl správně obsazen (§ 237 odst. 1 písm. a/ až , g/ o.s.ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje § 238 odst. 1 o.s.ř., který obecně připouští dovolání proti rozsudku jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé. Jde-li o potvrzující rozsudek, dovolání je přípustné jen tehdy, pokud byl potvrzen rozsudek, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v přezkoumávané věci nejedná. Závěrem nutno zmínit ustanovení § 238 odst. 2 písm. b) o.s.ř., které vylučuje přípustnost dovolání ve věcech upravených zákonem o rodině s výjimkou rozsudků o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti, nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.

Dovolání tedy směřuje proti usnesení, proti kterému žádné ustanovení o.s.ř. dovolání nepřipouští, proto Nejvyšší soud, aniž se mohl zabývat důvodností dovolání a nařizoval jednání, dovolání odmítl (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. července 2001

JUDr. František D u c h o ň , v. r.

předseda senátu